Moje léto s kovbojem

Na internetových stránkách obce Chvalšiny na Šumavě, končil popis historie obce, tímto zápisem:
Počátkem října 1938 byly Chvalšiny okupovány německou armádou a staly se součástí Německé říše. Počátkem května 1945 byly osvobozeny americkou armádou. V letech 1946 -1947 byli občané německé národnosti z obce vystěhováni a na uvolněná místa, byť v neúplném rozsahu, přišli noví osídlenci z jiných krajů republiky i ze zahraničí. Ti pak, pokud zase neodešli, byli nositeli dalších více než padesáti let života v obci.
Poválečná historie obce Chvalšiny se smrskla do dvou vět. Nemůžu tak svojí děravou paměť osvěžit historickými zápisy z doby, kdy jsem v padesátých letech prožila jedny prázdniny právě tam.
Můj dědeček byl celý život voják. Ne tak obyčejný voják, byl u hudby. Aby si v penzi přivydělal, protože babička nikdy zaměstnaná nebyla a penzičku měli pidi, dělal tehdy v padesátých letech u vojenského útvaru knihovníka. Vysoké Mýto bylo kdysi vojenským městem, tuším, že alespoň se třemi objekty kasáren. Ještě za mě, když jsem tam nějaký čas chodila na průmku, tam záklaďáci sloužili o 106.
Ty prázdniny, kdy mně šlo na dvanáctý rok, odjel dědečkův útvar na cvičení (cvičení, nebo manévry, kdo ví) do Chvalšin a knihovník vč, manželky, tedy mé babičky, s nimi, zrovna jako důstojnické paničky s dětmi. Bez osvěty a kultůry to nešlo ani na cvičení.  Za vojáky tehdy dokonce přivezli i herce z ochotnického divadla, kde v přírodním divadle sehráli kus, Zdravý nemocný, který jsem měla tu čest vidět. Tenkrát jsem z toho představení, rušeném jen přírodními zvuky, byla celá per plex. 
Chvalšiny, pohraniční ves, podle historických pramenů patřily v té době  „novým“ obyvatelům, náves prašná, prostředkem tekl potůček, ve kterém ženský i my, máchaly vyprané prádlo. Většina místních dětí byla ponechána svému osudu, potulovaly se kolkolem, některé se ani pořádně nenajedly. To bylo něco pro naší babičku. Hned jich několik  ze sousedství „adoptovala“ a živila je alespoň chlebem se sádlem, nebo buchtama, či ovocnýma knedlíkama se smetanou, hustou, že v ní stála lžíce. Smetana pocházela od opravdové krávy, ale čí ta kráva byla, to už nevím. Babička měla vlastnost většiny svých generačně příbuzných hospodyň, že si vždy uměla najít zdroj základnách potravin. Zorientovala se i v této vesnici velice rychle a věděla kam pro vajíčka, pro tvaroh, pro zeleninu, mléko, ale státní obchod to nebyl…
Mezi „adoptovanými“, sousedními dětmi byl tehdy patnáctiletý Honza, který sem tam pomohl babičce s nějakou drobností, jako nasekání dřeva či třísek na zátop, aby se za to jídlo nějak odměnil. Vzhledem k tomu, že já, tehdy rychle vytáhlá budoucí páťačka s ofinou, v modrobíle pruhovaném svetříku, s modrou skládanou sukní, v bílých ponožkách a mokasínech a ještě ke všemu Pražačka (už je to tak, že v hlavě utkví ze všeho nejvíc nepodstatné blbosti) jsem působila mezi místními dětmi jako z jiné planety. Některé v Praze v životě nebyly.  Zákonitě se tedy do takové „postavy“ Honza zakoukal, ale bylo to spíš vřelé kamarádství. Určitě k tomu přispěla hlavně ta babiččina strava. Trávili jsme spolu dny na pastvě, kde Honza hlídal jednu nebo dvě krávy, celé hodiny jsme propovídali  a to bylo pro něj něco neskutečného, protože jinak nikoho ve vesnici nezajímal. Měl ještě několik sourozenců, co se potulovali po vsi a i oni se sem tam s námi najedli. Slovo otec, či táta myslím ani neznali a kde byla jejich matka nevím. Asi někde pracovala, ale jisté je, že se příliš o své děti nestarala.
Když končily prázdniny, vojáci balili cvičák (manévry či co), chodil Honza smutný jako deštivé ráno. Při úplně posledním setkání jsem mu dala pražskou adresu, slíbili jsme si, že si budeme psát a on prohlásil zoufalým hlasem. Proč já tu nemám místo dvou krav dva koně, abych tě unesl. Kam by mě unášel netuším a ani on to určitě netušil, ale taková maličkost mu zřejmě nevadila. Vypadá to, že jen absence koní zabránila, abych byla v tak raném věku unesena. Ještěže tak, chudák babička s dědečkem, Ti by lamentovali….
Honza byl pozorný, rytířsky galantní, přirozeně inteligentní. Bohužel, doba mu nebyla nakloněna a on skončil v pasťáku…

