Středa 30.9.2009

 

  Tak od zítřka jedeme poslední kvartál v tomto roce…

Dnes jsem si vzpomněla na svoji bývalou kolegyni, už také důchodkyni, která jednou přišla do práce kulhající s modřinama na rukách, oči navrch hlavy, když nám líčila jak k tomu přišla. Předesílám, že kolegyně byla příkladná matka, přenechala jejich třípokoják dceři a šla do její garsoniéry.  Není garsoniéra jako garsoniéra. V paneláku takové bydlení vypadá tak, jak jednou při návštěvě jedné jisté prohlásil můj muž: No dobře, skříň máš prostornou, tak nás pozvi dál do pokoje… Já vím, jdu na to oklikou, stařecky se vykecávám, ale musím popsat to, co jiným lidem by bylo záhadou a to, proč má kolegyně v koupelně společné s WC regály u stropu a v nich poskládané ručníky. K nim se dostává a je ukládá pomocí vychytaných úkonů. Zvedne prkénka u WC, aby je neprošlápla (je statnější, jako já), jednou rukou se přidržuje zdi a druhou rukou ukládá jeden ručník po druhém, které si podává předklonem ze skřínky na úklidové prostředky. Braní čistých ručníků je jak je patrno o mnoho jednodušší. Jak je vidět, o tělocvik je ve stísněných prostorách postaráno, čímž se tuží kondička.

No a tak to jednou prostě muselo přijít. Kolegyni při balancování s ukládáním ručníků uklouzla noha, naštěstí ne do záchodové mísy, ale padla vedle, zaklínila se mezi vanu a WC a nemohla vstát. Podložila si hlavu na okraji vany jedním z padlých ručníků a chvíli tak zůstala, než se vzpamatovala a byla schopná dobrat se toho, jak se vymaní z tak nedůstojné pozice sama, na blízku žádné pomoci nemaje. Všechny jsme ji politovaly, uvařily jsme jí kafe a celý den jsme šetřily její pohyby, akorát na záchod si holt musela dojít sama. 

Na to si vždycky vzpomenu, když úplně stejnými pohyby na téměř stejném prostoru koupelny, s tím rozdílem, že místo vany máme sprchový kout, ukládám ručníky. Jsem maximálně opatrná a úkon provádím plně soustředěná. A tak i cizí neštěstí může být pro jiného prevence před úrazem. Tedy zatím to vychází, i dnes to dobře dopadlo.

Dnes také došlo k rozsáhlému výpadku elektrického proudu v jižní části Prahy. Samozřejmě i u nás, což nebyla zas tak velká tragédie, ale člověk si uvědomí, že kdyby došlo k tomu výpadku dlouhodobě, že jsme tak omezeni, že bychom už ani nenakoupili, o výdeji léků v lékárnách nemluvě. Na elektriku je v dnešním světě navázáno už téměř vše, i prodej lístků do kina. Bez počítače Vám na Poště nevezmou rekomando, metro se nerozjede, mnohde Vám neprodají ani rohlík a nemohou se setkat ani virtuální přátelé…

My jsme si doma pustili pradědečka tranzistoráka ze šedesátých let a jak pěkně hrál, na buřtové baterie…

Reklamy

Úterý 29.9.2009

 

Dnes je pod mrakem a tak jsem ráda, že včera vyšlo počasí. Bylo to příjemné odpoledne, správně prokecané. Na přetřes přišla také debata o tom, zda se lidé lakomí a chamtiví už s touto vlastností rodí nebo se v nich výchovou vypěstuje, např. větami – deset desetníků je taky koruna (z dob kdy desetníky byly platnou měnou), nebo tu máš kasičku a hezky si střádej, klíček od ní dostaneš až bude plná a pak ty korunky dáme na knížku, nebo když už musíš někomu nabídnout bonbon ze sáčku, tak neříkej – vezmi si, ale zeptej se – chceš bonbón? Když ti přijde návštěva, podávej čaj téměř vychladlý, protože jej návštěva vypije dříve a nesní k němu tolik sušenek, jako když je vřelý a tak má na sušenky, které k čaji přikusuje, více času. Není špatné při narození sourozence honem utíkat za prarodiči dokud jsou dojatí a hned si zamluvit ty zlaté hodinky pro sebe, se zdůrazněním, že jsem prvorozený(á).

