Ach ty mužský

Nikdy jsem neměla ráda ta blazeovaná slova – no jo ženský, nebo  – to víte mužský… a vidíte, je to tu. V poslední době, na stará kolena zjišťuju, že hodně mužských v letech jsou hrozné drbny. Snad větší, než ženské. Chcete po mně důkazy? Nechtějte, až budete staří – staré, přijdete si na to sami. Já jsem právě s jedním drbnou dokončila skype hovor.

Tak se posuneme. V dobách, když ještě pro mě nebyli “ach ty mužský”, jsme byli vzorná rodinka, já, maminka na mateřské s prvorozeným dítkem, tatínek, co pilně chodil do práce, aby své drahé uživil a že aby to nebylo tak vzorné, tak také chodil, sice méně pilně než do práce, ale i pilně na pivo. Takto jsme v sedmdesátých letech spolu svorně pobývali i s mojí matkou v jednom, tak úplně nedokončeném, paneláku, na pražském sídlišti Pankrác.

A asi abych se tak ”úplně nenudila” , jednoho dne zazvonil u našich dveří mladý muž, podivného, i když hezkého zevnějšku (nebo naopak? hezkého, i když podivného?). Tím začal hororový příběh. Pro mě, vyjukanou mladou matku. Ten hoch se představil, sdělil mi, že nám v rámci odstraňování vad a nedodělků přišel zavařit spáry lina na všech podlahách v bytě (mimo jednoho, tam byly parkety, proč, to nevím, byla to naše ložnice). Požádal o velké kafe, usadil se a začal mě seznamovat s plánem oprav. Co bude, jak bude, že vždycky udělá jen malý kousek a půjde zase jinam, takto to bude dělat u všech. Já jsem mu na oplátku sdělila, že potřebuji, aby se odpoledne u mě nezdržoval, protože musím se synkem ven na procházku.

Jo, zapomněla jsem vám říct, že jsem byla docela pohledná, vzorná matka, nebo spíše praštěná matka, která nejenže všechno konala podle knížek, brožurek a paní doktorky, ale i navíc, jako třeba to, že aby měla skvostně bílé pleny, tak do vyvařovacího hrnce s plenama přidávala trochu odbarvovače. Ano, pleny jsem měla super bílé a také někdy i synka, protože jeho jsem koupala v odvaru ze řebříčku, nebo s přidáním malé lžičky čistého lihu jako dezinfekci. Oboje mi poskytla, stejně jako tuto radu, sestřina slovenská tchyně. Děti i kočárek jsem měla vždy jak z cukru.  Že obě děti moji péči přežily přisuzuji tomu, že to byly obzvláště silní jedinci (U druhého dítka – dcerky, jsem už odbarvovač přidávala do automatické pračky).

Ach jo, zase jsem odbočila, nojo, užvaněné stáří.

Tak s tím mladíkem. Cca po hodině, kdy dopil ten hrnec kafe, se rozloučil, že přijde zítra.  Když jsem za ním zavřela dveře, tak jsem pocítila určitou úlevu. Jeho přítomnost byla taková zvláštní, snad to ani neumím napsat. Prostě jsem z něj neměla dobrý pocit, aniž bych věděla proč.

Další dny chodil tak na 10. hodinu, dopolední, něco málo zavařil, řekl si o velké kafe a  vyprávěl. Já jsem u toho vařila, obskakovala synka a poslouchala ty jeho podivné historky. Všechny už si nepamauju, nejvíc asi to vyprávění o dětském domově, kde žil odmala, a o svém současném a jediném kamarádovi, kterého prý má moc rád. Ten s ním bydlí a čeká na něj pokaždé v předsíni na zdi. Ano, velký pavouk. Mladík prý po příchodu domů do něj cvrnkne dvěma prsty a kamarád pavouk se rozběhne zpět do svého kouta. Takto to prý mají secvičené každý den. S jinými bytostmi se nestýká, lidí si prý užije za celý den dost. Večery tráví při magnetofonu v leže a s knížkou. Relax jako hrom. Co k tomu pil, či jedl už nevím, ale určitě mi to řekl. O žádné kalupince nevyprávěl, já jsem mu otázky nedávala, jen jsem poslouchala, co mi říkal. Ze začátku jsem se ho docela bála, ale mužovi jsem nic neříkala, protože jsem nepotřebovala doma nějaký incident. Později jsem si na jeho osobu a podivná vyprávění zvykla. Konečně nastal den, kdy to měl všechno u nás posvařované. Bylo to tak po měsíci od jeho první návštěvy.

