Středa 7.10.2009

 

Dnešní ráno nenasvědčovalo, že by mohlo být nějak výjimečné, pouze jsem počítala s tím, že kolem 9. hod přiveze zeť muže domů z nemocnice. Pokojně snídám, hodiny na PC ukazují, že mám času dost, tak se probírám maily a blogy. Domem se ozývají známé zvuky, kdy postupně všichni odcházejí za svým. Přeběhne Karolína  do školy a vzápětí zvonek. Sakruju, že zas nemá klíče a hlavu má děravou, že zase něco zapomněla. Fíha, za dveřmi pán v montérkách s montážními kufříky. To je situace, já v noční košili, rozvrkočená, neprobuzená po kafi. Otevírám a vystrkuji ze dveří jen hlavu, zbytek za nimi schovaný. Na dotaz koho hledá vykulí oči a dí, že jde přeci na ten kotel. Ježíš, já zapomněla… Pán, že počká, ale zvu ho dál a prchám pro župan a zavřít běsnícího psa do kuchyně.

Jak  na sebe župan nahodím okamžitě se vedrem dusím, protože je to župan zimní-medvědí. Pána ukotvím v suterénu u kotle, strčím do zásuvky šňůru od vysavače a prchám se zcivilizovat. Jen vstoupím do sprchy, ozve se volání mého jména. Drtím kletby mezi zuby a vystrkuji hlavu, co ještě po mě ten kotelník může chtít. No jasně, jakmile zapnul vysavač, vylítly pojistky. Podle mé navigace si jde sám pojistky nahodit a konečně se vrací Jana ze školky kam odvedla Natálku, má záchrana. Věnuje se pánovi a já mám čas na sebe. Mnoho ale ne, jakmile jsem zcivilizovaná, ozve se zase zvonek, z nemocnice přijeli o něco dříve. Puštěný pes se šťastně a bouřlivě vrhá na svého páníčka, kterého tak dlouho (3 dny) neviděl a tak veškerou sílu s Petrem spotřebujeme na odhánění psa od zesláblého pacienta. Páníčka jsme šťastně pohodili na gauč a já jsem začala kmitat kolem něj. Vybalit, změřit glykémii, prášky, kapky, vyslechnout jaké byly v nemocnici nemožné sestřičky (chuděry, v duchu jsem je litovala), nemožní kolegové v pokoji (dovedla jsem si představit co asi říkají doma oni). Víš, říká mně můj muž slabounkým hláskem, tolik jsem se snažil být Květou Fialovou, ale nešlo mi to…

Zastavila jsem se až v poledne, po slepičí polévce s domácími nudlemi, a to jen na chvíli… O své se hlásí Ela, procházku mě neodpustí a taky nás s Katkou čeká týdenní nákup.

Tomu se říká kvapíkový den… 

Reklamy

5 thoughts on “Středa 7.10.2009

  1. Teda, Naďo, moooc povedené! Vidíš, jak ti prospívá adrenalinové ráno! Vystřihneš článeček jedna báseň! Úplně mi je líto, že jsem ho nenapsala já!

  2. Živě si představuji, Naďo, jak nahá ve sprše dirigujete hurónským hlasem pana kotelníka v přízemí kterak má nahodit pojistky. To muselo být k popukání. Jenom si neumím vysvětlit, jak vás mohl slyšet přes několikery zavřené dveře (minimálně bytové a koupelnové) a byly-li dveře otevřené, jak jste je mokrá a namydlená ve sprše mohla otevřít? Tady moje fantazie končí…

  3. Mirku, Vaše fantazie je bezbřehá :-), kotelník se po schodech vyšoural nahoru do přízemí a já ještě nenamydlená – píšu přeci, ledva jsem vstoupila do sprchy :-), jsem se s nim přes dvěře lehce dohulákala, pojistky máme hned u vchodových dveřích v přízemí :-))

  4. No, toto, to je dooooooooooost hustýýýýýýýýýýýýýýýýýý! Bezva povídání, kvapíkové dny mám nějak tento týden furt.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s