Pocházím z doby, kdy bylo propagováno, že je lepší být chudý a šťastný než bohatá, to prý štěstí nenese a také, že věno nastávající manželky je buržoázní přežitek, ženu zdobí jen vzdělání a na vše si musí vydělat společnou prací s mužem. Se mnou to tak dopadlo, až na pár věcí, jsme si oba dva postupně vše pořizovali. Bylo to sice milé, co jsme si pořídili, to nás oba moc těšilo, ale málo platné, je dobré, když  generace může stavět na tom, co jí ponechala ta generace předchozí a i ty ručníky, či utěrky a povlečení se vždycky hodí. Na vzdory této výchově, jsem začala postupně pořizovat Katce základní propriety už asi od jejích 12 let, aby nešla do manželství s nahým pozadím, takže to asi tak úplně výchovou nebylo.

Navzdory lékařským tvrzením, že se dítě výchovou stává takovým, či makovým, já si myslím, že na svět přišlo už vybaveno základními vlastnostmi a my jej akorát naučíme používat vidličku a nůž, mýt si ruce před jídlem a po použití WC, nebo malou násobilku, atd. S jeho vybavením určité míry lásky, vzdoru, lakotnosti, přejícnosti a dalšími vlastnostmi jej vezmeme poprvé do náručí, hned po narození …

                                                                                                                                                                                            Ještě ze včerejška – zrcadlení   

Neděle 27.9.2009

 

Počasí je přesně takové, jaké svědčí mé generační skupině. Je krásně, slunce svítí, není vedro, šup na výlety nebo alespoň na procházky. Babí léto v plném proudu.

Včera jsem si uvědomila, že ta Kristýna je už opravdu  velká slečna, když se včera večer mihla kolem mě s drobnou poznámkou – ahoj, jdu na diskotéku. V tu ránu se z mých úst spustil vodopád otázek – kam, s kým, kdy se vrátí, jestli pro ni někdo pojede… Nějak jsem si neuvědomila, že má své rodiče, že já mám jen říct, tak se hezky bav. 

Vzpomněla jsem si, jak jsme to prožívali s její matkou. Já jsem to měla o moc jednodušší, protože v protější ulici  bydlelo pár kluků, podobného věku jako Katka, kteří se s ní kamarádili. Vždycky když pro ni přišli, že jdou na diskotéku, měla jsem k nim řeč, že jim ji svěřuji do opatrování, že na ně spoléhám, hlavně pak jsem hovořila ke Standovi, milému, kudrnatému klukovi s velkýma veselýma očima, že zejména k němu mám velkou důvěru. Kluci nikdy nezklamali, Katku vždy v pořádku dovedli domů. Jak Katka mládla a chodila do vyšších ročníků zdrávky, parta se postupně rozpadala. Jednoho krásného dne potkala Katka Standu a ten ji vyprávěl, že je nemocný, že mu je stále zle. Popsal své příznaky a zároveň si stěžoval na obvodní doktorku, že mu nevěří, že si myslí, že se chce ulejt z práce. Je to k nevíře, ale je pravda, že na rozdíl od paní doktorky Katka, studentka zdravotní školy poznala, že je Standa vážně nemocný, nemohl sklonit hlavu na prsa, což je příznak onemocnění meningitidou. Poradila mu kam má jít, aby mu pomohli.

