Neděle 26.7.2009

 

  Neděle je zvláštním dnem v týdnu. Sice by se tak mohlo mluvit o každém dnu v týdnu, ale neděle je opravdu specifická. Dá se říci, že je od slova nedělat, ale víbůh zda je tomu opravdu tak. Název by mohlo pocházet i od slova nedělit, třeba proto, že v neděli by se neměla rodina dělit. Jen tolik, že čeština nabízí dost variací. Neděle znamenala pro mě úplně jiný den v dětství, mládí, pokročilém mládí a teď ve stáří. V dětství to byl den zasvěcený návštěvám příbuzných a to jak u nás doma, tak pro změnu i u nich, a jen velmi málo výletům či procházkám. U babičky  neděle probíhala tak, že po návštěvě kostela, po dobrém obědě se šlo do Jungmanových sadů, kde dědeček hrál v místním orchestru a promenádovalo se. Jak to bylo u nich v zimě nevím, v zimě jsem chodila do školy v Praze. V neděli muselo být napečeno, jak k snídani tak jako moučník po obědě. Později jsem neděli prožívala s vodáckým kroužkem na vodě, i na zemi, tedy výlety do lesa. Neděle jako nudný den pro mě začal figurovat ve studentských letech, které jsem trávila převážně v rodném maloměstě. Městečko se vylidnilo, obchody byly zavřené, spolužáci a kamarádi odjeli domů a nastalo těžké, maloměstské núďo. Zajímavým dnem, na který jsem se zase začala těšit se stala neděle v dobách společně trávených s mým mužem a posléze i s dětmi. Procházky, výlety, hry – na neděli jsme se všichni těšili. Neděle byla také dnem přípravy na nový týden, navečer zasvěcená péčí o tělo – mytí vlasů, pleťové masce, úpravě nehtů, ale i žehlení a ukládání prádla.

V určité době byla  neděle pro mě nenáviděným dnem loučení, kdy byl můj budoucí muž na vojně. Když se stal ten zázrak a on mohl za mnou nebo já za ním o víkendu přijet, v neděli bylo loučení… Vojna trvala dva roky. Dva roky se jeví v určitém čase časem k nepřečkání, ale ve skutečnosti je to kratičké období v našem žití.

V poslední době prožíváme nedělní čas (a nejen nedělní) doma. Žádná muzea, výstavy, procházky, výlety, jen televize, počítač, čtení knížek a sezení na terase. Sobota a neděle je u nás oddělena od všedního dne akorát stolováním se slavnostnějším porcelánem a výjimečnou svačinou, jako je ledová káva nebo domácí pečení (to ne já, ale Katka). Dnešní neděle se táhne jako plastelína, jak by řekl Mirek, nic moc.

 

Dnes k obědu: To co včera, jen místo spätzlí brambory. Kdo by pořád vařil, když je navařeno.

Sobota 25.7.2009

 

  Optimizmus? Nemoc zasahuje další orgány. Navíc mé děti soutěží o to kdo dřív svoji matku udolá, aby byla na jeho straně. Kdy už konečně pochopí, že ta snaha je marná, že se musí domluvit mezi sebou.

Kristýně bylo 15 let, včera měla svátek. Moje první vnučka. Když jsem za Katkou a čerstvě narozeným miminkem přišla do Krčské porodnice, byla jsem z toho u vytržení. Čekala jsem na sestřičku na chodbě. Prostředí vypadalo jako hotelové zařízení s květinama, v ničem nepřipomínající porodnici mých zkušeností. Přišla hezká, usměvavá sestřička a mluvila polohlasně, vlídně. Odvedla mě do pokoje za Katkou, který obývala sama, stále mluvila pološeptem, i já, když jsem jí děkovala. Žádné přezouvání, žádné pláště. Vedle Katčiny postele byla postýlka, kde spala Kristýna pod kostkovanou peřinkou. Můj úplně první pohled na ni ze mě spontánně vyrazil  – ta je krásná. Myslím, že tak jak se zamilují dva lidé na první pohled, tak toto byl podobný pocit. Zmocnilo se mě naprosté nadšení, úplná záplava citů. Byla opravdu nádherná. Bodejť by ne. Vážila 4,20 kg. Její fotografie byla dlouho, dlouho na nástěnce na chodbě jako reklama na nadstandardní péči, také proto, že byla jedno z prvních miminek v nově otevřených prostorách, tam narozených. Návštěva probíhala v klidu, mírném šeru, myslím, že se všude klenula duha. Když si vzpomenu jak se rodily mé děti, kdy na oddělení nesměl ani otec dítěte, že jsme byly na pokoji v počtu asi šesti matek, dvě společné koupelny na patře, děti vedle v prosklené místnosti, neustále řvoucí, když jedno ztichlo, začalo druhé, přidaly se další, s námi pak jednáno jak na vojně… Moc jsem si ty návštěvy za svýma holkama užívala a ty vlídné a usměvavé sestřičky taky.

