Pátek 31.7.2009

 

  Vzhůru do srpna, posledního prázdninového měsíce. Při focení další várky hrnečků jsem v nich občas našla nějaký předmět, který se v hrníčcích ocitá. Tradičně se do nich vkládaly peníze a byly v kredenci až na nejvyšší polici. I u nás máme jeden jistý hrnek, do kterého se vhazují mince, které se pak velice hodí, když se jde k doktorovi a potřebujeme mít po ruce 30, či více Kč, podle toho kdy se člověk k doktorovi vypraví. Taky je to šikovně po ruce, když je potřeba dát dívkám na nanuka či časopis. Dnes jsem našla v jednom z hrníčků náprstek. Ještě moje babička a tchýně náprstek běžně potřebovaly, bez toho by nemohly vzít jehlu do ruky. Ne tak já. Mně to tedy absolutně nešlo. Nepřišla jsem na tu fintu, která by mi šití (zašívání) s náprstkem vylepšila. Nevím, zda ještě dnes někdo používá náprstek, ale řekla bych, že asi nikdo ani nezašívá. Nestojí to za to.

Už několikrát jsem si zakázala, že nepůjdu do diskusí na Lidovkách, že to nemá cenu. Stejně nikoho o ničem nepřesvědčím, každý si stojí na svém a své pozice neopustí ani kdybych mu snesla 100+1 argumentů, je zakopaný ve svém názorovém zákopu a vykopat se nedá, tak co. Vzpomene si někdo na diskusi co proběhla před týdnem, na starší články, na autory, kteří přestali psát? Málokdo. Tak k čemu se tam sakrblé pořád vyslovuju? Jenže mně to prostě nedá. Většinou reaguji na diskutující a ne na článek. Jako včera a dnes na dekadenta. Hezký nick co? Namíchnul mě, že nařknul Wericha, že na koho ukázal prstem, ten mohl nebo nemohl hrát, že by to byl takový kádrovák a hrát neuměl. Tak byl spjatý s režimem. Hrál jakoby se nechumelilo v tak hloupých filmech jako ten o Pekařovi a císaři a Sůl nad zlato (mé překlady názvů známých filmů), zatím co trpěli političtí vězni v Jáchymově. Co na takové tvrzení říct? Že je všechno dobré k tomu, aby si mohl do známé osobnosti kopnout. Já nevím, v padesátých letech jsem byla dítě a holka, ale tolik si umím z historie spočítat, že to jako známá osoba a ještě navrácená z Ameriky neměl lehké, a že v té době mohl těžko vystoupit veřejně proti režimu, hrát chtěl a živit se taky nějak musel. No a místo co bych se na celého dekadenta vykašlala, tak mu oponuju, i když vím, že je to k ničemu. Celá diskuse o Werichovi je k ničemu.

Ráda připisuji svůj příspěvek pod článek, který mi udělá  radost. Jako dneska pan Bezděčka o hysterické kosici. A samozřejmě ráda připisuji i svým oblíbeným kolegům. Dnes jsem měla obzvláště plodný den. Napsala jsem nejméně pěti autorům a ačkoliv p. Krejčímu téměř nikdy nic nepřipisuji, tak tentokrát jsem musela a dozajista jsem ho tím asi hodně naštvala. Ale může si za to sám. Moje kritika byla oprávněná.

Prohlašuji, že se budu mírnit a budu více uvážlivá…

 

Dnes k obědu: Polévka včerejší, plněné papriky s rýží

Čtvrtek 30.7.2009

 

Jsou prázdniny, okurková sezóna.  Všechno je pro showbyznys dobrý. I děsný hámotě. Top magazín, ani neví, jak jsem se včera pobavila. Tak Anife, podnikatelka v břišních tancích, která  propagovala zpevnění břišních svalů, sama vyučující, své vlastní bříško nevycvičila a musela sáhnout k liposukci. Jedním slovem říká, že břišní tance pro zpevnění břicha jsou na dvě věci, na to hnědé a na prd. Být kurzistkou na břišní tance, okamžitě chci kurzovné zpět a ještě k tomu bolestné za marketingový podvod.  Možná jsem 100 let za opicema a podnikání Anife už neplatí, protože to byla repríza (o prázdninách jdou v televizi jenom reprízy), ale to je fuk, podstata platí.  To je jako mě školila tlustá dietní sestra, nabádala mě, že mám chodit do schodů a vynechat výtah (s výtahem jsem se v té době málokdy setkala) a co mám jíst, abych byla hezky štíhlá a sama?

