Ela se k nám přistěhovala když jí bylo 7 měsíců, vážila stejně, tedy 7 kg a byla to chlupatá koule. Kožíšek měla tak jemný, jako hedvábí, packy jako medvědí tlapy a přes černou masku na béžové hlavě jí nebylo na dálku pořádně vidět do očí.
První noc samozřejmě spala v mé posteli a už tehdy se vedle mě moc nevešla, lehla k mým nohám a když jí bylo vedro, tak se skulila na zem. Ano, skulila, ještě jí moc nešlo překonávat výšky. Holky jí málem vydřely do kožíšku díru, jak ji pořád hladily a tak brzy poznala, že by s námi mohla lehce mávat. Přišla k nám v zimě, tehdy byl sníh a ráno v 6 hodin se jí vždycky chtělo ven. Měla jsem už u dveří do zahrady připravené boty, legíny a bundu, všechno jsem to na sebe přes noční košili naládovala, hodila na hlavu kapucu a honem na sníh.
Zatím co já jsem nedočkavě podupávala a těšila se zpět do vyhřáté postele, Elu bavilo ve sněhu rejdit a čmuchat, občas mě zatahala ostrými zoubky za nohavici, vrčela, s nohavicí cloumala jako s nepřítelem. Pak se k mé radosti vyprázdnila a šupitovaly jsme do tepla. Někdy nám to pokazila sousedka, která měla v tuto bezbožnou dobu potřebu zalévat skleník. Mlátila konví do sudu a to se pak Ela vyděsila k smrti, vzala tlapky na ramena a šup domů nevyprázdněná. Ach jo, musela jsem čekat až se sousedka se zaléváním vyvzteká a pak zase znovu s Elou na zahradu, takže vidina teplé postele se oddálila.
Jak jsem řekla, Ela si usmyslela, že nám bude vládnout, že si bude užívat života, že my všichni jí budeme k ruce a budeme dělat jen to co ona chce. Byla (a dosud je) tvrdohlavá, pokaždé to zkoušela znovu, i když vůbec nebyla hloupá a věděla, že dostane přes zadek, jenže co kdyby to jednou vyšlo po jejím, že?
Nedalo se nic dělat, začalo se chodit na cvičák. Okamžitě se stala předmětem obdivu a áchání jak je krásná, což hlavně ji, vůbec nepřekvapovalo. To už bylo na sklonku léta, někdy bývalo dost horko a tak jsem ji ke všem cvičebním úkonům nenutila. Ležela a s vyplazeným jazykem dýchala a měla výraz – polibte si něco, já nevstanu.
Na cvičáku působila jako rozkladný živel, protože když jsme nacvičovali společně v řadě s několika psy ponechání psů na místě a odstoupení od nich, samozřejmě vstala a šla za mnou jen Ela, ostatní poslušně seděli. Jenže, když pejskové viděli, že šla Ela, tak se rozešli za svými páníčky i oni a cvičitelka nadskakovala jako opička na gumě (to už asi nikdo nezná 
) a křičela na mě, že jim kazíme výcvik. Moc dlouho jsme tam nechodily, já jsem začala s její výchovou sama. Vykašlala jsem se na cvičební termíny a vychovávala jsem ji svými pokyny. Co nejlépe umí, je “Stuj!” co umí nejméně je, ke mně, nebo Elo pocem, na…Na stará kolena (její i moje) se to hodně změnilo, a běhá bez vodítka a konečně si dá říct.
Je hodně závislá na mně a tak i když se třeba vracím jen z nákupu, už za dveřmi nedočkavě kňučí a když dveře otevřu, tak se na mě vrhne jako bagr, je z toho hrozný povyk, protože ona nadšeně ječí, já ječím nenadšeně a odstrkuji jí rukama (příšerně chlupatí, takže její béžová srst se na mém černém oblečení zvlášť dobře vyjímá), prchám do koupelny se převléct a teprve potom se s ní muchluju. Takto podobně vítá i ostatní obyvatele domu a i oni ječí, jako když je na vidličky bere, že budou chlupatí.
S Elou jsme zažili spoustu krásných i napínavých chvil, jako když sežrala kosti, po kterých se ucpala a pan doktor veterinář, za nemalou částku, za níž bych pořídila docela dobrou LCD širokoúhlou televizi, z ní v narkóze kosti vydoloval.
V listopadu bude Ele 8 let. Zvětšují se jí nádorky na cecíkách, (zjištěno asi před dvěma lety s tím, že nás veterinářka přesvědčovala, že se musí okamžitě nejpozději v době co nejkratší operativně odstranit), má u jedné pachové žlázy píštěl a venku, když jdeme z procházky, tak se plouhá za mnou a ne jako dříve, když uháněla přede mnou.
I když vím, že Ela je pes, je to zvíře, spí na vlastním pelíšku a pánem jsem doma já a ne ona, jak si představovala, je to moje chlupatá kamarádka, nebo spíš mazlík, když si nacpe svoji hlavu mně do klína a nutí mě, abych ji muchlovala, tak je nám oběma moc dobře a já se smutkem v duši stále hledám řešení, jak z nově nastalé prekérní situace ven.
Prodáváme dům, její bydliště, její zázemí, které ona si pečlivě hlídá a já nevím co s ní. Postěhuju se do bytu, kde v jedné místnosti (1+kk) sotva budeme moct existovat obě dvě, ale i kdyby, tak jí začne úplně jiný život, nebude mít zahradu, přijde o každodenní setkávání s holkama, venčení jen několikrát denně. Jestli vezme za své, že bude hlídat byt, pak když se někdo přiblíží ke dveřím, tak bude rafat, což možná bude vadit sousedům. A tak nevím co mám dělat, kam s ní, s kamarádkou věrnou, mojí? Situace na posmání.
když ještě byla malá, zkoušela to, nejdřív jednu polovinu těla a když nikdo nereagoval, pak druhou polovinu, ale to se jí často nepovedlo
Like this:
Like Načítání...
), z ozdob jen velice střídmě, tak, aby to působilo jen jako tečka. Jestliže jsem zvýraznila oči, rty byly přírodní, jen jsem si je párkrát olízla. Korale neznám, neb pak už by jen stačila pojízdná bouda se střelnicí. 