Odpoledne v pankráckých Arkádách a na Chodově. Vnutily jsme Kristýně šaty do tanečních. My jsme s Katkou jásaly, Kristýna se šklebila, ale pak se uvolila, že si je tedy vezme. Ach jo, taneční …

 

Dnes k obědu: Polévka z hovězího žebra s nudlemi, kotlety na kmíně a pepři se spätzlemi, obložené rajčaty.

Pátek 24.7.2009

 

Dnes jsem přemýšlela o nesmrtelnosti chroustů, tedy o věčném koloběhu života. Včera jsem zase sledovala amatérské záběry ze života rodiny Čvančarových (Sejdeme se v Denveru  – Osud dvou generací rodiny Čvančarů zachycený v letech 1920 – 1970 je výstižným obrazem osudů Československa ve 20.století.), jejich osudy. Takové filmy mě nutí k přemýšlení proč zde lidi jsou, k čemu jsou jako vývojový článek, když jsou tak nedokonalí a když se to tak vezme, tak vlastně přírodu hyzdí a ničí (nesouvisí s dějem filmu) .  Možná jsme zde kvůli roli přírodního predátora a proto také řeči o vegetariánství nejsou přirozené. Ale až tak do hloubky nepůjdu. Říká se, že když lidé zemřou, žijí dále ve vzpomínkách svých bližních. Když ale vymře celá rodina, zavře za nimi voda a už nežijí v žádných vzpomínkách. Jakoby nebyli, jakoby nežili, jestliže nevykonají nic tak zásadního, aby byli uctíváni lidstvem. Někteří mají možnost žít dál právě na filmových záběrech nebo alespoň jejich hlas v rozhlasu. Překvapila mě jedna reakce člověka, kterému zemřela žena a on nechával v koupelně viset na věšáku její noční košili, aby mohl čichat její vůni. Člověk zmizí a jeho vůně po něm ještě nějakou dobu zůstává. Stále se bádá kam se vytratí lidská energie – duše zemřelého, zda je něco potom nebo už nic, už vůbec nic. Nevěřím, že by na mě čekali mí zemřelí příbuzní, že bych se s nimi někdy ještě sešla v záhrobí, ale co je vlastně vzpomínka? Film, který se nám promítá v našem mozku? Není to nějaký jejich podnět? Lépe řečeno podnět energie, která existuje v nějakém skupenství a působí na naše vjemy. Nemyslím si, že by někdy člověk rozklíčoval toto tajemství. Bez tajemství není života. Vlky, plky, vlky, plky…

Ach jo, jak mě to štve, když z člověka dělají blbce. Nakupovali jsme v Lidlu. Je to nejblíž a je vedro. Taky tam mají červené klobásy a nám (tedy hlavně mně) chutnají. U pokladny koukám, velké balení krému Nivea za 84,90, místo 99,90 Kč. Velká cedulka, že cena snížena. Niveu mám ráda na cokoliv mimo obličej, tak jsem ji vzala. Nakládáme nákup do auta a já koukám, na účtence je 99,90Kč. Jdu zpátky a co se nedozvím, no jo, to byla akce minulý týden. Říkám, ale to lidi matete, druhá pokladní šla a cedulku sundala. Už se mi nechtělo krém z principu vracet, protože 15,- Kč mě nepoloží, ale namíchli mě. V autě jsem si pak uvědomila, že to je pátek, takže tam ta cedule visí celý týden neplatná…

 

Dnes k obědu: Polévka Vitana vaří za vás bez glutamátů – poctivá žampionová, obalované filé z Kauflandu, brkaše a okurkový salát v zakysance.

