Rok před maturitou

Bylo to rok před maturitou, kdy jsem dostala pozvání od svého rozvedeného a znovu ženatého otce, na měsíc prázdnin, na Kubu do Havany.

Toho roku se chystala na prázdniny do USA moje spolužačka se svojí matkou. Psal se rok 1964. Roberta, jak se spolužačka jmenovala, byla dítě amerického vojáka a české paní. Roberta měla vůbec poprvé poznat svého otce. Já jsem naopak měla poprvé poznat ženu mého otce, o což jsem ale zvláště ani moc nestála.

Obě (Roberta se svojí matkou) bydlely nedaleko nás, na Pankráci a jako malé holčičky jsme se znaly. Osud nás znovu svedl do společné průmyslové školy, v Praze do Dušní ulice. Kdo mě trochu zná, má z toho teď hokej, vždyť jsem psala, že jsem chodila na průmku do Vysokého Mýta. Ano, tak jest, ale abych tu školu vůbec dokončila (nějak na studium v Mejtě nebyl čas a pak ten vliv “špatných kamarádů”…), byla jsem ve třeťáku k dokončení školy nalifrovaná domů, do Prahy.

Do Havany jsem přiletěla po 24 hodinách od vzletu z Prahy. Byla to cesta náročná, se dvěma přistáními (Shanon a Gander). Na cestu jsem byla vybavena celými 3, slovy třemi, dolary. V letadle jsem vyfasovala sousedku, která často používala blinkací pytlík, což byl zážitek. Při posledním přistání jsem jí poradila, aby snědla pomeranč, pak že blinkat určitě nebude. A taky jo, blinkání se nekonalo, ona sugesce je fakt výborná metoda.

V Havaně jsme bydleli v hotelu Habana libre, ve 23. patře. Dodnes si pamatuji, jak jsem hlásila liftboyovi při nástupu do výtahu – veintitrés, veintiocho (č. patra i pokoje). Jednou jsem takto jela výtahem, který se brzy zastavil a přistoupil Ernesto Che Guevara se svým doprovodem. Hezky pozdravil, usmíval se a na moji adresu řekl – “krásné, velké, světlé oči”, či tak nějak. Musím říct, že jsem se nezmohla na slovo, věřím, že ženský z něj byly per plex a padaly před ním na kolena, byl děsně charismatický… Později se mi podařilo, zásluhou pana Luďka Pachmana, který tam byl na šachovém turnaji Capablanca Memorial získat Guevarův podpis, i když by mi nikdo nevěřil, že je to opravdu jeho podpis, protože se podepsal modrým inkoustem jen – “Che” :-)

Hotel Habana libre, ve druhém patře piscina, tam jsem se chodila koupat

Začátek školního, maturitního, roku jsem zmeškala o pět dnů, protože letadla kvůli nějakému cyklonu nelétala. Hned první den při jízdě do školy spadla na nábřeží trolejbusu kladka a přijela jsem pozdě do hodiny. Postarala jsem se o přerušení výuky až do přestávky. Všichni se strašně divili, že jsem se vrátila, protože Roberta už se nevrátila nejen toho roku, ale ani nikdy. Mysleli si, že jsem taky zůstala někde v Kanadě, či v Anglii, při mezipřistání.

Jak bych mohla? Doma na mě čekala Praha a můj budoucí muž. Nikdy jsem nezalitovala.

 

javhavane

Slečna Naďa v Havaně, hledí z hotelu Habana Libre z 23. patra.

Psáno pro blog Kavárna

Ach ty mužský

Nikdy jsem neměla ráda ta blazeovaná slova – no jo ženský, nebo  – to víte mužský… a vidíte, je to tu. V poslední době, na stará kolena zjišťuju, že hodně mužských v letech jsou hrozné drbny. Snad větší, než ženské. Chcete po mně důkazy? Nechtějte, až budete staří – staré, přijdete si na to sami. Já jsem právě s jedním drbnou dokončila skype hovor.

Tak se posuneme. V dobách, když ještě pro mě nebyli “ach ty mužský”, jsme byli vzorná rodinka, já, maminka na mateřské s prvorozeným dítkem, tatínek, co pilně chodil do práce, aby své drahé uživil a že aby to nebylo tak vzorné, tak také chodil, sice méně pilně než do práce, ale i pilně na pivo. Takto jsme v sedmdesátých letech spolu svorně pobývali i s mojí matkou v jednom, tak úplně nedokončeném, paneláku, na pražském sídlišti Pankrác.

