Už jsem napůl podolská

Nájem mám zaplacený, byt  převzatý, objednanou  montáž UPC, nakročeno k převodu elektriky a k samotnému stěhování, snad tuto sobotu. Jako první jsem nastěhovala rámeček s naší fotkou za mlada (muž a já), sedí na  okenním parapetu a krásně se tam vyjímá.

Moc se do nového bytu těším. Záclony jsou zakoupené a šijou se, nábytek z IKEA do ložnice objednám až co mi řeknou v Motole, kdy mě objednají do ambulance. Doufám, že vše klapne, abych pak po případné operaci mohla rovnou do Podolí. Taky mé bydlení záleží na kapacitě mistra synka truhláře, na jeho příšerných dodacích lhůtách  (montáž objednaného nábytku  + montáž  přestěhované kuchyně). Musím ho nějak hodně namotivovat.

Než jsem zvolila Prahu, byly ve hře – ve vážné hře, Prachatice s třípokojovým bytem s výtahem a balkonem, s krásným výhledem na hory, lesy, ale blízkost blízké rodiny, která mi pomáhá a tak daleko by jen těžko mohla, zvítězila a tak jsem musela vidinu Prachatic opustit.

Pro Prahu jsem měla jasný plán, nejlépe Prahu 4, ideálně Pankrác, nebo Prahu 2, kolem Vltavy a Vyšehradu. Dvoupokojový byt s KK v činžáku, od majitele celého domu, s výtahem, balkonem, ideálně 2. patro, s hezkým výhledem, v bytě i domě po rekonstrukci, blízko obchodu s potravinami a na MHD. Jo a to podstatný, s cenou nájmu do 11.000,- Kč, včetně služeb. Na Prahu tedy dost náročné podmínky.

Nabídky byly všelijaké, které se tvářily, ale při bližším ohledání to nebylo ono, byly takové nepřesvědčivé už na fotkách, nebo mi něco vadilo v okolí. Až jednou, stránku s bytem v Podolí jsem otevřela a oněměla. Už na obrázcích jsem viděla, že ten byt chci, zapůsobil na mě hned. Při fyzické prohlídce mi byt definitivně řekl ano a moje duše si v něm hověla. Co jsem mu odpustila: To vyšší patro – je v 1. patře, balkon, nemá balkon, Pankrác, je v Podolí, ale pak mi to přišlo jako daleko lepší.

Co mě zejména nadchlo: Parkety – původní, zbroušené, nalakované, mistrná práce, některé původní součástky z 30. let – kličky, klíče dveře, jmenovka na dveřích s číslem, vše opravené, byt zrekonstruovaný, jemné barvy kachliček a dlažby, skvělý výhled, a na dosah u Vltavy. Můj akční rádius po rovině (i když se vše povede, možná ten skútr bude nutný) – po nábřeží je na obě strany  – do Bráníka i k Národnímu divadlu a dále, také blízko na Vyšehrad, na MHD malinký kousek, takže výlety i tramvají, přesto není byt u hlavní silnice. Už si maluju, jak pojedu na žlutý lázně, posedím u Vltavy, dám kafíčko…

Tak už abych tam byla, dobře si žila a milé návštěvy vítala.

23450_1371403040461_1523246_n

Život v posteli

 

Život v posteli má svá nepsaná pravidla. Ze všeho nejdůležitější je mít postel širokou, což já mám, aby se tam vešly věci, které jsou pro člověka, jako jsem já, životně důležité. Tedy 2 velké polštáře, 3 polštářky malé, přikrývka, několikery brýle, hodinky, mobil, note book se sluchátky a myší (na tu integrovanou myš jsem si nezvykla) a ovladač na TV, která je umístěna poblíž noh postele. Je to velice zábavné, protože stále něco z těch věcí usilovně hledáte a nacházíte buď spadlé na zem, nebo zamotané v dece. Jednou jsem hledala hodinky a už jsem si myslela, že zmizely na vždy, když mi má malá vnučka poradila, že se mám podívat mezi matraci a opěradlo postele, no, byly tam. Občas se najdou drobečky a semínka od zdravého pečiva, které se dá jednorázově smést rukou na zem (tam se toho vejde), však to nějaká dobrá duše vysaje.