Čtvrtek 23.7.2009

  Štěstí! со je štěstí?
muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
rusé vlasy kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

Kdyby tak tušil Adolf Heyduk jak jej proslaví pan Ladislav Pešek a Jaroslav Marvan ve filmu o študácích, že ho proslaví u několika generací dopředu, možná pro všechny generace budoucí, protože film bude k dívání pořád.. Kdo by neznal toto úsloví, tedy drobnou část básně. Je pravda, že štěstí si uvědomíme často ex post. Ve chvíli kdy jej prožíváme to ani netušíme. Mnohdy se jedná o všední den, na který si vzpomeneme v dobách smutku a nepřízni osudu. Najednou zjistíme, že jsme byli tehdy moc šťastni a vůbec jsme si to v tu chvíli neuvědomili…

Proč jsem si ausgerecht vzpomněla na to štěstí? Na Facebooku napsala Adriana, že je absolutně šťastná. Dotázala jsem se jí, jak se projevuje absolutní štěstí, co to je? Já jsem buď šťastná nebo nešťastná. Odepsal mi její záhadný rytíř, vystupující na Facebooku v masce a pod přezdívkou, takto:  

Kdo to nezkusil, tak to nepochopí… i štěstí má několik stupňů.. uvedu příklad: člověk může mít jen tak lehce náladu po pár skleničkách vína… nebo může zpívat internacionálu, jda noční Prahou… a nebo může být tak společensky unaven, že už ani nezpívá – prostě nevnímá… delirium tremens…
No – a se štěstím je to nemlich to samý: může být štastnej, že stihnul autobus, ale přitom ho tlačí boty… ale při nejvyšším stupni – tedy při absolutním štěstí – prostě nic jinýho už nevnímá… aspoň pro tu chvíli. 🙂 To byl výklad téměř vědecký. 🙂 Howgh.”
  A tak mi to hezky vysvětlil. Něco na tom bude. 

Zato včera večer to u nás doma na moc velké štěstí původně nevypadalo. Náš komplikovaně nemocný dědouš byl po vyndání stehů ze zašité ošklivé rány, a co si nevymyslel. Začal krvácet tak, že to chvílemi stříkalo jak z pumpičky. Situace na zbláznění, když si člověk vezme tu skutečnost jak jsem nepoužitelná. Nemám řidičák a při podobné příležitosti propadám panice, kdy začínám pobihovat z místa na místo a usilovně přemýšlím co vlastně chci, jestli obvazy, ručník či nůžky a náplast. Ještěže mám kouzelné slovíčko, které jsem hulákala na plné pecky na schody do patra. Katkóóóóó!!!! (Je to jako včera, kdy na pomoc volala ona mě…) Katka se stala okamžitě pánem situace. Mě pověřila funkcí osobní asistentky, nařídila přinést sterilní čtverce, náplast, připravit dědoušovi něco na sebe, starý ručník do auta a hlavně průkazku zdravotní pojišťovny. Dědoušovi dala povel – leh na břicho, prohlédla ránu, ucpala ji sterilními čtverci, přelepila a posléze pacienta už oblečeného nacpala do auta. Vlastně se vracela do práce, kde byla ještě před několika hodinami. Dědouše znovu zašili, trochu mu změnili léky a vrátili mi ho k péči. Tak nevím, štěstí, že máme Katku zdravotní sestru to tedy určitě je, ale absolutní to asi nebude, “tlačí mě u toho ty boty”.

A tak nebudu bádat zda jsem šťastná absolutně nebo jen tak. Budu šťastná jen tak obyčejně, hlavně když k tomu budu mít nějaký dobrý důvod.

Přišla složenka za vodný stočný. Složenka zase prověří naše rodinné vztahy. Astronomická cifra mi vyhnala krůpěje potu na čele.

Dnes k obědu: polévka květáková  (aby ji holky jedly tak rozmixovaná a pojmenovaná – krémová) s nočky, lečo.