Naopak pamatuji naši odporně štíhlou, mladou tělocvikářku, která nás holky na střední mučila cviky, kdy z  nás stříkal pot. Odmítala jakékoliv omluvenky z hodiny tělocviku a kladla nám na srdce: “Jen tudy vede cesta pro ploché břicho, nad nímž se mužský pominou.”  Která by nechtěla, aby se mužský pominul, převážně z dokonalého bříška :-)). Funíc při provádění jejích zadaných cviků, mi to ale v tu chvíli bylo úplně jedno. Po její hodině se žádná z nás nebyla schopná převléct bez chvějících se rukou a podlamujících kolen. Jak já naši tělocvikářku nenáviděla a nenáviděla jsem i rozvrh hodin, protože tato mučitelka nám dávala záhul od 7 hodin ráno. Vstávat proto na její hodinu cca v 5.30, abych dojela včas na hodinu, už to byla předehra pro následná muka Tantalova. Snad proto nesnáším tělocvičny všeho druhu, byť by se tvářily sebepřátelštěji.

Včera odpoledne jsme s Karolínou závodily v bazénu ve volných stylech. Na střídačku jsme vymýšlely způsob jakým se co nejrychleji dostat na druhou stranu. Já vyhrávala v bobkované a jak se dostat na druhou stranu s co nejmenším počtem kroků (tedy čím delší krok, tím líp a ačkoliv se zdálo, že je Karol v nevýhodě s kratším krokem, nebylo tomu tak, protože tento hendikep vyrovnávala rychlostí…), skákáním (achachacha u mě skákáním) na jedné noze a podobně. Dobře jsme u toho vejskaly, asi si sousedi pomysleli: Chudák babka, už se vrací do dětských let. Tak dnes odpoledne jsme měly opakovací hodiny. Ono to blbnutí ve vodě nevypadá, ale je to dobrý tělocvik.  Trochu jsem  pak šla do sebe a jako správná hospodyňka jsem vyrobila pár meruňkových džemíků.

Dnes k obědu: polévka z vepř. srdcí s kapáním, kuřecí prsa v houbové (pro holky rozmixované s názvem hnědé) omáčce s rýží a kyselá okurka.

Středa 29.7.2009

 

Dnes má svátek naše prababička, přestože se jmenuje Božena a ne Marta, jak je v kalendáři uvedeno. Jak je to možné? V době kdy se narodila byly v tento den v kalendáři jména dvě, tedy, Božena a Marta. Na nově přesunutý svátek si prababča nikdy nezvykla a tak se to vždy slavilo takto v létě. Znamenalo to, že bylo nutné spolehnout se na svoji paměť nebo záznamník, když nám to kalendář nepřipomněl, ale někdy, co se dá dělat, jsme v tom životním kvapíku zapomněli. Již včera jsme telefonicky blahopřáli a možná, pro velký úspěch, to dnes zopakujeme, když nemůžeme přát osobně. Letní jména mají svoji velkou výhodu, že roste spousta kytek a tak je co k jmeninám dávat bez toho, aby se ruinovala naše kapsa jako v zimě.

Kristýna si koupila tričko, které je na zádech pravidelně proděravělé, jako by jí při útěku kousal zuřivý pes. Je to prý módní. Když je to tak módní, tak asi vytáhnu svoji odloženou noční košili, která má podobné díry, sice jen dvě, ale co, starší madam už se nemůže moc vystavovat. Některé oděvní části si člověk oblíbí tak, že je nosí do úplného rozpadnutí, tedy rozpadnutí toho hadérku. Někdy se mi povedlo věrný hadřík koupit, který rostl se mnou a měla jsem ho moc ráda, protože jsem se v něm dobře cítila. Stávalo se mi to zejména u nočních košil, kde jsem náročná jak na 100% bavlnu, tak i na její délku a šířku, s požadavkem na krátké rukávy. Na jednu takovou si vzpomínám, o té jsem později začala tvrdit, že ji budu mít až do rakve. Nevydržela, přežila jsem ji zatím o dost let. V současné době miluji letitou blůzu a i když se mé tělo značně změnilo, kupodivu ji ještě můžu nosit, byť už jen kolem baráku, když jdu se psem. Má skvělý střih a zatím se netrhá… S botama jsem to měla obdobně, ale to by stálo za samostatné povídání. Jenom tolik, že jak si kupovaly dívky a dámy několikery boty na sezónu, tak já měla boty akorát jarní, zimní, podzimní, letní, do divadla, domácí a do lesa. Boty jsem odkládala po začínajícím rozpadání a nahrazovala je těmi sezónímy, které právě odešly do věčných lovišť. Pravda je, že někdy, když se v nich teprve začalo pohodlně chodit, byly už těsně před smrtí. Někdy jsem totiž po jistém modelu toužila tolik, že jsem si jej koupila těsný, s pracovním názvem – španělská bota, s tím, že se přeci rozchodí a tak jsem do doby rozchození trpěla… Jo, pro parádu jsem se něco natrpěla, Teď už zásadně preferuji módu pohodlnou a u té už zůstanu.

O botech zas někdy jindy.

