Pondělí 12.10.2009

 

  Včera jsem celý den hlídala nejmenší vnučku Natálku a byla docela hodná. Zvládaly jsme to spolu docela v pohodě až na to, že k obědu vyžadovala jen opražené kostičky chleba, co jsou určeny jen do polévky a mnou vařený oběd odmítala, jako bych jí předkládala životu nebezpečné jídlo. No, nebyla to pro mě dobrá vizitka, i když jsem celý den chodila s medailí na krku, kterou mne dekorovala, zrovna jako sebe. Byly to medaile našeho sportovního synka z raného dětství, a byly zavěšeny na stužce v barvě trikolóry, takže jsme vypadaly náramně úspěšně a slavně, čímž se neúspěch mého oběda trochu zmírnil…

Všimla jsem si, že se téměř vytratil zvyk nebo lépe řečeno chuť malých holčiček vozit kočárky s miminky. Za mě to byla dokonce i nutnost, starší sourozenci se starali o ty mladší, i o ty úplně malinké. Myslím si, že to nebylo až tak špatné a že to mezi nimi dost utužovalo láskyplné pouto, které se ale projevilo až v pozdějším věku, kdy už rozum pobrali. Později také na to rádi vzpomínali, a ač se v dětství dokonce i prali, měli se rádi. Vzpomínám, jak mě kdysi vyprávěla moje paneláková sousedka, že ji její starší bratr vodil do školky a nejen, že dělal oběma snídani, ale že jí uměl dokonce uvázat i mašli do vlasů…

Já jsem zažila párkrát ranní výpravu do školy bratrance a jeho mladší sestry a byl to horror. Jejich rodiče odcházeli z domu za ranního kuropění do Karosy, se začátkem pracovní doby od 6.00 hod, takže se jejich děti vypravovaly do školy samy. Hádaly se a praly, vzpomínám jak malá Olinka mlátila svými šaty svého bratra Jiříka když ho dostihla při jedné divoké honičce domem. Snažila jsem se je (v té době šestnáctiletá) napomínat, ale vůbec mi nevěnovali pozornost. Jako dnes to vidím před sebou, i když jsou z nich vážení matka a otec od rodiny, dnes už babička a dědeček. Je zajímavé, že do školy spolu dorazili vždycky včas.

U svých dětí jsem, nevím proč (asi jsem to někde vyčetla), zastávala názor, že se mají rodiče o své děti starat sami a ne využívat starších sourozenců jako námezdní sílu, tedy jako chůvu. Já sama, ač mám sestru, jsem se starala o sebe od mala sama, dokonce jsem jí jeden čas jako holka i oběd uvařila. Pouto mezi námi není žádné, ale to je už úplně jiná historie. Naše děti se semknou když o něco jde, ale jinak je jejich vztah ovlivněn nejen dávným, bouřlivým dospíváním syna, ale do značné míry i jejich partnery, což je asi normální jev.  

Já jsem vozívala po mejtském náměstí, ovšem jen rekreačně, svého bratránka a to mně mohlo být tak 8 a 9 let. Kupodivu mi ho teta Olga svěřila. Dnes takové holčičky s kočárkem, aby pohledal, možná proto, že dnes jsou kočárky vysoko nad zemí a nějak víc se děti unáší a vůbec jsou daleko více ohroženy na životě. Ani já jsem malým holčičkám své děti vozit nepůjčovala.

Možná je to i proto, že i malé holčičky dřepí u pécéček…

Jsem velký fanda na kočárky, jak pro panenky, tak i pro děti. Zámořská Lída mě inspirovala k akci: “Pošlete mi fota Vás, Vašich dětí či panenek a medvídků, ale jedině v kočárku, nebo Vaše kočárky s rodiči, prarodiči, i bez, jak je ctěná libost a chuť, s popisem či bez popisu. Udělám z nich zase nástěnku.”

Počasí je akorát tak na probírání se alby a jinými nostalgickými vzpomínkami, tak vzhůru do akce. Dnes leje jako z konve, tma, šupito do vzpomínání…

Babča Boženka s mým mužem           Osmnáctiletá Lída s bratrancem     Típnutý kočárek na panenky z google  pan Pospíšil se svými krásnými rodiči