Neděle 19.7.2009

 

Dnešní ráno jsem zahájila ve funkci módní policie. Katka s rodinou jeli na křtiny chlapečka Petrovy sestry. Katce jsem vyměnila boty, Kristýně jsem pohaněla nevhodné, bílé tříčtvrťáky, což jí bylo jedno a nechala si je (ach jo, vypadala, jakoby si zapomněla pyžamové kalhoty a kazilo to dojem), Karolína dobrá, té v jejím věku sluší vše a nemůže se na ní mnoho zkazit, Petr perfektní. Odjuchali a my jsme s dědoušem a Elou v domě úplně sami. Je zde nezvyklé ticho.

Včera jsem zakončila den druhým programem televize a mám z toho rozporuplné dojmy. Zjistila jsem, že krasavec Vít Olmer má tik, že samozřejmě podle pravidel zestárnul, ale mluvil zajímavě. Film Takže ahoj jsem nevnímala jako pokračování nové vlny šedesátých let (já o tom musím něco vědět, když jsem končila na FF U3V závěrečnou prací na téma “Nejen vlna šedesátých let ve filmu” ). Móda a prostředí filmu mě hodilo zpátky do mládí, úplně jsem cítila na sobě ten rolák a minisukni a cítila atmosféru tehdejší Prahy… Děj filmu byl jednoduchý, hezky ho charakterizoval jeden časopis – Tak dlouho si říkala o pár facek, až jednu dostala. Hlavní představitelka Valérie Chmelová mě vůbec nenadchla, tak pitomě se hihňající projev snad neměla žádná, i ta nejprostší děva co jsem kdy v šedesátých letech znala. Možná to mělo být umělecké, na což já asi nedosáhla. Navíc jsem ji vnímala jako dceru dispečera, “Děvčátko z kolonie” či co to bylo za umělecký seriál. Valérie byla (asi i je) výtvarnice, kdybych byla schopná v našem domě najít ten umělecký časopis na křídovém papíře, vycházející v šedesátých letech, tak bych dohledala jako důkaz její tvořivosti článek o jejich “Hlavatcích”, což byly dřevění panáci s velkýma hlavama. Tam nám Valérie předpovídala, že děti daleko raději sáhnou po takovýchto hračkách než zápaďáckých a nevkusných Barbínách. Jo, jo, kde konec jejich Hlavatcům. Zato nevkusné Barbíny ovládly svět…

Zato program na ČT2, jdoucí tuším ve čtvrtek, s názvem  soukromé století mě tedy úplně vcucnul. Nezachytla jsem první díl, ale teď mi žádný díl neuteče. Dokonce tam bude i o táborském fotografovi Šechtlovi. Celkem je 8 pokračování.  Vypadá to, že jsem televizní maniak a asi je to pravda. V poslední době žiju dost křečovitě, napnutá jako pérko ve starých hodinách.

Neděle, neneděle, dala jsem se do praní. Venku slunce, bude to dobře schnout. Kdysi mi dala nahlédnout do svého deníku moje tchýně. Podle těch zápisků jsem prožila mládí v hlavní činnosti – praní. Jak ona často přijížděla o víkendu, tak to bylo jasné. O víkendu se jako u každé zaměstnané ženské pralo. A tak její zápisy byly pečlivě vedeny přibližně takto: Jela jsem do Prahy. Naďa prala… 🙂

 

Dnešní oběd: Polévka brokolicová, kuřecí paprikáš s haluškama.