Dříve…
Dovolené jsme trávili vždy celá rodina, nedovedla bych si představit, že bych si někde lebedila bez dětí. Také víkendy jsme věnovali dětem, nejen výletováním po hradech, zámcích, jeskyních atd., ale i v Praze brouzdáním po různých muzeích, galeriích, procházkách…
Některé objekty mě k návštěvě hodně lákaly, ale štvalo mě, že jsou přístupné jen po předchozí dohodě, jinak jsou zamčené, třeba muzeum Plynáren. Nebavilo mě něco si dohodnout a pak nepřijít, kdyby na poslední chvíli onemocnělo dítě, či někdo z nás rodičů.
Na dovolených jsme jen neseděli na zadku, či se nepovalovali jen u vody, a necábrovali lesem, ale konali jsme spanilé jízdy po okolí, což bylo moc zajímavé, poučné, příjemné a s pocity rozjímání v krásné české krajině, tedy když nás děti rozjímat nechaly. Byla to pastva pro oči i pro duši.
Já jsem si užívala, hlavně když bylo krásné teplé počasí a my narazili na vesnický kostelík, který lákal ke vstupu svým chladem a klidem. Posadila jsem se do lavice, pohroužila se do vlastních myšlenek, které líně pluly jak obláčky na obloze, odborně se tomu říká, usebrání se. Monumentálnost a zároveň útulnost kostelíka mi poskytly vyrovnanost a klid duše, jakoby se celá hlava zevnitř umyla v čisté vodě.
Samozřejmě, jsem takto mohla relaxovat jen po prohlídce kostelíka s dětmi, které pak za dozoru muže běhaly venku. Stejné posezení si pak užíval muž, když jsme si prohodili role.
I v Praze, zejména na Vyšehradě, nebo u Ludmily jsme si mohli takto krásně užívat, ale už ne tak bezprostředně bez lidí, jako na venkově.
Kostel dříve poskytoval, ale to už před hodně dlouhou dobou, asyl pro všechny pronásledované, kteří když se v něm ukryli, byli v bezpečí, kam za nimi nemohli jejich pronásledovatelé.
Nabízí se vzpomínka, kdy už toto neplatilo, na boje v pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici v Praze, které se odehrály v červnu 1942 mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty, mezi nimiž byli i Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří provedli atentát na Heydricha
Dnes…
Šumava je na kostelíky jako dělaná, i Volary mají svůj krásný, bílý kostelíček, kde zvony oznamují kolik je hodin a hraje zvonkohra, ale má jednu vadu, jako i většina ostatních. Je zamčený a odemyká se jen v určitou dobu. Já se tomu nedivím, kostely jsou velkým lákadlem pro zloděje, jak se říká, dnes už není nikomu nic svaté, o čemž svědčí i pustošení hřbitovů.
A tak většina vesnických kostelů dnes slouží jen věřícím, kteří se chodí do kostela modlit a na kázání, oni ví kdy odemykají a mají to jako pravidelnou docházku.
Většina městských kostelů je přístupná jen za vstupné, podle mě se tedy chovají jako biograf, nebo divadlo pro turisty a to mě nebaví. Tam kde je do kostela povinné vstupné, tam já už nechodím.
Co mi zbývá k usebrání se?
Ještě mi zbývá pařez v lese, na který usednu, hledím do zeleně, nebe nad hlavou, prokukující mezi ševelícími stromy, ticho jako v kostele, jen ptactvo nebeské ruší svým zpěvem lesní klid…
Nebo pohled na řeku, která se žene kolem mě, závodí s časem, kdo je rychlejší, byť nikdy nedoběhnou do cíle, cíle nemaje, na rozdíl ode mě.
Ještěže tak.
Nic není co bývalo, život jde dál, něco vzniká, něco zaniká, věčný koloběh života.
* Ze života české babičky * 