Proč mají lidi povinnost rozdávat radost?

Tak takovou otázku jsem obdržela, abych se zamyslela.

Tak za prvé, nemyslím si,  že lidé přicházejí na svět proto, aby plnili nějakou povinnost mimo jediné: Aby se dále rozmnožovali, ovšem proč, to tedy nevím. Nevím proč vůbec lidi existují, natož, že přichází na svět, aby plnili tuto povinnost, protože rozmnožování není všem dáno, někdo se nerozmnoží a nerozmnoží, kdyby se na hlavu stavěl nahý a v průvanu.. Není známo, kdo a jaké povinnosti má určovat. Komu se lidi z plnění jakýchsi povinností budou zodpovídat? 

Já si myslím že spojení slov povinnost a rozdávání radosti si odporuje. Jestliže někdo něco dělá z povinnosti a zdarma, pak to moc radosti nepřinese, jedině když to dělá za peníze, což bude jiný případ, než v jaké souvislosti jsem obdržela dotaz. Jde totiž o rozdávání radostí nezištně, ale pak to nemůže být povinně. Je to jen básnický (nebo filozofický?) obrat.

Příroda nás vybavila mnoha schopnostmi, ale zároveň ponechala na člověku, jak je zúročí, žádnou povinnost, jak s nimi nakládat lidstvu nepředepsala. Zrovna tak, jako ostatním živočichům i rostlinám. Proč tu vůbec jsme, já nevím, množíme se v rámci milujte se a množte se, ale více konáme podle – žerte se a perte se… (Stvoření světa)

Tak a už ten kec, mec, lívanec (Werich) ukončím, možná tím někomu udělám radost.

525402_3899121336343_483375494_n

Babi, dědo, šup do školky!

Jednou  roztomilá batolata zestárnou a co teď? Děti makají, mají své děti a i když své rodiče milují, mnohdy je to opravdu o zbláznění, všechno stihnout. I když existují automatické pračky, friťáky, myčky, papiňáky atd., je jiná doba, je hektická.  Haha, kdy nebyla? Ale teď je hektičtější.  Důchodci se pletou těm spěchajícím pod nohy, jsou oškliví, někteří smrdí, kulhají, lezou s franckama do MHD, ach jo… Důchodci sami se cítí osamělí, neříkám, že všichni, ale je jich dost. Kolem nich zběsile pádí čas, a oni se sunou k posledním dveřím, systémem jak kdo. Jak jim pomoct zkvalitnit život?

Pamatuji se, jak se kdysi říkalo, že domovy důchodců jsou trest za mateřské školky. Ne, o tomhle řeč nebude, je to trochu jiná kapitola, ale o školce řeč bude.

Proč nezakládat školky pro staré rodiče? Přes den by o ně bylo postaráno, dostali by svačinky i obědy, k obědu i jedno pivínko a k svačince kávičku, dortík, či koláček, večer by si je dcera, či syn vyzvedli domů, kde by měli svoji postýlku, ve svém prostředí. Svozová služba by pro ně mohla další den kolem 9. hodiny raní dojet a dopravit do školky. Neřešilo by to asi ty, kteří jsou úplně nepohybliví. Myslím si, že by se ulevilo dětem a rodiče by nezůstali bez kontaktů s rodinou, jako v domovech důchodců. Na víkendy by byli staříci samozřejmě doma.

Myslím si, že by se to líbilo jak milujícím dětem, tak i jejich milujícím rodičům. Je to jen jedna z možností, ale nemyslím si, že úplně blbá…

Dnes se takovým školkám říká stacionáře, ale je jich žalostně málo, malinko, malinkato.

lodka-na-mori

O knihách a knihomolech

V hluboké minulosti byly v Čechách knihy uctívány podobně jako v Indii krávy, ale jen určitou vrstvou lidí. Někteří chápali, že  prostřednictvím knih se prostý lid, ovládaný náboženstvím už tak ovládat nechtěl dát. Proto se určité knihy i pálili a to zůstalo v Čechách jako folklór, i když se ničily i jinou metodou. Některé ani nevyšly a předávaly se mezi lidmi opisované na stroji, či potajmu cyklostylované. Knihy byly opečovávané, i malým dětem se vštěpovala láska ke knize. Čmárat do knihy bylo barbarství a podkládat s nimi příborníky, či nohy od stolu už vůbec nemluvím, to bylo barbarství největšího zrna.

