Nemám čas

Vypadá to, že jediná ve střední Evropě mám čas jen já. Slýchávám: “Ahoj, mám děsný fofry, někdy se sejdeme, zavoláme si, nemám vůbec čas, nezastavím se, ty se máš, jsi v důchodu času máš dost.” Ano, času mám dost, protože si ho hlídám. Celý život jsem něco musela, musela jsem být v určitou hodinu na určitém místě, co jsem chtěla, to jsem nemohla, nebyla jsem pánem svého času. Teď jsem. Tedy jsem paní svého času, dočkala jsem se. Někdy o něj musím bojovat, když má někdo snahu mi jej zase řídit či organizovat. Samozřejmě, že ho také věnuji svým dětem a svým vnučkám, i jejich potřebám, to už patří k babičkovskému životu a mě to těší, ale snažím se důchodcovský čas prožívat ve jménu nových poznatků, bádání, psaní, čtení, popovídání u kafe, dortíku nebo jiných dobrůtek, zkrátka mít čas na to, na co jsem ho moc nikdy neměla. Jen ty procházky mi nejdou, tělo se rozhodlo, že mi dá zabrat a klouby mrchy bolí…

Často si vzpomenu na svého švagra, se kterým jsem měla výborný vztah. Přišel k nám do rodiny v době, kdy mě, jako vodáka s kytarou vůbec nezajímal. Někdy se smál, když vzpomínal jak jsem sedávala doma na gauči a za doprovodu kytary pěla nyvé písně…

“Až budu v důchodu, budu zde sedávat a budu mít tento nádherný výhled,” těšil se upracovaný švagřík. Vidím to jako dnes, sedíme spolu na střeše jejich budoucího bytu a díváme se na Vltavu, směrem na Císařskou louku, kde právě probíhá závod osmiveslic. Říká mi: „Kvůli tomu výhledu jsem se rozhodl pro toto místo našeho bydlení. Až budu v důchodu, budu zde sedávat a budu mít tento nádherný výhled.
Den je krásný, slunce se za chvíli bude sklánět do peřin. Je nedělní ticho, jen tramvaje cinkají, Praha je před námi jako barevná pohlednice, čas se na chvíli zastavil. Vnímám ten pohled jako krásný prožitek, nic neříkám a švagrovi se vůbec nedivím.  Nemám odpověď na jeho řeč a nevěřím, že si  někdy opravdu najde čas, aby se vůbec v penzi ocitl. Je vzácnost se s ním potkat, jeho práce ho natolik naplňuje, že si neumím představit, že bych ho zastihla, jak sedává na této střeše, jen tak, kouká, v puse doutník a pije pivo, či jiný dobrý nápoj, jako teď, kdy je unavený po práci na stavbě bytu, odpočívá a líčí mi představy o svém stáří.
Nevím, kolikrát se mu poštěstilo posedět na tomto místě, při jeho hektickém způsobu života, ale dojít do penze nestihl. Odešel příliš brzy a já jsem přesvědčená, že mu někdo k tomu odchodu pomohl. Bylo to v době, kdy nastávaly nové časy, časy demokracie a otevřených hranic, kdy probíhal boj o majetek a postavení všemi prostředky. Možná toho příliš mnoho věděl.

Konečně má čas. Odpočívá tam, kam směřoval jeden z jeho výhledů. Na Vyšehradě.

Reklamy

3 thoughts on “Nemám čas

  1. Oj, tak to je docela smutné povídání. Vím, nikdo tu nebudeme věčně, ale jestli Tvého švagra navštívila zubatá dost brzy (a jak píšeš – i možná za pomoci), tak to smutné prostě je. A vůči němu moc nespravedlivé – nevychutnal si ten pohled …

  2. Nic se namá odkládat, moje řeč. Jsem na internetu jen po chvilkách mezi prací na zahradě a fasádě, navíc mi vypadává internet, ale odložit čtení tvých článků je velký hřích. Škoda, že tak pěkné povídání není na BB, tam je to teď nuda a článků jako šafránu…

  3. Mirek Toms: NIKDO NEMÁ NA NIC ČAS. Napsáno: 1961 Pilné dítě přijde domů ze školy, že je pilné, začne psát hned úkoly. Má dnes problém: co říkal Pythagoras? Ptá se táty, ten však zvedne hlas: „Já nemám čas, teď nemám vůbec čas, zeptej se mě na to zítra zas!“ Otec sám pak v zaměstnání častokrát na některé věci by se zeptal rád. Když pak přijde za vedoucím – vem to ďas, slyší jeho naříkavý hlas: „Já nemám čas, teď nemám vůbec čas, zeptej se mě na to zítra zas!“ V zápětí však ten vedoucí dispečer volá slečně Daně, zve ji na večer, na procházku někam do přírody krás. V odpověď zní sametový hlas: „Já nemám čas, dnes nemám vůbec čas, možná jindy, zeptejte se zas…“ Slečna Dana má teď jiný ideál, chodí denně s urgencí na komunál: Přijďte mi už spravit WC, prosím vás! Odezvou je komunálů hlas: „My nemáme čas, my nemáme vůbec čas, snad za týden, zeptejte se zas!“ Vidíte, že tato věta prokletá, předává se stejně jako štafeta. Kdyby někdo zeptal se mě mám-li čas, odpoví mu můj sonorní hlas: „Já nemám čas, jsem jenom jeden z vás, však na přátele, na ty mám vždy čas!“

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s