Po ruce, mimo postel, ale na dosah, je dobré míti -

kabelku, prášky – vlastně léky, krabici s čistými kapesníčky, krabici od čistých kapesníčků na ty špinavé, krém na ruce a nohy, láhev s vodou, sklenici na vodu – malinko otlapkanou, knížky, župan, pantofle, utěrku pod talíř a na pusu, sůl a kečup na dochucování jídel, to když vám někdo uvaří, sušené brusinky (jsou dobré na močové cesty), čokoládu jako doping (pozor – jen tu hořkou, vysokoprocentní), špinavé nádobí od snídaně (oběda, večeře), ovšem dočasně, než musíte na záchod, abyste to odnesli jedním vrzem, a taky lampičku, to dá rozum, jak bych četla, několik propisek a papírů.

Neodpustím si jednu radu, ač radím nerada, ale musím. Dejte si pozor na drobečky z čokolády, moc dobře se na žlutém froté prostěradle nevyjímají a kdo to má po vás ksakru pořád prát…

Tak to je asi tak všechno. Dalo by se to shrnout do jedné věty – útulné zátiší s ibalginem, ale znáte to, jsou tací, kteří by to shrnuli do úplně jiné věty – no to je pěknej čurbes. Ach jo, a měli by pravdu Veselý obličej

romanticka-loznice-s-nebesy-4

no toto, to by mi tak ještě scházelo…

Proč mají lidi povinnost rozdávat radost?

Tak takovou otázku jsem obdržela, abych se zamyslela.

Tak za prvé, nemyslím si,  že lidé přicházejí na svět proto, aby plnili nějakou povinnost mimo jediné: Aby se dále rozmnožovali, ovšem proč, to tedy nevím. Nevím proč vůbec lidi existují, natož, že přichází na svět, aby plnili tuto povinnost, protože rozmnožování není všem dáno, někdo se nerozmnoží a nerozmnoží, kdyby se na hlavu stavěl nahý a v průvanu.. Není známo, kdo a jaké povinnosti má určovat. Komu se lidi z plnění jakýchsi povinností budou zodpovídat? 

Já si myslím že spojení slov povinnost a rozdávání radosti si odporuje. Jestliže někdo něco dělá z povinnosti a zdarma, pak to moc radosti nepřinese, jedině když to dělá za peníze, což bude jiný případ, než v jaké souvislosti jsem obdržela dotaz. Jde totiž o rozdávání radostí nezištně, ale pak to nemůže být povinně. Je to jen básnický (nebo filozofický?) obrat.

Příroda nás vybavila mnoha schopnostmi, ale zároveň ponechala na člověku, jak je zúročí, žádnou povinnost, jak s nimi nakládat lidstvu nepředepsala. Zrovna tak, jako ostatním živočichům i rostlinám. Proč tu vůbec jsme, já nevím, množíme se v rámci milujte se a množte se, ale více konáme podle – žerte se a perte se… (Stvoření světa)

Tak a už ten kec, mec, lívanec (Werich) ukončím, možná tím někomu udělám radost.

525402_3899121336343_483375494_n

Babi, dědo, šup do školky!

Jednou  roztomilá batolata zestárnou a co teď? Děti makají, mají své děti a i když své rodiče milují, mnohdy je to opravdu o zbláznění, všechno stihnout. I když existují automatické pračky, friťáky, myčky, papiňáky atd., je jiná doba, je hektická.  Haha, kdy nebyla? Ale teď je hektičtější.  Důchodci se pletou těm spěchajícím pod nohy, jsou oškliví, někteří smrdí, kulhají, lezou s franckama do MHD, ach jo… Důchodci sami se cítí osamělí, neříkám, že všichni, ale je jich dost. Kolem nich zběsile pádí čas, a oni se sunou k posledním dveřím, systémem jak kdo. Jak jim pomoct zkvalitnit život?

Pamatuji se, jak se kdysi říkalo, že domovy důchodců jsou trest za mateřské školky. Ne, o tomhle řeč nebude, je to trochu jiná kapitola, ale o školce řeč bude.

Proč nezakládat školky pro staré rodiče? Přes den by o ně bylo postaráno, dostali by svačinky i obědy, k obědu i jedno pivínko a k svačince kávičku, dortík, či koláček, večer by si je dcera, či syn vyzvedli domů, kde by měli svoji postýlku, ve svém prostředí. Svozová služba by pro ně mohla další den kolem 9. hodiny raní dojet a dopravit do školky. Neřešilo by to asi ty, kteří jsou úplně nepohybliví. Myslím si, že by se ulevilo dětem a rodiče by nezůstali bez kontaktů s rodinou, jako v domovech důchodců. Na víkendy by byli staříci samozřejmě doma.