Koniášové se později poučili, místo složitého vyhledávání majitelů a čtenářů obrozeneckých knih, začali lidem podstrkávat knížky ohlupující, což se děje dodnes. Nechci zrovna uvádět červenou a modrou knihovnu, ale musím, i když i ona měla své výjimky a vyučovala kladným vlastnostem (např. aby se bohaté slečinky nepovyšovaly nad chudými slečinkami). Je to zas na lidech, pro co se rozhodnou, zda se nechají ohlupovat a snít o tom, jak ke štěstí přijít, jako chudá švadlenka, která ke štěstí přišla, když si ji našel bohatý muž (viz současní “Doktoři z Počátků”), nebo se jen pobaví četbou, která nechá jejich mozky spát, či provětrat od denních starostí.

Adorovaný Kája Mařík je roztomilé čtení, ale jen pokud je Kája malý. Když vyroste, je jeho prostřednictvím potlačována ženská touha po kráse, tedy, aktivita žen se líbit, mající touhu na sobě něco změnit. Jak jinak se má člověk dívat na to, že je stále vyzdvihována submisivní povaha ženy – Zděny, která doživotně nosí stále stejný účes a její tvář nepoznala jediné líčidlo, než jako obava muže, aby se jeho žena náhodou nezalíbila jinému muži a vůbec, aby si moc nevyskakovala. Proto ji udržuje v domnění, že ona, prostinká s doživotním copem kolem hlavy je nejkrásnější a že se takto líbí i ostatním mužům. Inu, možná to tak bylo, ale silně pochybuji, znám mužský Veselý obličej

Samozřejmě nevycházely a nevycházejí jen knížky prostoduché, ale i romány, povídky, příběhy, které jsou již pro čtenáře na jiném levelu. Tím pádem se lidé začali posuzovat podle toho jak moc četli moc knížek, že ti, co četli a kupovali si knihy byli zajímaví a inťoši, že se podle toho i tvářili a někteří dokonce začali věřit, že jsou nejchytřejší a nejhorší bylo, jejich vědomí, že tím pádem můžou ostatní lidi i poučovat. Stali se sebevědomí až nabubření a ostatní je v tom podporovali, že si před nimi sedali na zadek. Samozřejmě ne všichni, ale v Čechách si lidi před někým na ten zadek sedají rádi. Počítám, že to ale bude mezinárodní vlastnost, prostě ne národnostní, ale lidská.

Byli a jsou knihomolové tišší, čtou pro vlastní potěšení, zážitky, knížky jsou jejich radost, otevírají jim obzory, a navenek se tím nechlubí. Jejich vztah ke knihám je intimní. Troufám si říct, že jsou to ti praví knihomolové.

Ne všichni knihomolové jsou zároveň inťoši, nakonec, knihomolové jsou i zločinci, mající ve vězení k dispozici knihovny… Bez knížek by pro nás knihomoly byl život chudší. Určité knížky nám ovlivnily život natolik, že jsme změnili kormidlo a vydali se jinou cestou, než byla ta dosavadní. Tedy já kdysi dávno určitě…

Bez zajímavosti a čtivé jsou i “Žákovské knížky” a spořitelní, mají vypovídající hodnotu o majiteli Veselý obličej Ta nejdůležitější knížka pro člověka je ta první, ta mu život určitě změní a to úplně každému.

kolaz2

obrázek z webu – zde klik

Koupila jsem si postel

super postel, polstrovanou s vysokým čelem, v barvě světle zelené, s polohovacím lamelovým roštem a úschovným prostorem. Je to zakládající členka mé budoucí ložnice. K ní zakoupím noční stolek, skříň, komodu a psací stolek, vše v bílé barvě. Nojo, ale jak vymalovat? Bíle by bylo moc bílé barvy, zeleně by bylo fádní. A pak jsem si vzpomněla na babiččin pokoj, který byl vymalován bíle s růžovými kytičkami, pořízenými kytičkovaným válečkem. Pod stropem se skvěla linka jako když střelí, pamatuji, jak ji malíř dělal. Upevnil na obou koncích zdi tenký, napjatý provázek, namočený v barvě a pak už jen vzal uprostřed zdi ten napjatý provázek a brnknul s ním o zeď. Paráda.

Když jsem tak nostalgicky zavzpomínala, hned jsem věděla jak bude moje ložnice vymalovaná. Samozřejmě bíle s drobnými, světlilince zelenými kytičkami, pořízenými válečkem. Jen mám starost, jestli dnešní malíři vůbec nějaké válečky mají a jestli to s nimi umí. Na lince pod stropem bych už netrvala…

b28327518

1563404

Ilustrační obrázky z internetu