Turistický průvodce
Chvalšiny leží uprostřed kopců, dalo by se říci, že kopce je obklopují ze všech stran. Na východě je to Blanský les s nejvyšším vrcholem Kleť, z jihozápadu
to jsou hřebeny Břevniště. Zapomenout také nesmíme na Velký Plešný, jež je vidět ze severozápadu.
Historie obce Kájov, v těsné blízkosti Chvalšin:
O původu názvu poutního místa Kájova se vyprávějí jen legendy,
spolehlivý písemný pramen se nezachoval. Název se tak např. odvozuje od slovesa „káti se“, kdy Kájov značí místo, na kterém se usadil poustevník (v původně dřevěném kostelíku) a kál se o samotě ze svých hříchů. Legendě nahrává, že Kájov byl opravdu osamělým poutním místem.
A já dodávám, houbeles, když se přečte Kájov obráceně, od konce, tak je jasno. Určitě tam odedávna strašili vojáci.

Přikládám zaslanou ilustraci k příspěvku Mirka Tomse, atmosféru Šumavy po cca 40 letech od mého vyprávění.

Reklamy

3 thoughts on “Moje léto s kovbojem

  1. Chvalšiny mi připomínají naši krásnou dovolenou v pronajaté chatě pouhé 3 km odtud na samotě Borová. Všechno se nám tam líbilo, nádherný les, to ticho, ta romantická zákoutí i ta hospůdka na chvalšinském náměstí, jenom jedna věc nám nevyšla – ten rok zrovna nerostly houby. Marně jsme se s manželkou snažili něco nalézt, ale nic. To byl přímo paradox: krásný voňavý les a žádná houba, kromě prašivek. Až jednoho dne jsme si trochu popojeli autem směrem na Kájov a najednou tam vidím u silnice malého kluka, asi 9 let, který drží velkou krabici s vyrovnanými hřiby. Okamžitě jsem zastavil a říkám ženě: "Když se nám tu nepovedlo něco najít, tak si to tady koupíme a houbová míchanice přeci bude!" Šel jsem k tomu chlapci zeptat se ho na cenu jeho hřibů. Všiml jsem si, že kluk má ubrečené oči a tak říkám soucitně: "Copak se ti stalo chlapče?" A on nato: "Prosím vás, pane, vemte si je všechny, já spěchám na fotbalovej trénink, ale maminka mi řekla, že napřed musím prodat ty všechny houby a eště jsem nic neprodal!" "Hmm, to je snad trochu moc", zaváhal jsem, "ale když spěcháš na ten trénink, tak to beru všechno, co za to?""Za dvě stovky i s tou krabicí!" zvolal radostně. Dal jsem mu ty dvě stovky a kluk pelášil šťastný jak blecha. A my jsme byli vlastně také šťastni jak blechy…

  2. Tak tohle je krásný romantický příběh, i když pro Honzu se smutným koncem… ale já teď vím, podle jakého přběhu bylo natočeno Léto s kovbojem!

  3. Pěknej žážitek z prázdnin.Prosím,vzpoměla by jste si i na na jiné střípky z Chvalšin?Zdraví naplavenina 🙂 A.Kvíz

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s