Myslím si, že by se to líbilo jak milujícím dětem, tak i jejich milujícím rodičům. Je to jen jedna z možností, ale nemyslím si, že úplně blbá…

Dnes se takovým školkám říká stacionáře, ale je jich žalostně málo, malinko, malinkato.

lodka-na-mori

O knihách a knihomolech

V hluboké minulosti byly v Čechách knihy uctívány podobně jako v Indii krávy, ale jen určitou vrstvou lidí. Někteří chápali, že  prostřednictvím knih se prostý lid, ovládaný náboženstvím už tak ovládat nechtěl dát. Proto se určité knihy i pálili a to zůstalo v Čechách jako folklór, i když se ničily i jinou metodou. Některé ani nevyšly a předávaly se mezi lidmi opisované na stroji, či potajmu cyklostylované. Knihy byly opečovávané, i malým dětem se vštěpovala láska ke knize. Čmárat do knihy bylo barbarství a podkládat s nimi příborníky, či nohy od stolu už vůbec nemluvím, to bylo barbarství největšího zrna.

Koniášové se později poučili, místo složitého vyhledávání majitelů a čtenářů obrozeneckých knih, začali lidem podstrkávat knížky ohlupující, což se děje dodnes. Nechci zrovna uvádět červenou a modrou knihovnu, ale musím, i když i ona měla své výjimky a vyučovala kladným vlastnostem (např. aby se bohaté slečinky nepovyšovaly nad chudými slečinkami). Je to zas na lidech, pro co se rozhodnou, zda se nechají ohlupovat a snít o tom, jak ke štěstí přijít, jako chudá švadlenka, která ke štěstí přišla, když si ji našel bohatý muž (viz současní “Doktoři z Počátků”), nebo se jen pobaví četbou, která nechá jejich mozky spát, či provětrat od denních starostí.

Adorovaný Kája Mařík je roztomilé čtení, ale jen pokud je Kája malý. Když vyroste, je jeho prostřednictvím potlačována ženská touha po kráse, tedy, aktivita žen se líbit, mající touhu na sobě něco změnit. Jak jinak se má člověk dívat na to, že je stále vyzdvihována submisivní povaha ženy – Zděny, která doživotně nosí stále stejný účes a její tvář nepoznala jediné líčidlo, než jako obava muže, aby se jeho žena náhodou nezalíbila jinému muži a vůbec, aby si moc nevyskakovala. Proto ji udržuje v domnění, že ona, prostinká s doživotním copem kolem hlavy je nejkrásnější a že se takto líbí i ostatním mužům. Inu, možná to tak bylo, ale silně pochybuji, znám mužský Veselý obličej

Samozřejmě nevycházely a nevycházejí jen knížky prostoduché, ale i romány, povídky, příběhy, které jsou již pro čtenáře na jiném levelu. Tím pádem se lidé začali posuzovat podle toho jak moc četli moc knížek, že ti, co četli a kupovali si knihy byli zajímaví a inťoši, že se podle toho i tvářili a někteří dokonce začali věřit, že jsou nejchytřejší a nejhorší bylo, jejich vědomí, že tím pádem můžou ostatní lidi i poučovat. Stali se sebevědomí až nabubření a ostatní je v tom podporovali, že si před nimi sedali na zadek. Samozřejmě ne všichni, ale v Čechách si lidi před někým na ten zadek sedají rádi. Počítám, že to ale bude mezinárodní vlastnost, prostě ne národnostní, ale lidská.

Byli a jsou knihomolové tišší, čtou pro vlastní potěšení, zážitky, knížky jsou jejich radost, otevírají jim obzory, a navenek se tím nechlubí. Jejich vztah ke knihám je intimní. Troufám si říct, že jsou to ti praví knihomolové.

Ne všichni knihomolové jsou zároveň inťoši, nakonec, knihomolové jsou i zločinci, mající ve vězení k dispozici knihovny… Bez knížek by pro nás knihomoly byl život chudší. Určité knížky nám ovlivnily život natolik, že jsme změnili kormidlo a vydali se jinou cestou, než byla ta dosavadní. Tedy já kdysi dávno určitě…

Bez zajímavosti a čtivé jsou i “Žákovské knížky” a spořitelní, mají vypovídající hodnotu o majiteli Veselý obličej Ta nejdůležitější knížka pro člověka je ta první, ta mu život určitě změní a to úplně každému.

kolaz2

obrázek z webu – zde klik