A asi abych se tak ”úplně nenudila” , jednoho dne zazvonil u našich dveří mladý muž, podivného, i když hezkého zevnějšku (nebo naopak? hezkého, i když podivného?). Tím začal hororový příběh. Pro mě, vyjukanou mladou matku. Ten hoch se představil, sdělil mi, že nám v rámci odstraňování vad a nedodělků přišel zavařit spáry lina na všech podlahách v bytě (mimo jednoho, tam byly parkety, proč, to nevím, byla to naše ložnice). Požádal o velké kafe, usadil se a začal mě seznamovat s plánem oprav. Co bude, jak bude, že vždycky udělá jen malý kousek a půjde zase jinam, takto to bude dělat u všech. Já jsem mu na oplátku sdělila, že potřebuji, aby se odpoledne u mě nezdržoval, protože musím se synkem ven na procházku.

Jo, zapomněla jsem vám říct, že jsem byla docela pohledná, vzorná matka, nebo spíše praštěná matka, která nejenže všechno konala podle knížek, brožurek a paní doktorky, ale i navíc, jako třeba to, že aby měla skvostně bílé pleny, tak do vyvařovacího hrnce s plenama přidávala trochu odbarvovače. Ano, pleny jsem měla super bílé a také někdy i synka, protože jeho jsem koupala v odvaru ze řebříčku, nebo s přidáním malé lžičky čistého lihu jako dezinfekci. Oboje mi poskytla, stejně jako tuto radu, sestřina slovenská tchyně. Děti i kočárek jsem měla vždy jak z cukru.  Že obě děti moji péči přežily přisuzuji tomu, že to byly obzvláště silní jedinci (U druhého dítka – dcerky, jsem už odbarvovač přidávala do automatické pračky).

Ach jo, zase jsem odbočila, nojo, užvaněné stáří.

Tak s tím mladíkem. Cca po hodině, kdy dopil ten hrnec kafe, se rozloučil, že přijde zítra.  Když jsem za ním zavřela dveře, tak jsem pocítila určitou úlevu. Jeho přítomnost byla taková zvláštní, snad to ani neumím napsat. Prostě jsem z něj neměla dobrý pocit, aniž bych věděla proč.

Další dny chodil tak na 10. hodinu, dopolední, něco málo zavařil, řekl si o velké kafe a  vyprávěl. Já jsem u toho vařila, obskakovala synka a poslouchala ty jeho podivné historky. Všechny už si nepamauju, nejvíc asi to vyprávění o dětském domově, kde žil odmala, a o svém současném a jediném kamarádovi, kterého prý má moc rád. Ten s ním bydlí a čeká na něj pokaždé v předsíni na zdi. Ano, velký pavouk. Mladík prý po příchodu domů do něj cvrnkne dvěma prsty a kamarád pavouk se rozběhne zpět do svého kouta. Takto to prý mají secvičené každý den. S jinými bytostmi se nestýká, lidí si prý užije za celý den dost. Večery tráví při magnetofonu v leže a s knížkou. Relax jako hrom. Co k tomu pil, či jedl už nevím, ale určitě mi to řekl. O žádné kalupince nevyprávěl, já jsem mu otázky nedávala, jen jsem poslouchala, co mi říkal. Ze začátku jsem se ho docela bála, ale mužovi jsem nic neříkala, protože jsem nepotřebovala doma nějaký incident. Později jsem si na jeho osobu a podivná vyprávění zvykla. Konečně nastal den, kdy to měl všechno u nás posvařované. Bylo to tak po měsíci od jeho první návštěvy.

Po nějakém čase u nás zazvonil jeho šéf s blokem a tužkou v ruce a ptal se kolik hodin denně u nás ten jistý pracoval a v jak dlouhém období (inu socialistický způsob práce, dáme ti důvěru, určitě nás nezklameš, nač tě budem kontrolovat, však tě někdo bonzne). Řekla jsem že nevím, nepamatuju se, inu že několik hodin i dní to bylo. Odešel zklamaně pryč. Po dalším čase za dveřma salutoval příslušník SNB a taky s blokem a tužkou. Pokládal stejné otázky a navíc, jestli se mi s něčím nesvěřil, jaké má plány a pod. Řekla jsem svoji oblíbenou mantru, viz výše a dodala, že se mi nesvěřoval, neb ani já, ani on na to neměl čas.  Nevím čeho se ten podivný mladík dopustil, už jsem ho nikdy neviděla, jen po domě šly řeči, že utekl za kopečky, že to byl špion, že zabil svoji dívku (matku, otce, bratra), že kradl v bytech (samoobsluhách, chatách), atd., atd. A každá verze byla zaručená.

