Sobota 31.10.2009

 

Pojď se podívat, naproti ten dědek stojí už půl hodiny před domem a vypadá divně, říká Katka. Kouknu se z okna a vidím. Je ve svetru, stojí tak nějak nepřirozeně prkenně. Co s tím? Máme se ho jít zeptat jestli něco nepotřebuje? Určitě mně vynadá. Za celou dobu co zde bydlí jsme spolu mimo pozdravu nepromluvili. Jenže je zima, prochladne. Počkáme, nechce se mi tam, ale nemám dobrý pocit. Je tak těžké někomu pomáhat, když nevím, zda by o to stál. Jsem v tomhle hodně opatrná a jsem ráda, když za mě podobné situace řeší jiní.

Před necelými deseti lety zemřela tomuto sousedovi manželka a on zůstal v celém domě sám. Jeho paní dlouho stonala a neměl to s ní lehké. Potřebovala jeho plnou obsluhu a on ji pro ni konal. Jeho dceru jsem zde za celou dobu co ovdověl neviděla vůbec, jeho vnučku velmi sporadicky, téměř ne. Má malinkého psa, který ječí, když jdeme s Elou kolem. Pejsek se venčí sám, jen v předzahrádce domku, ale teď tam s ním není.

Uběhl zase nějaký čas. Jdu se podívat. Soused má v ruce nějakou papírovou ruličku a upřeně se na ní dívá. Pak třese hlavou a rozkládá druhou rukou, jakoby si sám se sebou povídal. Sebrala jsem odvahu a Elu a vydala se za ním s tím, že jdu venčit psa. Volám na něj, dobrý den, nepotřebujete něco? Kouká na mě trochu divně, chvíli trvá, než mi odpoví:  “Ne.” Na všechny mé ostatní dotazy, zda si nezabouchl dveře a jestli mu není zima, odpovídá stejně, ale pak přeci jen dodá, že tam čeká na auto. Na můj dotaz o jaké auto se jedná, odpoví, že z nemocnice a děkuje mi. Uklidněná, že reaguje skoro normálně, odcházíme s Elou na naše procházkové kolečko. Když jsem se vrátila, už zase stál před domem, ale v kabátě. Nevím, ale mohl takto stát asi tři hodiny. O všem můžu jen spekulovat. Může to být tak, či tak. Hlavně, že si došel pro ten kabát, aby neprochladl. Dnes ráno jeho okno svítilo.

Letecký pohled na část Jižního Města. Co dům a byt, to lidský příběh…

Reklamy

Pátek 30.10.2009

Moje nová myš mě nemá ráda. Ač čerstvá, před pár dny vybalená z krabičky, má vrtochy. Schovává se, když už má dost toho nuceného popohánění po netu. Možná se jen unaví a usne. Musím jí dát šťouchanec, aby se zvedla a makala dál. Někdy trucuje a začne až když jí šťouchanců udělím několik. Koupila jsem jí i podložku, hezky s domečkem a pejskem jménem Rusty, aby se cítila v lepším, tedy veselejším prostředí. Představuji si, že někde vdechnou myším virtuální život, myšky dostanou i lidské vlastnosti, putují do krabiček a na mě vyšla ta líná. Inu, svůj k svému. Co se skutečně děje? Po určitém čase najednou přestane myš reagovat, sekne se, musím vyndat její připojení z USB a po krátké době zase připojit. Pak se uráčí pracovat.

Myslím si, že se mi v počítači uhnízdil nějaký obzvláště odolný vir, protože: Počítač vyčištěn, čtyřhodinovým prolejzáním AVG antivirem, který nic nezjistil, ani defragmentace nic zvláštního nezměnila. Tak nevím, mám to pécéčko shodit ze skály, nemám ho shodit ze skály… Vlastně ani nemůžu. Ekologové by mě hnali svinským krokem. Už takhle jsem se proti ekologii provinila, když jsem v záchvatu pořádku, aby se nehromadil už tak nahromaděný domácí “odpad”, starou myš vyhodila do koše na odpadky. Asi jsem se v tu chvíli ocitla v pominutí smyslů, protože jsem si neuvědomila, že jako záložní bych ji ještě mohla využít. A jak je vidět, ta situace by se mohla naplnit. Co když není závada na mém přijímači, ale na koupené myšuli?

No nejsem já máslo?