Dnes k obědu: Polévka hovězí nudlová, šunkafleky a kyselá okurka

Úterý 28.7.2009

 

Tak sláva, pacient je vyléčen, prodělal drobnou ozdravnou kúru a zase běhá dál. Jako důkaz je zde další hrneček, tentokrát hodně starý, přes 100 let. Odpoledne jsem se sešla v restauraci na pokec s mojí bývalou kolegyní z práce. Už je to přes tři roky, kdy jsme se loučila s pracovním procesem a jsem stále ráda, že už nikam nemusím běhat, poslouchat příkazy druhých, někdy pěkně hloupých, zkrátka, bylo toho dost. Žádné dojetí se mnou necloumalo, do důchodu jsem se těšila a na řeči o domácím krnění jsem nehleděla. Mé představy se neubíraly kolem laviček s krmením ptáčků ani posedáváním po pokoji u televize, moje představy se neubíraly nikudy, jen ta U3V byla jasná.

Petra přišla usměvavá, spokojená a mírně kulatější. Když k nám nastoupila, přímo na zaučení ke mně, tak všem (hlavně pánům, byť jich bylo v úřadě jak šafránu) vyrazila dech. Štíhlá, správně rostlá s dlouhými hnědými vlasy až pod pás. Dalo by se říct, že bude trnem v oku dámskému osazenstvu, protože bude zdrojem závisti. Nestalo se tak, sešly jsme se zde docela dobrá parta ženských, co si vzájemně pomáhaly. Nemluvím o vedoucí. Jelikož není mrtvá, nemohu o ní mluvit dobře – viz o mrtvých jen dobře. Byly jsme zvyklé si  navzájem v naší práci radit. Měla jsem zpočátku z ženského seskupení strach, vždy se tradovalo, že mezi ženami jsou rozepře, závist a pomluvy. Tak tady ne. Celý život jsem měla vedoucího muže a pohybovala se převážně mezi mužskými. Technická profese už to tak přináší. Až na malé výjimky, mi mužský neubližovali, ba naopak. No a na stará kolena mezi ženské… Hodně jsme se již rozutekly, nejen já jsem odešla, ale když se o vánocích sejdeme v pizzérii, vidíme se opravdu rády, u našeho stolu to hlaholí, smějeme se, prostě, rády se vidíme.

Tak i deska, i když jsme se sešly jen dvě, bylo to moc příjemné setkání. Petra spucla velký talíř jídla jak pro regiment vojáků, zajedla to zmrzkou, aby bylo miminku dobře. Já jsem se se svým salátovým talířem a malinovou zmrzkou bez cukru vypořádala decentně, snad by mi jiné jídlo ani nepřinesli a řekli by: “Paní, vy mimo zeleniny nemáte na nic nárok, zrovna tak jako podnapilým nenaléváme, pak ani tlustým jiné jídlo nenosíme.”

 

Dnes k obědu: Polévka včerejší, pečené vepřové plecko (podle Karol dortové, že se rozpadalo jako dort) s bramborem  a tradiční (ze skleníku) okurka, jak jinak než v zakysance.

Pondělí 27.7.2009

Tak už na mě došlo. Kleknul mi počítač. Večer přijde počítačový pan doktor a jsem zvědavá, jakou stanoví diagnózu a následnou léčbu. Ještěže mají holky svůj počítač a nechají mě napsat dnešní deníkový záznam. Samy se o něj perou dvě a ještě já, to je situace…  Místo hrnečku dort. Musím improvizovat…. 
 
Při dnešním věšení prádla jsem vzpomínala jak se dříve prádlo bílilo rozprostřené na trávě, ručníky, utěrky, ba i noční košile, prostěradla, polštáře a kapny. Tehdy bylo ložní prádlo převážně bílé, hezky s vyšívaným monogramem. Babička měla ještě polštáře lemované vyšívanými cokýnkami. Když prádlo uschlo, popadla se konev a zase se pokropilo. Do večera bylo sněhobílé a voňavé. Byla to jiná vůně než dnes, protože to byly jiné, poctivě přírodní materiály. Už nevím co si do prádelníku babička dávala za vůni, ale lehat do čistě povlečených peřin byl zážitek. Také ručníky a utěrky krásně vpily mokrost, ne jako ty "skleněné" utěrky a hrubé froté ručníky. Plácám na prádlo různě voňavé aviváže, ale nad vůni a příjemný omak bavlny babičinýho prádla nedosáhnu. S praním prádla byl tehdy velký proces, jako dítě jsem nechápala, že se na bělení prádla používal modrý prášek – šmolka. S praním velkého prádla se začínalo už večer, kdy se namáčelo a pokračovalo brzy ráno, kdy se zatopilo v prádelně a prádlo se v kotli vyvařilo a na valše vypralo. My jsme měli valchu těžkou, kamennou. Máchat jsme prádlo s babičkou vozily na vozejčku do Loučné. Další den se žehlilo a skládalo. Jelikož bylo kolem prádla tolik motání, dělalo se ten den rychlé jídlo. Třeba brambory s cibulkou a kyselé mléko. Tak a dnes? Prát prádlo umí i nešikovný chlap, kterému se vysvětlí kam nasypat prášek a který knoflík stisknout…
 
Dnes k obědu: Rybí polévka (pro holky se jmenovala masová) a lívance s džemem a zakysankou.