Po nějakém čase u nás zazvonil jeho šéf s blokem a tužkou v ruce a ptal se kolik hodin denně u nás ten jistý pracoval a v jak dlouhém období (inu socialistický způsob práce, dáme ti důvěru, určitě nás nezklameš, nač tě budem kontrolovat, však tě někdo bonzne). Řekla jsem že nevím, nepamatuju se, inu že několik hodin i dní to bylo. Odešel zklamaně pryč. Po dalším čase za dveřma salutoval příslušník SNB a taky s blokem a tužkou. Pokládal stejné otázky a navíc, jestli se mi s něčím nesvěřil, jaké má plány a pod. Řekla jsem svoji oblíbenou mantru, viz výše a dodala, že se mi nesvěřoval, neb ani já, ani on na to neměl čas.  Nevím čeho se ten podivný mladík dopustil, už jsem ho nikdy neviděla, jen po domě šly řeči, že utekl za kopečky, že to byl špion, že zabil svoji dívku (matku, otce, bratra), že kradl v bytech (samoobsluhách, chatách), atd., atd. A každá verze byla zaručená.

Ještě dnes mám takový divný pocit, když si na něj vzpomenu a taky na ta jeho vyprávění, co z toho asi byla pravda, fantazie, či lež a kolika lidem v domě to vyprávěl…

pavouk

Jak jsem neměla a měla kolo

V první řadě musím říct, že to kolo měl můj strýc Jiřík, který byl velmi pořádný a na své věci velmi opatrný. Jediný, kdo mu některé věci ničil jsem byla já, které je ve své dobrotě půjčoval, po půldenním mručení. Můj strýc byl velmi hodný mužský, nikdy jsem nepoznala hodnějšího, až na mého muže Veselý obličej a dědečka Vladimíra, otce strýce Jiříka. Matně si pamatuji, jak mně Jiřík dal v Mejtě na Vinicích, na betonovém chodníčku, podržet svůj foťák, se kterým zacházel jako se zlatými hodinkami s diamanty a já jsem jej na ten chodníček upustila.  Chvilku to vypadalo, že Jiříka opustila veškerá krev v jeho žilách, zbělel-zesinal, ale zuření či nadávky z něj nevyšly. Byla jsem strašný vornát, asi tak pětiletý, pořád mi něco padalo na zem, vylívala jsem různé nápoje apod. .

Tak jak s tím kolem. Jiřík měl své kolo vždy vycíděné, olejničkou namazané, prostě tip ťop, vystrojené předpisově s pumpičkou a dynamem na osvětlení, zadní světlo, zvonek. Jakmile musel někam vyjet, hned po návratu kolo uvedl do původního stavu, tedy toho ošetřeného a vycíděného. Já jsem kolo neměla a strašně jsem po něm  toužila. Už nevím, jestli dětská kola v té době nebyla k dostání, nebo na něj nebylo peněz, zkrátka moje touha nebyla naplněna. “Morovala” jsem Jiříka několik dní, aby mi kolo půjčil, že pojedu jen na šlapce, což ho děsilo, aby se kolo nějak nevyosilo, či jednostranně neojel plášť kola, i když jsem tehdy tak moc nevážila. Umručela jsem ho, chudáka, jak jinak – dobračisko, a tak mně někdy to kolo začal půjčovat, byť na krátkou dobu. Šlapala jsem s jednou nohou pod rámem, protože ze sedadla bych na šlapky nedosáhla, takže kolo i já jsme byli nakloněni na jednu stranu a tím pádem bylo hůře řiditelné. Kolo bylo samozřejmě dost těžké, kór na dítě a tak to se mnou někdy pajtlovalo ode zdi ke zdi.

Ano, tušíte správně, jednou to muselo přijít. Po určité době jsem byla tak zdokonalená, že jsem se pouštěla do rychlejších jízd a tak to dopadlo přesně tak, jak to dopadnout musela. Na rohu ulice při zatáčce podél krásné, kamenné a zelení zarostlé zdi jsem to nezvládla, kolem zdi jsem chvilku jela tak, že plechy skřípaly a můj loket brousil zeď, než jsme se oba svalily. Tedy kolo a já. Došourala jsem se s kolem domů, ze mě lila krev a kolo tak nějak nevypadalo zdravě. Zkrátím to, kolo už mně ani přes svoji dobrotu Jiřík už nikdy nepůjčil a tak jsem jen závistivě hleděla na sousedku, slečnu Lilinku, která měla krásné dámské kolo zelené barvy, s barevnou síťkou na zadním kole a na řídítkách s uvázaným červeným šátkem, s bílými puntíky. Hlavně s ním jezdila na plovárnu a proto byla taky hodně opálená. Přísahala jsem si, že až vyrostu, budu mít přesně takové krásné kolo, budu vypadat tak skvěle jako slečna Lilinka, kolem které se točili hoši jak vosy na med…