Středa 22.7.2009

  Dnes jdu do sebe. Včera jsem na TV Public zahlédla Hanku Kynychovou ana cvičí na balonu, a při tom cvičení nám koukajícím sdělila internetovou adresu svého zázemí. Zaujalo mě to převelice, z postele se na to dívalo dobře. Adresu jsem si zapsala do poznámek v mobilu a dnes, jako bych ji našla. Ano, dnes se budu zodpovědně věnovat teorii a také musím umýt svůj balon, který se válí již delší dobu na zahradě tak, jak jej tam  holky nechaly (a to už je dost dávno). Konečně začne sloužit tomu, pro co byl určen, tedy pro cvičení kulaté babičky na bolavá záda a kostí vůbec. Studium je zajímavé, tento poznatek je ale z prvního shlédnutí hejbejtese . Diskusní příspěvek připojený pod TV cvičením mě tak nažhavil, že už se vidím stejně jako podepsaná babča :

“Náhodou jsem se dostala na tyto stránky a stal se ze mě náruživý balónový fanda. Je mi skoro 60 let, cvičím 3 měsíce téměř denně čtvrt hodiny. Cítím se skvěle, za tu dobu jsem dokonce 4kg zhubla aniž bych se omezovala v jídle. Přestalo mě bolet v zádech, dokonce mi už nedělá problém chůze do schodů. Díky za návod, jak cvičit v klidu doma! Babča”  Musela jsem se smát, když podobné příspěvky byly jen u cvičení 1. U dalších pokračování, mimo cvičení 4 jsem podobné nenašla…

Ráno  jsem dostala mail od své čtenářky z Ameriky. Namíchli jí diskutující Američani.  Připsala jim do diskuse svůj názor a oni ji málem virtuálně a sprostě ukamenovali. Vypadá to, že Američani jsou horší barbaři v diskusích než na českém internetu…V Americe jsem nebyla a už asi nikdy nebudu. Nakonec mě to tam už ani netáhne. To bych raději svůj dávný sen, Norsko, Dánsko, Švédsko, Austrálie, Bahamy…

Kdo jsou vlastně Američani? Podle dostupné literatury se dá mluvit o pronárodu, tedy směsici národů.  Nebudu se pouštět do hluboko-myslných úvah o jejich historii, je nakonec dosti známá. Podle mě, udržet na uzdě tolik lidských (mnohdy i nelidských) kultur vyžaduje pevnou ruku.  Tedy v tomto případě pevné zákony a hlavně, pevnou kontrolu dodržování těchto zákonů. Bez toho by se to asi všechno dost rozlezlo. Je to rozdíl od našeho systému, kdy se zákony šijí podle různých zájmových skupin tak, aby hlavně posloužily těmto skupinám. Zákony se také tvoří hojně s chybama a nesrozumitelně, což nahrává ekvilibristům se slovíčky. Jejich dodržování se kontroluje velmi sporadicky, hlavně když se to někomu hodí do krámu. Takový malý vzorek jak se žije podle zákonů u nás, je třeba nezávislá republika – blog Lidovek. Je tam dohodnut zákon – kodex, podle kterého se mají všichni chovat, ale s jeho dodržováním se nikdo moc nenamáhá a s kontrolou toho dodržování jen tehdy, když se to hodí do krámu.

Američani se v některých případech chovají dost podobně jako Rusové. Oba pronárody jsou vedeny pevnou rukou, chovají se pateticky při obdivu ke svým symbolům a hrdinským činům, pohledem velmi černobílým. Tak trochu jsou jim i vymývány mozky. Pro vojáky je to nutné, jakpak by bránili svá území, občany své země apod., ale pro nevojáky je to spíše výchova k poslušnosti… U ruských filmů jsme se té patetičnosti či zbožnění státních symbolik a umělohmotných hrdinů smáli a u těch amerických?

Asi mě nemine vzpoura mých blízkých. Měli jsme třetí den (ale opravdu naposledy) stejnou polévku. Doufám, že mě nepověsí za lopatku na ráhno stěžně…

Dnes k obědu: Polévka od pondělka, kuře pečené na bazalce, brambory a okurka se zakysankou.