Neděle 4.10.2009

Hola hola, podzim volá. Začíná doba křečková. Kdo má sklep, ten ho plní. Brambory, cibule, zelí, jablka, možná i hrušky, nakládané okurky, houby, to vše poskládá ke kompotům a rajčatovým protlakům, švestkovým povidlům, džemům a jiným domácím zavářkám. V zimě jako když to najde, však se říká, brambory a zelé, živobytí celé. Dnes máme sklep o velikosti pánského kapesníku, tedy toho látkového, který dosud u pánské části naší domácnosti přetrvává, ačkoliv se pilně snažím o papírovou převýchovu.

Tak ten sklep. Brambory jsou na cestě, přikoupí se cibule, jedna sklenice se švestkovými povidly vyrobenými poprvé v životě podomácky. Našla jsem na internetu recept na švestky v troubě bez míchání. Vyšlo to, povidla jak od babičky, tedy od mojí babičky, která je ale čmudila na plotně celý den a musela u nich vystát ďůlek, jak je stále míchala. Pár skleniček hub v octě od naší, za rok devadesátileté tchýně, a to bude tak všechno, co budeme mít k zimnímu spánku. Každoroční ukládku brambor do sklípku provází rituál – ten den se k večeři peče bramborák. Už se na něj těším, jen co ty brambory přivezeme…

Nejen jídlem živ je člověk. Je čas prozkoumat vánoční představení v divadlech. Roky je to naše zvyklost. Vloni jsme pauzírovaly (my děvy), protože už pomalu není z čeho vybírat, i divadelní hvězdy se nám ztrácí v hereckém nebi . Je čím dál méně hvězd, které by zářily jako ty dříve zářící…

Zažila jsem kácejícího se baletícího prince, úzkostný pocit z očekávání, kdy si tančící diva šlápne na předlouhý háv, jednu dobrou mladou herečku jak si neustále hrnula pramen vlasů za ucho, což ve mě vyvolávalo nutkavý pocit vzít sponku a neposlušný pramen jít zasponkovat. Jen absence sponky zastavila můj vstup na jeviště…

Zjistila jsem, že jsem za svůj život viděla nejčastěji balet Labutí jezero a že ho pamatuji ještě v nastudování s paní Naděždou Hajdašovou a Miroslavem Kůrou. S holkama jsme zažily různá představení činohry, všech možných baletů, zatím vítězí nastudování Louskáčka, které jsme viděly asi před pěti lety, v hlavní roli… no a teď si nevzpomenu kdo tak skvěle tančil hlavní postavy – Marie a Louskáčka. Nakonec ve svém věku už na to mám právo. Z oper jsme s Kristýnou viděly jen Rusalku, nevím proč, ale k Prodané nevěstě nějak nemám vztah a na rozdíl od své dcery, k operám vůbec…

V divadle mi také vadí obecenstvo, které na představení přijde oblečené jako do biografu, asi jsem už úplně staromódní, protože jsem se na jednom velkém blogu  dozvěděla, že je to normální, že je přežitek se do divadla nějak zvláště strojit, protože do divadla se jde kdy to koho napadne, inu jak říkám já, jako do biografu. Tak to pro mě není. Zážitek s živým představením musím prožít všemi smysly. Oko (divadelní prostředí, scéna, herec, i obecenstvo), sluch (krásný zvuk hercova hlasu, obsah jeho slov a hudba), chuť (bonbony), vůně (dobrý parfém, i vůně divadla), hmat (plyšová křesla, křídový papír programu), to všechno zanechává konečný dojem z návštěvy divadla, z představení, které je neopakovatelné, působící jen ten večer, protože určitě žádné představení není stejné. 

Ano, tak nějak, tedy podle mě…