Kolo jsem si nikdy nekoupila a dostala ho příliš pozdě. Až když mně bylo téměř 60 let a to už jsem byla vyšší váhová kategorie (hodně vyšší) a stále jsem tak nějak přepadala do jízdní dráhy, anžto mě to k té straně nějak táhlo. Kolo bylo lehounké, stříbřitě fialové, s převodovkou zn. Shimano,  ale zase – pánské. Moc dlouho jsem si na něm nepojezdila. Někdo, kdo si jej půjčil, ulomil šlapku a nebylo už nikoho, kdo by to zpravil. Taky si představte, že ačkoliv jsem na něm nejezdila na jedné šlapce, ani pod rámem, že byly sjeté pláště k jedné straně a celé kolo nějak vyosené. Hmmmm, záhada Veselý obličej

kolo

Fotografie vypůjčena ze stránky, zde klik. Kolo je podobné, jako měl náš Jiřík, jen ta pumpička tam chybí a taky taštička na nářadí byla pod sedlem a taky nevidím dynamo.

Virtuální love story po česku

Píši to s dovolením od své čtenářky, která se mi svěřila se svým příběhem.

Hned jak uviděla jeho fotografii na Facebooku a přečetla si jeho žádost o zařazení mezi přátele, zmocnil se jí pocit, že je to ten pravý. To foto na ni zapůsobilo tak, že si připadala jako omámená. To ještě nevěděla, co toto přátelství přinese. Začal jí psát, psal vtipně, pozvolna se pouštěl do různých vyznání, popisoval jí to, co by s ní dělal, kdyby bylo možné se sejít, byly to popisy něžné a intimní, neurážely ji, bylo tomu naopak. Pomalu se v ní rozhoříval malý plamínek citu k němu, i když byla opatrná a zpočátku jeho citové výlevy neopětovala, protože jim nevěřila. Těšila se na každý jeho mail, protože nebyl nudný, byli schopni si povídat o různých situacích, které se kolem nich udály, nebo jen tak nezávazně a s humorem laškovali, či přímo filozofovali.

Po nějaké době, nabyla přesvědčení, že on vše myslí upřímně a stalo se to, co se stát nemělo. Zamilovala se do něj a toužila po něm. začali si vyměňovat zamilované maily a taky se domlouvali, že by se mohli sejít. Točila se jí hlava při představě, jak a kde se sejdou, představy byly barevné, příjemné a krásné, dokonce si malovala společnou budoucnost. Když už se blížil termín jejich setkání dostala jednoho dne studenou sprchu. Přišel od něj mail, že je mu líto, ale že se nesejdou, že žije se ženou, kterou miluje, ale že ta korespondence, kterou spolu vedli nebyla jen tak, že i ji opravdu také miluje, ale že nemůže nic dělat, nic měnit nechce.

Popisovat to, co cítila poté, tu zradu, ponížení, zklamání, zlobu sama na sebe, že se nechala vmanévrovat do tak silného citu, kterému se říká zamilovanost, nemá cenu. Trvalo jí to dost dlouho, než se sama se sebou srovnala.  Uvědomila si sílu slova, jak snadno člověk podlehne milým a vábivým slovíčkům…

pribeh

Při čtení jejího mailu jsem si vzpomněla na životopisnou knížku Stelly Májové, která se v ní vyznává ze smutku po odchodu jejího manžela a jak řešila samotu, ve které poté žila. Přemýšlela nad novým partnerem, ale nakonec si řekla, že je lepší pes. Pořídila si psa a taky bezpečnostní zařízení s připojením na pult policie. Žila tato šťastně až do své smrti.

A tak jsem to té mé čtenářce doporučila jako řešení a lék na úplně všechno. Ano, na stará kolena je nejlepší přítel pes, nebo kočka a využití techniky. Ne, nevěřte mi, na Šumavě nám to docela funguje, i když bych k tomu vztahu psa chtěla, ale co už, člověk nemůže mít všechno.

pes

Slunce hřeje

Slunce hřeje, pálí až do morku kostí a na moji palici, stále ještě nenosím pokrývku hlavy, ale být na slunci déle, už bych po nějakém slušivém slamáčku sáhla. Ploužím se pomalu, táhnu za sebou rachotící tašku na kolečkách, v ní vezu kedlubny, nové brambory a jahody, panečku, to se budeme mít. Brambory s máslem, tvarohem a šnytlíkem z truhlíku, z balkónu, pak jahody se zmrzlinkou a šlehačkou a navečer kedlubny…