Dlouho pak Standu neviděla, až zase po čase, to už to s ním nevypadalo dobře, ale bojoval a doktoři, kteří se o něj starali, dělali všechno možné, aby ho udržovali v co nejlepší kondici, dostalo se mu špičkové péče, Standa totiž onemocněl roztroušenou sklerózou. Myslíme si, že zásluhou špatné diagnózy paní doktorky, tedy lépe řečeno, zanedbanou diagnózou. Standa svůj život vedl jako bojovník s nepříznivým osudem, dokonce si našel dívku, se kterou se oženil, odstěhovali se z Prahy a má s ní dvě děti. S Katkou si občas psali pohledy k svátkům a když Standa přijel do Prahy, vždycky za Katkou zašel na návštěvu. Jeho zdravotní stav ho však rok co rok stále více zrazuje a tak už bez vozíku nemůže být. Vždycky když jsem ho dříve potkala, jak jde špatnou chůzí a jeho veselý obličej se změnil, bylo mi ho moc líto. Katčin bodygard …

Nastává období, kdy se budu děsit, až někam ta Kristýna zase pomašíruje na zábavu. Už to jiný se mnou nebude…

Sobota 26.9.2009

Zas je tu sobota, dny pádí jako splašené, zase jsme konci blíž… Ne, tak takhle ne, trochu optimizmu by to chtělo. Venku svítí slunce, je teplo, jen ranní a večerní friška s létem už nemají nic společného. Však parné léto není nekonečné, jeho vláda skončila, teď se vlády chopil pestrý podzim, na chvíli z těch úmorných veder obživneme, abychom se pak uložili k zimnímu spánku, hovění si u krbu, kamen či ústředního topení, jak kdo, někdo i v přírodě u otevřeného ohně a také u trubního vedení v teplovodním kanále… Někteří z nás, jak velí tradice hezky naberou na váze, aby ty zimní mrazy přestáli chráněni svým sádlíčkem. A opravdu něco na tom je. Když člověk vidí ty anorektické bytosti, jak se choulí do pěti svetrů, kožichů a stejně se chvějí zimou, tak my, co jsme festovní, nám stačí blůzka s krátkým rukávem a teplý kabát, abychom v klidu a pohodě přečkali postávání při čekání na MHD i ve větších mrazech. Svetříky přibereme až tak při mínus 25 stupních Celsia.

Je pravda, že čím jsem starší, tím více je mi zima na hlavu a tudíž, paráda, neparáda musím na ni něco mít. Možná je tím, že na stará kolena ubývá mozek a tak se nám více v hlavě prohání větřík při nižších teplotách. Já s tím mám odedávna velkou potíž. Mně prostě na hlavě skoro nic nesluší. Přičítám to brýlím, protože když mám na hlavě cokoliv, stane se ze mě moucha v nadživotní velikosti s mimořádně vyvinutým nosem. Jsou typy, jako jsou mé vnučky, nebo Hana Maciuchová, které si na hlavu vezmou cokoliv a vše jim sluší, některé modely pak jejich pěknou tvář i vylepší. Jen jako pětileté holčičce mi k naondulovaným lokýnkám slušel červený klobouček ve tvaru pouštní přilbičky, ale v rádiovkách všech možných barev jsem asi vypadala jako chudobka…

Vyzkoušela jsem na hlavě kde co, když už jsem si myslela, že tento model by šel, tak mi zeť při nastupování do jeho auta sdělil, že tedy neví, jestli s ním pojedu, protože si není jist, koho to vlastně veze… Vyzkoušela jsem v obchodech kde co a představte si, jediný model mi opravdu pasoval a to jsem ani nemusela mhouřit oči. Byl to klobouček ve tvaru vojenské lodičky. Tak to ne, lodičku  jsem si nekoupila, to by bylo už příliš…

Posledním modelem co snesu na hlavě, aniž by se za mnou lidi otáčeli s údivem co to právě kolem nich prošlo, je model ve tvaru rybářského klobouku, který si můžu různě na hlavě vytvarovat. Samozřejmostí je, že jsem jako první z tohoto modelu odstranila infantilní, koženou červenou mašličku. Zakoupený model je praktický, dobře se pere a má zateplené dýnko, takže v hlavě teploučko, žádný průvan.

 

    Zde není co dodat, obě jsou kloboukové typy                    Věc nevídaná, bez brýlí a v čepici…

                                                                                              v roce 1972 se synkem v technickém muzeu