Když dva dělají totéž, není to totéž

 

Příběh první:

Moje krásná sestřenice zakončila svá medicinská studia promocí a byly jsme s mojí matkou pozvány nejen na promoci, ale i na hostinu, která probíhala v hotelu na Václavském náměstí. Sešlo se docela hojné příbuzenstvo, ani jsem některé neznala. Byla to polovina šedesátých let, byla jsem tehdy ještě studentka střední školy. Mé zájmy se točily mj. hlavně kolem hudby, jak jinak v takovém věku. V salonku hrála reprodukovaná hudba a to jediné mě smiřovalo s tím, že se tam jinak dost nudím, když jsem neměla nikoho do party v mém věku. Jeden strýc, veselá to kopa se snažil rozpoutat bujarou zábavu a nutil nás hrát děsné hry. Bylo vidět, že ostatní mu vyhovují jen se sebezapřením a veselí se jako. Šel mi hrozně na nervy, protože rušil docela dobré pecky linoucí se z magnetofonu, na tu dobu ve společenských prostorách nevídané. On se cítil lvem salonů, všelijak pošťuchoval dámy a o mně prohlásil, že jsem malé koťátko. No, to mě tedy namíchnul. Já, slečna na vdávání a on s koťátkama.

Netrvalo dlouho a nahrál mi na smeč. Vymyslel totiž hru, že on bude chodit za dveře a my se dohodneme na nějakém předmětu, který si budeme myslet a on jej uhádne. Bylo jasné, že mají s manželkou tuto hru secvičenou, protože jakmile vstoupil do dveří, tak podával otázky, na které ona krkolomně odpovídala. Do dalších tajů jejich techniky jsem se nepropracovala. Napadla mě pomsta. Když lev salonů opět zmizel za dveře, přesvědčila jsem, vcelku hladce, ostatní spolustolovníky, že si zkrátka nebudeme myslet nic a on musí uhádnout, že jsme si opravdu nemysleli nic. Jeho žena se pokoušela naše rozhodnutí zvrátit, bylo vidět, že s takovou eventualitou nepočítali, ale nemohla nic dělat. Strýc na zvolání, úúúúž vstoupil do dveří a začaly hrátky. Zoufalství, jak na straně manželky, tak i na jeho se stupňovaly a tak kdosi soucitný prozradil naše ujednání. Od té doby jsme všichni měli od her pokoj, já byla spokojená a hezky si poslouchala hudbu, přemýšlela o svých věcech a vůbec mně nedošlo, že ten člověk je smutný, že jsem mu zkazila radost.

Příběh druhý:

Vždycky jsem měla u dětí velké úspěchy s čarováním. Čarovala jsem s velkou radostí, protože odměnou pro mě byly jejich udivené oči, nadšení a obdiv, že jsem asi opravdu čarodějnice (Babi, vyčaruj mi lízátko…) Začarovávala jsem různé malé předměty, které šly nepozorovaně upustit do sukně, či za polštář a pak je nechat nenápadně zase zjevit. Nadšení dětí neznalo mezí.

Myslím, že mám už poslední, třetí vnučku, které byly před měsícem 3 roky. Holčička je to velmi temperamentní, bystrá, upovídaná a velmi veselá. I jala jsem se čarovat a její nadšení bylo přímo, jak se říká, luxusní. Nějakou dobu jsme si takto hrály a ona pak odjela na týden pryč. Když přijela, tak hned jak jsme se viděly, chtěla čarovat. Sama vzala drobnou hračku a začala… čáry máry pod kočáry ať je to pryč, ručičkama míhala nahoru dolů, tak jako já foukala do svých pěstiček a já koukám, nevěřím svým očím. Přesně tak jako já, upouští hračku do sukně, přitiskne nohy k sobě a hračka zmizí… Tak takhle je to. Minule mi ani náznakem nedala znát, že to mé čarování prokoukla , nechala mě v blahém omylu, jak to čarování umím. Nekazila babičce radost…

Advertisements

6 thoughts on “Když dva dělají totéž, není to totéž

  1. To máš tedy hodnou vnučku! A smím-li se zeptat, kde je to focené (ten překrásný chodbový vodovod s květinou)?

  2. Je to u nás na terase. Ten vodovod je tam pomalu již 30 let… Natálka sedí na starém, dřevěném vojenském kufru, jehož stáří nedovedu odhadnout. To víš, Mirko, nostalgici…

  3. Taky jsem s oblibou čarovával vnoučatům. Teď, když už jsou přestárlá, čaruji pro cizí. Jednou jsme byli pozváni na narozeninovou oslavu s grilováním ke známým do Vlašimi a já věda, že tam budou asi 4 děti, jsem se vybavil různými proprietami jako bonbóny, čokoládové penízky, nafukovací balonky a pod. Dětí se tam nakonec sešlo 6, takže mé zásoby se rychle spotřebovaly a když už jsem hodlal skončit s tím, že si raději zahrajeme nějakou hru, přišla za mnou malá Evelynka a s andělským kukučem v důvěřivých očích mi řekla tak, aby to nikdo neslyšel: "Strejdo, prosím, můžeš mi vyčarovat opravdickýho koně?"

  4. vidíš, jak máš šikovnou vnučku, hned pochopila, že by ti zkazila radost. No, je to pro nás dospělé poučení, někdy jsou děti vnímavější než my.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s