Přes cestu mi peláší malý pavouček, ty tam jsou doby kdy jsem hystericky vřískala a prchala, teď v klidu počkám, až pavouček dopeláší do trávy. Potkávám jezevčíka, který plazí jazyk až na zem, páníčka nikde nevidím, asi se jezevec venčí sám. Metelí přes silnici, mává ocáskem jako praporkem, až mi zmizí za rohem. Kolem zelená tráva protkaná spoustou sedmikrásek, je to stokrát hezčí, než přísně střižený zelený trávník bez jediné kytičky. Do pomalého kroku – krok sun krok mi hraje a zní nejen do uší, ale i do duše zvonkohra z kostela, na obzoru se tyčí hory, pole, les, no, pole, les, spíše pastviny. Je parno, ale větřík mírně povlává tak, abychom se neuškvařili laskavými paprsky slunce a já, abych vůbec dolezla domů.

Ten nádherný klid, rušený jen bzučením much a “pištěním” ptáků mi asociuje vzpomínky z dětství, protože mám tehdejší dny zafixované hlavně plné slunce, kdy jsem se v takovém hicu těšila na plovku, kdy byl den prohřátý pohodou, vůní polévky s celerovou natí, bramborami s máslem, s cibulkou a kyselým mlékem, lesními jahodami v ušlehaném sněhu z bílků, kdepak šlehačka… prohřátý babiččinou a dědečkovou vlídností.

Tak tohle se mi táhne hlavou za zvuku té klinkavé zvonkohry, toho nádherného, sluncem pozlaceného, červnového dne, toho roku 2014…

A pak, že se nemají důchodci jako selata v žitě, mno… někteří se mají, JÁ!

mejto1

mejto

Vysoké Mýto má velkou hasičskou tradici, však se zde vyráběly slavné hasičské stříkačky, v továrně Stratílek zde klik

Bledá závist a fňukání o penězích

Já se vcelku ani nedivím, že lidi často fňukají, že nemají peníze. Ti, co je opravdu nemají, ti fňukat už přestali, protož zjistili, že jim to nepomůže a že, až na výjimky hlavně v televizi, kdy se prezentují dojemné příběhy, jim stejně nikdo nic nedá. Ti, co ty peníze mají, tak ti fňukají hlavně proto, aby po nich někdo nějaké nechtěl. Naprostí fňukalové profesionálové, kteří míří každý rokem k moři, či dostavují štok na chalupě, či se rok co rok musí nechat rozmazlit v lázních, aby přežili další zimní období, nebo pořizují bazén, nezapomenou při náhodném setkání fňukat, jaká je strašná drahota, že rohlíky podražili o 50 haléřů (ačkoliv takovou minci nemáme), mlíko vo 5 Kč a že oni tedy rozhodně nemají na rozhazování, takže… no prostě musí na čemsi ušetřit.

Já nevím, já po nikom nežádám, aby mi sděloval ekonomickou situaci u nich doma, ani to, jak se vyvíjí náš hrubý domácí produkt, já nevím, proč si fňukalové myslí, že to ausgerecht zajímá právě vás, že je to společenské téma na vyšší úrovni.  Tak proč se tedy nedivím, že fňukají, kdybych se vlastně divit měla?

No, řekněte někomu, že nevíte kam byste už ty prachy nacpali a do čeho, jak se máte dobře, že jste zrovna nechali namontovat zlaté vodovodní baterie a v hale benátská zrcadla a v tu ránu nemáte před sebou milou usměvavou tvář, ale zelenou a zkřivenou úsměvem, který není úsměv, ale škleb…

Tuhle mi jedna pani povídala – všimla jste si, že ta kosmetička, ke které chodíme, si pořídila novej auťák? Takovej velkej… už  k ní chodit nebudu, aby si z mejch peněz kupovala auta, a co já? Ale pani, povídám já, vy zas máte za ty peníze tvářičku jak dětskou prdelku, vrásky vyhlazené, obočí vyškubané, peníze prostě kolují a někde se zdrží dýl, takže se rozmnoží a z přebytů se koupí zas něco, často i to, co nepotřebujeme, čímž uděláme radost obchodníkovi i výrobci. To máte např. jako já. Sluchátka k mobilu mám, ale koupila jsem si ještě jedny, neptejte se proč, to už není důležité…

Pani, povídá ta pani, vy jste nějaká chytrá, víte co, já si radši budu dělat kosmetiku samo domo, než abych někomu šetřila na auto.

Jak myslíte, pani, povídám já, ale že je dneska hezky, co?

Auto-historie7