Pondělí 12.10.2009

 

  Včera jsem celý den hlídala nejmenší vnučku Natálku a byla docela hodná. Zvládaly jsme to spolu docela v pohodě až na to, že k obědu vyžadovala jen opražené kostičky chleba, co jsou určeny jen do polévky a mnou vařený oběd odmítala, jako bych jí předkládala životu nebezpečné jídlo. No, nebyla to pro mě dobrá vizitka, i když jsem celý den chodila s medailí na krku, kterou mne dekorovala, zrovna jako sebe. Byly to medaile našeho sportovního synka z raného dětství, a byly zavěšeny na stužce v barvě trikolóry, takže jsme vypadaly náramně úspěšně a slavně, čímž se neúspěch mého oběda trochu zmírnil…

Všimla jsem si, že se téměř vytratil zvyk nebo lépe řečeno chuť malých holčiček vozit kočárky s miminky. Za mě to byla dokonce i nutnost, starší sourozenci se starali o ty mladší, i o ty úplně malinké. Myslím si, že to nebylo až tak špatné a že to mezi nimi dost utužovalo láskyplné pouto, které se ale projevilo až v pozdějším věku, kdy už rozum pobrali. Později také na to rádi vzpomínali, a ač se v dětství dokonce i prali, měli se rádi. Vzpomínám, jak mě kdysi vyprávěla moje paneláková sousedka, že ji její starší bratr vodil do školky a nejen, že dělal oběma snídani, ale že jí uměl dokonce uvázat i mašli do vlasů…

Já jsem zažila párkrát ranní výpravu do školy bratrance a jeho mladší sestry a byl to horror. Jejich rodiče odcházeli z domu za ranního kuropění do Karosy, se začátkem pracovní doby od 6.00 hod, takže se jejich děti vypravovaly do školy samy. Hádaly se a praly, vzpomínám jak malá Olinka mlátila svými šaty svého bratra Jiříka když ho dostihla při jedné divoké honičce domem. Snažila jsem se je (v té době šestnáctiletá) napomínat, ale vůbec mi nevěnovali pozornost. Jako dnes to vidím před sebou, i když jsou z nich vážení matka a otec od rodiny, dnes už babička a dědeček. Je zajímavé, že do školy spolu dorazili vždycky včas.

U svých dětí jsem, nevím proč (asi jsem to někde vyčetla), zastávala názor, že se mají rodiče o své děti starat sami a ne využívat starších sourozenců jako námezdní sílu, tedy jako chůvu. Já sama, ač mám sestru, jsem se starala o sebe od mala sama, dokonce jsem jí jeden čas jako holka i oběd uvařila. Pouto mezi námi není žádné, ale to je už úplně jiná historie. Naše děti se semknou když o něco jde, ale jinak je jejich vztah ovlivněn nejen dávným, bouřlivým dospíváním syna, ale do značné míry i jejich partnery, což je asi normální jev.  

Já jsem vozívala po mejtském náměstí, ovšem jen rekreačně, svého bratránka a to mně mohlo být tak 8 a 9 let. Kupodivu mi ho teta Olga svěřila. Dnes takové holčičky s kočárkem, aby pohledal, možná proto, že dnes jsou kočárky vysoko nad zemí a nějak víc se děti unáší a vůbec jsou daleko více ohroženy na životě. Ani já jsem malým holčičkám své děti vozit nepůjčovala.

Možná je to i proto, že i malé holčičky dřepí u pécéček…

Jsem velký fanda na kočárky, jak pro panenky, tak i pro děti. Zámořská Lída mě inspirovala k akci: “Pošlete mi fota Vás, Vašich dětí či panenek a medvídků, ale jedině v kočárku, nebo Vaše kočárky s rodiči, prarodiči, i bez, jak je ctěná libost a chuť, s popisem či bez popisu. Udělám z nich zase nástěnku.”