Nová podložka pod myš

Čtvrtek 29.10.2009

 

  Dostala jsem pár oprávněných drobných štulců, že začínám kňourat a to mě přimělo k sebereflexi. Prohlédla jsem zpětně pár deníkových zápisů a musím si přiznat, že to někdy z textu nepokrytě vyčuhuje. Přestávám být akčním vojákem a stávám se raněným skunkem. Snad bych to bez Vás dotáhla až do vyřazení z vojska a zaujetí polohy ufňukané, rozpatlané madam, ba až zapšklé babky. Tak toho bohdá nebude. Pořád není tak zle, aby nemohlo být hůře. Zatroubila jsem k útoku, posbírala své poztrácené zbraně a vzhůru do boje.

Dnešní ranní bonbónek mi přivezl Mirek na koni (jak ukazuje obrázek a jak zase experimentuji s oslím můstkem :-)) v podobě komentáře pod článkem jisté paní. Vtip tedy Mirek opravdu neztratil, ale plýtvá s ním pro ukřičený a bezmozkový dav. Určitě se dočká nějaké připitomělé reakce. Nedá mi to, snad se nenamíchne, když ho zde budu citovat:

“Pochybnosti může mít každý,

já na příklad mám pochybnosti o typicky českém vlastenci s typicky českým jménem Oberfalzer a jeho bezzubým právníkem, který si patrně zapomněl vzít svůj chrup k ústavnímu soudu (možná, že ho jeho žena používá jako kastaněty při hodině španělských tanců). Tito dva výtečníci přednesli 2. a 3. přídavek k přídavku ke stížnosti… atd. Jejich bláboly se stále točí okolo naší státní suverenity, o kterou se všichni vyznavači Klause nikdy nestarali v dobách komunistické éry, ba naopak chodili nadšeně jásat a v prvomájovém průvodu vyřvávat: "Se SSSR na věčné časy!" 29.10.2009 9:09:46, Mirek T., IP: 86.49.114.xxx”

Tak to mi udělalo radost, zasmála jsem se.

Každý den není do skoku, někdy se člověk trápí a je smutný, nemůže se freneticky jen radovat, ale je pravda, že tomu nesmí podléhat. A taky bych neměla být tak líná, ale s tím už toho asi mnoho nesvedu.

Jo, dvě věci. Zuzka našla své foto v kočárku (tedy v kočárku ho určitě nenašla) a tak jsem doplnila kočárkový zápis. I když kočárek  není moc vidět, je to bezvadná fotka s partou dětí.

A ta druhá věc, dnes jsem spala s hlavou na Jih. A DOBRÝ!

Středa 28.10.2009

 

Původně byl rytmus života člověka určitě myšlen tak, že po čase bdění musí nastat spánek, aby se organizmus zregeneroval pro další bdění, tedy život. I když se tak spánek tváří, životem není. Tělo se zklidní, mysl vypadne docela. Večer uleháme, abychom ráno vyskočili do života odpočatí s novým elánem. Tak takto to bylo určitě myšleno. Já s tím mám ale problém. Večer ulehám, abych nabrala sil pro další den a budím se zničená, zmlácená, nestačím přepočítávat co mě všechno bolí. Už jsem na tom tak, že začínám přemýšlet o tom, že možná něco na těch bezpečných a škodlivých zónách něco bude. U nás není možné běhat s postelemi z kouta do kouta, jedině změnit polohu v posteli, tedy tam kde mám hlavu, umístit nohy. Musím vyzkoušet, zda alespoň taková změna přinese ranní zlepšení. Kdyby nás ráno někdo poslouchal jak s mužem vstáváme a kňučíme, tak by se divil, že jsme do rána vůbec ještě vydrželi. Rozhodně se nedá mluvit o tom, že jsme se přes noc zregenerovali.

Když jsem dnes shlédla na ČT 2, asi reprízu pořadu Babylon o starých lidech, kterým bylo kolem 80 až 90 let, nedovedu si představit, že bych se do takového věku dopracovala, když už teď jsem tak opotřebovaná. Byl to moc hezký pořad, z těch lidí vyzařovalo velké životní usmíření s životem, radost z maličkostí, určitá životní filosofie, do které prostě musí člověk sám dospět, nedá se na ni programově připravit, protože příprava je sám celý život. Poslouchala jsem jejich názory, které mě nutí k zamyšlení. Jak se třeba smířit s životní křivdou, kterou na nás kdosi napáchal, jak je to s vírou v Boha, zda je nějaký posmrtný život nebo zda by člověk něco ve svém životě měnil, že by byl určitě ke svým blízkým tolerantnější a mnoho jiného. Bylo to o postoji k současnému, omezenému životu, k přístupu ke každému dalšímu dni jejich života. Zejména přístup k samotě byl velmi odlišný. Od spokojenosti po nešťastné konstatování. Bylo zajímavé vyslechnout paní, která říkala, že by některé své počínání ráda ve svém životě změnila. Byla by shovívavější ke své rodině. Takové poznání mnoho starších lidí neučiní. Většinou se cítí ukřivděni a svými drahými nepochopeny. Někdy je fakt, že oprávněně…

