Neděle 2.8.2009

 

Dnes je takové vedro, že voda stříkaná z hadice uschne těsně před dopadem na zem. Kdo nevěří ať tam běží. Noční Praha se promění v akumulační kamna, bude ze svých zdí sálat to přes den naakumulované teplo, jak to pamatuji, když jsme táhli noční Prahou a svět nám ležel u nohou…

Takové vedro vyústí do pořádné buřiny, však je hlášená. Jsou lidi, jako naše pedikérka, kteří s rozkoší sledují bleskem puklou oblohu a rány jejich uším zní jak úhozy do tympánů. Při takové bouřce otvírají okna a fascinovaně sledují to boží dopuštění a ve tvářích musí mít určitě výraz jako Viktorka od splavu z Babičky Boženy Němcové. Takový, hodně podobný měla ona pedikérka, když mi nadšeně líčila své bouřkové dojmy. Jestli u toho vyrážejí podobný smích, jako nebožky herečky Viktorku představující nevím, ale moc bych se nedivila.

Naopak já, zavírám všechna okna a dveře, hlavu tlačím pod polštář, při každé ráně se krčím a chtěla bych být menší a ještě menší  až nejmenší na celém světě, jako jistý básník jehož verše jsou citovány v jednom ze študáckých filmů. Pamatuji jednu příšernou buřinu, kdy hromy blesky šlehaly snad 5 cm od našeho domu, kdy jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka, na rozdíl od mého muže, který v klidu spal a ani ty děsné rány ho neprobudily. Dnes se tomu nedivím, v mládí se spí úplně jinak než ve stáří. V té chvíli jsem litovala, že se neumím modlit, jen němě jsem vnímala ten přírodní mumraj a uvědomovala jsem si jak je ten človíček proti přírodě malinký.

Skutečně se mě zmocňuje strach, hlavně když by mě měla bouřka chytit venku, to potom,  i když jsem holka, by to byl strach doslova panický. Vždycky mě vytanou na mysli všechny ty příběhy o lidech co je zabil blesk, které jsem buď slyšela vyprávět nebo o nich četla či viděla ve filmu (vč. toho o Viktorce). Jednou mě taková buřina přepadla v Ječné ulici a já prchala v hrůze, že držím deštník s kovovým úchytem (tedy vodivým!) do bezpečí pod stříšku nějakých vstupních vrat do domu. Bylo nás tam víc, tak jsem nasadila neurčitý pohled a byla ráda, když už bylo po všem. Ani bouřka v autě mi dobře nedělá i když jsem se ve škole ve fyzice samozřejmě učila, že auto působí proti bleskům jako Faradayova klec.

Co mě s bouřkou smiřuje je to, že se po ní krásně vyčistí vzduch, dýchání je přímo požitkem a všechno voní, voní, voní…

 

Dnes k obědu: Polévka od včerejška, dopečený zbytek kuřete a vepřové maso s pohankou. (no co, sníst se to musí!)

Advertisements

5 thoughts on “Neděle 2.8.2009

  1. Ten Váš hrníček z X. Všesokolského sletu z roku 1938 mi připomněl, že jsem byl o 10 let později 1948 poprvé (a taky naposled)účastníkem XI. sletu, coby dorostenec. Bylo to po únorovém puči a po zvolení Gottwalda prezidentem. Průvod Prahou se takzaně komunistům vymknul v protikomunistickou manifestaci a já si nejlépe pamatuju když jsme pochodovali ještě na stadionu pod prezidentskou lóží s Gottwaldem, jak jsme skandovali sborem: "Ať – žije – prezident – Beneš!" Tomu zbývaly už jenom 2 měsíce života…

  2. Mirkovi: Tuším mama spomínala niečo podobné – musím sa jej spýtať. Možno ste sa tam vtedy stretli.

  3. Potvrdené – mama tiež kričala na slávu Benešovi. Bola za Sokol Uherské Hradiště a zajtra sľúbila doniesť fotku, potom ju pošlem.

  4. Já mám zprostředkovaný zážitek s blesky. Můj táta se po jednom takovém blesku, který udeřil do vedlejší lípy, než stál on, poprvé oficiálně dostal do rodiny mojí maminky. Byl prý otřesený, ale živý a zdravý. Ta lípa, co do ní udeřilo, stále stojí (i ta vedlejší), je poraněná, ale hrdě žije dál.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s