Počasí je akorát tak na probírání se alby a jinými nostalgickými vzpomínkami, tak vzhůru do akce. Dnes leje jako z konve, tma, šupito do vzpomínání…

Babča Boženka s mým mužem           Osmnáctiletá Lída s bratrancem     Típnutý kočárek na panenky z google  pan Pospíšil se svými krásnými rodiči

Advertisements

7 thoughts on “Pondělí 12.10.2009

  1. jestli ono to nebude tím, že model tradiční rodiny se trošku přežil, jak už jsem kdesi na-opsal (od kohosi) a Vy mírně nesouhlasila, všechny ty symptomy (rodiče dlouho v roli singles, děti odmalička odložené u TV a PC, jeden nebo žádný sourozenec, velký věkový odstup mezi sourozenci, přezaměstnanost rodičů a nedostatek času na rodinu, komfort služeb, vedoucí k pohodlnosti a bezstarostnosti o budoucnost po rozpadu manželství či rodiny, odchod taktak dospělých dětí do zahraničí za parací a vysněným blahobytem, vyrůstání v naivních představách pod vlivem soap oper a podobných pohádek,) lze pokračovat do aleluja, a všechny tyhle faktory vytvářejí podhoubí pro růst toho, co nás překvapuje a zneklidňuje…p.s. všimla jste si, že jsem se už v tom půl roce nebo kolik mně tam je, vehementně cpal k veslu?

  2. No jasně, Jiří, je tam patrná snaha o sebeprosazení, určitě Vám to zůstalo dodnes. Jinak přezaměstnanost rodičů trvá co jsem na světě, když jsem byla malá, tak byly různé schůze, akce "Z" apod. Sice nejsem typické dítě té doby, byť s klíčem na krku, ale o samotě hodně vím. Když jsme měli naše děti, tak měli (hlavně mužský) ještě jedno zaměstnání. My bychom si např, nemohli koupit nové auto na půjčku, kdyby muž nedělal ještě druhé zaměstnání. Takže ta přezaměstnanost je dlouhodobý proces. Jen málo matek bylo v domácnosti. Nesnášela jsem vracení se domů ze školy, do prázdného bytu. Nakonec vždycky to zachraňovali prarodiče…

  3. No, fakt nemám fotky s kočárkem a je mi to líto…protože ty fotky jsou krásné. Micika se právě vynořila z temnot domu a leze mi po klávesnici…jojo, je to moje kotěcí miminko

  4. Já nějakou najdu a pošlu zítra, dnes jsem se k počítači dostala dost pozdě. Ale líbí se mi už ty fotky, co tam jsou. Já jich mám zase hodně- zkusím to probrat …

  5. dalo by se snášet argumenty pro i proti, třeba ten, že v době, o níž mluvíme, všichni vypadli z práce ve dvě či ve tři a šli pracovat buď na své či na vedlejšák, také jsem dělal všelijaké podklady pro projekty na smlouvu o dílo, aby byla penízky navícmusíme si uvědomit, že i prodavačky byly v pět či v šest doma a servírky do půlnoci, dnes jede u nás v provinčním městečku spousta podniků celou noc a například tesco non stop, nepřítomnost matek u dětí tehdy a dnes se prostě nedá srovnávat, navíc to oproti dnešku mnohde v práci vypadalo jako na rekreacijak říkám, dalo by se diskutovat, ale soudím, že to postrádá smyslu, navíc práce je jen jediný z těch aspektů, a nejspíš ten z méně důležitých, prostě doba chvátá jinam, než jsme si představovali a lidé se buď poddají jejímu trendu nebo vystoupí, už v roce 1969 (tuším) pan doktor Miroslav Holub napsal ve své sbírce Beton v básni o nápisech na zdech newyorského metra zoufalcovo zvolání: Zastavte svět, já chci vystoupit!takže nihil novum sub sole…

  6. Mirku, už je uloženo k vystavení.Zuzko, škoda, přeškoda, nuž co dělat.Mirko, tak se těším.Jiří, taky se nebudu pouštět do diskusí na toto téma, nejsem ta peavá a nemám ten správný nadhled. Jinak, ještě byste se mohl pokusit zašátrat ve svých albech a zkusit najít ještě nějakou kočárkovou fotku…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s