Ještě dnes mám takový divný pocit, když si na něj vzpomenu a taky na ta jeho vyprávění, co z toho asi byla pravda, fantazie, či lež a kolika lidem v domě to vyprávěl…

pavouk

Jak jsem neměla a měla kolo

V první řadě musím říct, že to kolo měl můj strýc Jiřík, který byl velmi pořádný a na své věci velmi opatrný. Jediný, kdo mu některé věci ničil jsem byla já, které je ve své dobrotě půjčoval, po půldenním mručení. Můj strýc byl velmi hodný mužský, nikdy jsem nepoznala hodnějšího, až na mého muže Veselý obličej a dědečka Vladimíra, otce strýce Jiříka. Matně si pamatuji, jak mně Jiřík dal v Mejtě na Vinicích, na betonovém chodníčku, podržet svůj foťák, se kterým zacházel jako se zlatými hodinkami s diamanty a já jsem jej na ten chodníček upustila.  Chvilku to vypadalo, že Jiříka opustila veškerá krev v jeho žilách, zbělel-zesinal, ale zuření či nadávky z něj nevyšly. Byla jsem strašný vornát, asi tak pětiletý, pořád mi něco padalo na zem, vylívala jsem různé nápoje apod. .

Tak jak s tím kolem. Jiřík měl své kolo vždy vycíděné, olejničkou namazané, prostě tip ťop, vystrojené předpisově s pumpičkou a dynamem na osvětlení, zadní světlo, zvonek. Jakmile musel někam vyjet, hned po návratu kolo uvedl do původního stavu, tedy toho ošetřeného a vycíděného. Já jsem kolo neměla a strašně jsem po něm  toužila. Už nevím, jestli dětská kola v té době nebyla k dostání, nebo na něj nebylo peněz, zkrátka moje touha nebyla naplněna. “Morovala” jsem Jiříka několik dní, aby mi kolo půjčil, že pojedu jen na šlapce, což ho děsilo, aby se kolo nějak nevyosilo, či jednostranně neojel plášť kola, i když jsem tehdy tak moc nevážila. Umručela jsem ho, chudáka, jak jinak – dobračisko, a tak mně někdy to kolo začal půjčovat, byť na krátkou dobu. Šlapala jsem s jednou nohou pod rámem, protože ze sedadla bych na šlapky nedosáhla, takže kolo i já jsme byli nakloněni na jednu stranu a tím pádem bylo hůře řiditelné. Kolo bylo samozřejmě dost těžké, kór na dítě a tak to se mnou někdy pajtlovalo ode zdi ke zdi.

Ano, tušíte správně, jednou to muselo přijít. Po určité době jsem byla tak zdokonalená, že jsem se pouštěla do rychlejších jízd a tak to dopadlo přesně tak, jak to dopadnout musela. Na rohu ulice při zatáčce podél krásné, kamenné a zelení zarostlé zdi jsem to nezvládla, kolem zdi jsem chvilku jela tak, že plechy skřípaly a můj loket brousil zeď, než jsme se oba svalily. Tedy kolo a já. Došourala jsem se s kolem domů, ze mě lila krev a kolo tak nějak nevypadalo zdravě. Zkrátím to, kolo už mně ani přes svoji dobrotu Jiřík už nikdy nepůjčil a tak jsem jen závistivě hleděla na sousedku, slečnu Lilinku, která měla krásné dámské kolo zelené barvy, s barevnou síťkou na zadním kole a na řídítkách s uvázaným červeným šátkem, s bílými puntíky. Hlavně s ním jezdila na plovárnu a proto byla taky hodně opálená. Přísahala jsem si, že až vyrostu, budu mít přesně takové krásné kolo, budu vypadat tak skvěle jako slečna Lilinka, kolem které se točili hoši jak vosy na med…

Kolo jsem si nikdy nekoupila a dostala ho příliš pozdě. Až když mně bylo téměř 60 let a to už jsem byla vyšší váhová kategorie (hodně vyšší) a stále jsem tak nějak přepadala do jízdní dráhy, anžto mě to k té straně nějak táhlo. Kolo bylo lehounké, stříbřitě fialové, s převodovkou zn. Shimano,  ale zase – pánské. Moc dlouho jsem si na něm nepojezdila. Někdo, kdo si jej půjčil, ulomil šlapku a nebylo už nikoho, kdo by to zpravil. Taky si představte, že ačkoliv jsem na něm nejezdila na jedné šlapce, ani pod rámem, že byly sjeté pláště k jedné straně a celé kolo nějak vyosené. Hmmmm, záhada Veselý obličej

kolo

Fotografie vypůjčena ze stránky, zde klik. Kolo je podobné, jako měl náš Jiřík, jen ta pumpička tam chybí a taky taštička na nářadí byla pod sedlem a taky nevidím dynamo.