Letní jablka a houpací síť

Moje babička byla z rozvětvené rodiny. Někteří byli chudí, někteří se dobře vdali, oženili. Byli jsme Ti chudí příbuzní. Za jednou tetou, tetou Rukavičkovou jsme chodily na kopeček  zvaný Blešník pro padaná jablka. Oženila syna s bohatou nevěstou co měla na Blešníku vilu. Jednou nám teta Rukavičková ukazovala kožichy co patřily mladé paní. “ Mařko, přijď si nasbírat, padančata”, velkopansky zvala moji babičku teta Rukavičková. Chodila jsem s babičkou Mařkou na sběr jablek, co se válely v trávě, trochu cinknuté, i docela zdravé. 

Letní jablka mají jemně sladce kyselou, navinulou chuť a vůni. Tažený štrůdl je z nich nejúžasnější a přímé chroustání těch jablíček je dobrota všech dobrot. Kde jsou ta úžasně voňavá jablíčka?  Kdo je pěstuje? Jejich odrůdy mají také nádherná jména. Průsvitné, letní a skleněné bylo opravdu průsvitné, zelenožluté jablko, šťavnaté, co vydrželo jen krátký čas, aby posléze zmoučnatělo. Tak vonělo léto…

K létu patří také les. Chodili jsme na maliny, jahody a ostružiny, když byly houby, tak samozřejmě i na ně. Dospělí vzali džbánky a my děti malé plechové hrnky, abychom neklesaly na mysli, že máme nasbíráno méně. Z jahod či malin byla vynikající dobrota, to když babička vyšlehala bílky jako sníh a do nich ty jahody či maliny zašlehala. Dnes sníh z bílků nahradila šlehačka. Když šla do lesa celá naše prázdninová domácnost, brali jsme s sebou síťovou houpačku. Dědeček ji upevnil mezi dva stromy a vypukla hádanice mezi mnou a starší sestrou, přerostlá v lítý boj o to, kdo se bude dřív houpat. Nebylo nad to, lehnout do houpačky, vidět nad sebou koruny stromů, dýchat vůni lesa a snít…

Někdy jsme naše lesní výpravy končili cestou domů v lesní restauraci u Píšů, kde měli pro děti dvě plechové houpačky – lodičky jak na pouti. Všichni jsme dostali zelené či červené limonády v lahvích s keramickou sponou (no, možná měli dospělí pivo, kdopak by si takových maličkostí všímal) a po napití nám ostré bublinky bublaly až do nosu a nutily nás kýchat. Atmosféra v restauraci obklopené stromy byla příjemná a my jsme se vždycky k Píšům těšili.

Moje babička byla velká parádnice, ale na výšlapy do lesa či na klásky pro slepice nosila starší šaty a boty, a na hlavě šátek, uvázaný jiným způsobem než byly ženy tehdy zvyklé. Abych nezůstala pozadu, tak  jsem se opičila a měla jsem na hlavě šátek uvázaný jako babička.

Ty časy jsou pryč, jak ráda bych se alespoň na malou chvilku vrátila proti času a byla zase bezstarostná, malá holka v síťové houpačce, ale bohužel to nejde, tak alespoň vzpomínám…

S bratránkem na zahradě

Na fotografie je možné kliknout, zvětší se.