Nevím co mě čeká, jak dlouhý věk mi bude dopřán, ale chtěla bych, abych došla smíření. Smíření se svým životním trápením, sílu k přežívání, nebýt na obtíž svým drahým a aby smrt byla milosrdná a rychlá.

Moc bych si přála mít výhled na Prahu…

Úterý 27.10.2009

Tuhle čtu na internetu zprávu: “V nemocnici na Karláku je 20 hráčů z minulého turnaje”. Říkám si, co se mohlo přihodit, že jsou hráči tak zmasakrovaní, až k hospitlizaci? To tedy muselo být maso! Většinou čtu na internetu ze zpráv jen tituly, aniž bych je rozklikla. Tohle mě ale vážně zaujalo. Volám na muže, zda o tom něco ví, pořád čučí v televizi na nějaký sport. Nic neví.  Už se chystám titulek rozkliknout, když lépe zaostřím a vidím: “V nominaci na Karjalu je 20 hráčů z minulého turnaje”. Tak vidíte, jak lehce můžou vzniknout poplašné zprávy. Už jsem dále neklikala, zvědavost mě přešla.

Zjistila jsem, že si asi často přečtu zprávy podobným stylem, ale protože vypadají věrohodně, nepátrám, zda čtu dobře. Přemýšlela jsem, zda bych si neměla dát přeměřit oči, že asi hůře vidím. Pak jsem na to přišla. Skla brýlí jsou tak upatlaná, že se koukám jako v mlze. Nejlepší čistítko na brejle je obyčejný jar na nádobí. Všelijaké postřikovače, vodičky, hadříčky a papírky jsou sice dobré na ulici či v divadle, ale doma není nad jar. To se může schovat i čištění ultrazvukem.

Kdysi, když v Praze s takovým čištěním začali, vstoupila jsem jako správně zvědavá průzkumnice do optiky a požádala o to revoluční čištění. Brýle mně byly sejmuty a odneseny někam dozadu, dále mně bylo nabídnuto posezení a čekání. Trvalo to docela dlouhou chvilku (to je termín, co?) a já jsem si říkala, copak to tam asi vyvádějí s mými značkovými brýlemi, aby mi je tak v nějakém ultrazvuku rozpustili? Konečně přišla paní a nasadila mi na nos mé nablýskané, nerozpuštěné brýle. Úžasné, vydechla jsem a chtěla jsem platit. To nic, to je zadarmo. Když jsem to líčila doma, jak to nějakou chvíli trvalo, ale výsledek byl epesní, tak se mi můj muž smál a říkal. No jasně, za výlohou bombastický nápis a v krámě za závěsem sedí baba a pucuje brejle obyčejným hadrem a říká se tomu ultrazvuk. Tak to vidíte, dobráka, takto zlehčoval technický pokrok.

Je zajímavé, že i za minulého režimu byli optici jedni z mála (možná jediní?), kteří byli vlídní, některé službičky, jako třeba dotažení šroubků či nahrazení vypadlých šroubků, a pod. byly i v socializmu zdarma, a prostředí jako v lékárně. Jen ten výběr brýlí byl trochu omezený. Když měl člověk štěstí a pan optik měl vkus a smysl pro proporce, vynašel i v tom malém sortimentu TU BREJLI (jak optici říkají), která na našem obličeji podtrhla náš půvab a učinila nás přímo neodolatelnými.

Dnes stojí brýle i několik desítek tisíc. Optici jsou stále vlídní, jsou vybaveni úžasnými měřícími přístroji, které Vám změří oči nejpřesněji a modelů brýlí je hafo, jak je in teď říkat. Jelikož je optiků hodně, mají mezi sebou zdravou konkurenci a já využívám jejich marketingových tahů. Jako ta procenta. Slevu na obruby dostanete v počtu procent kolik je Vám let. Skvělý, využila jsem.

To bylo snad poprvé, kdy mě potěšilo kolik je mi let.

Nejznámější brejloun šedesátých let, Naďa Urbánková