Úterý 13.10.2009 – dnes o televizním seriálu, aneb hraju si na Mirku Spáčilovou.

 

Jak už nejsem na seriál “Vyprávěj” vůbec zvědavá, tak  včera jsem byla, protože šlo o rok 1968.  Nebýt historických, černobílých záběrů, pak by to bylo jako když si děti hrají na jako. Autoři se zmohli jen na uvedení obecných historických fakt, které demonstrovali na protagonistech seriálu, vlastní příběh konkrétní rodiny se scvrknul na jedovaté či nejedovaté houby, infarkt ve vlaku a zajetí hlavního hrdiny s kamarádem ruskými vojsky. Chvílema jsem se musela smát, když jsem viděla některé výrazné osoby – komparzisty (např. starší muž s nápadným plnovousem) v několika záběrech na úplně jiných místech. Také ruští vojáci v nažehlených rubáškách měli vcelku inteligentní obličeje, ačkoliv moje vlastní zkušenost byla s vojáky s divnými asiatskými rysy, možná tito byli určeni jen pro Pankrác a Krč. 

Seriál  “Vyprávěj” je nuda, nuda a nuda a vůbec to není o šedesátých letech. Je to jen o módě šedesátých let, kterou někteří herci nedovedou nosit, dobových rekvizitách s nimiž herci mnohdy nedovedou hrát a neuvěřitelnými příhodami, které se staly v jedné rodině, byť generačně různé.  Tedy  příhody, které ve skutečném životě v tehdejší době prožily různé rodiny se přihodily rodině jedné a to ještě v neuvěřitelných postavách. Ať je to nemravný spolužák, oplzlík šéf, kradená školní práce, nemožná snacha atd., atd.

Věřím, že mohly být i takové soudružky ředitelky v mateřských školkách, jako předvedla paní herečka Helga Čočková, ale spíše bych je řadila do padesátých než šedesátých let. V šedesátých a pozdějších letech jsem neměla s oběma dětmi žádných problémů, které se týkaly podobných soudružek jako v seriálu, je pravda, že jim asi na Leninovy narozeniny o Leninovi říkaly, ale snad i přiměřeně jejich věku. Pamatuji, jak se jeden večer hádaly mé děti, které jsou od sebe 4 roky o kom si ve škole a školce říkaly a školák opravoval tu školkovou, že se neříká strejda Lenin, ale soudruh Lenin. Myslím si, že to na nich vcelku nezanechalo stop, byli malí a doma viděli jiný způsob života než se odehrával venku, jako to bylo ostatně i ve více rodinách. Také s lékaři, ať už pro dospělé nebo pro děti jsme neměli žádné problémy a nepamatuji se, že bych cokoliv dávala svému doktorovi v poradně pro těhotné, jakož i jinde u lékařů. Péče, až na jednu výjimku se mi dostávalo přiměřené mému stavu. Všechny dětské lékařky, které ošetřovaly mé děti byly skvělé a já jsem jim nic nedávala. Nějak jsem to totiž ani neuměla. Nedokážu si vůbec představit, že by se na mě obořila nějaká zdravotnice, kdybych k ní přišla na ošetření s dítětem, že na dítě nedávám pozor, a že by mi ho mohli odebrat, jako bylo prezentováno v seriálu. Budiž, lidi mají různé zážitky, ale podle mě to nebylo typické. Lékaři v té době byly na vysoké úrovni a až na nějaké výjimky se o své pacienty starali jak nejlépe uměli. Myslím si, že dnes je v tomto oboru situace horší. Zase je to o lidech, jako všude. Příběh o zdravotnici byl křiklavý až hrůza.

V průvodu na 1. máje jsem byla naposledy v dětském věku a pak už nikdy, ani v roce 1968. Nikdo mě nijak nelámal a ani prémie nebyly tímto podmiňovány. Možná, že jsem měla neobvyklé štěstí, protože jsme já, ani můj muž nestáli nikomu za to, aby nás pronásledoval a moji šéfové měli asi jiné tipy na zálety naž jsem byla já, přestože si myslím, že jsem tak úplně šeredná nebyla. A to už vůbec nemluvím o tom, že v seriálu se zásadně cestovalo v sedě a v kupé kde nikdo nebyl, když já jsem v té době cestovala tak narvanými vlaky, že to bylo ob čas o život.

Prostě nemůžu souhlasit s tím, že to, co se v seriálu odehrává, že to bylo typické pro tu dobu, zrovna tak jako nemůžu tvrdit, že  můj život byl životem typickým pro ostatní rodiny. I když se autoři projektu zaklínají tím, že se nejedná o dokument o té době, ale že je to vlastně forma retro, tak ani tak jim nemohu odpustit naprostou blbinu, co stvořili. Herci se snaží něco uhrát, ještě mi tak nejlépe vyhovuje Veronika Freimanová a Svatopluk Skopal (v baloňáku je neodolatelný) nebo Nina Divíšková, která má co dělat, aby jí ty mnohdy děsné dialogy nějak vyšly z pusy.  Hlavní postava, kterou hraje Roman Vojtek je pro mě nejvíc ze všech k neuvěření, a to i když se poctivě snažím zapomenout na jeho vítězství ve “Star dance”.

Snad by se dalo všechno to co jsem popsala i odpustit, kdyby se v seriálu něco dělo, ale postavit jeden díl na tom, že se hlavní postava na dovolené nechává balit zdravotnicí je trochu málo. Podobně tak i v ostatních dílech.

Na seriál jsem se těšila, ale už se netěším. Škoda, dalo se z toho vytěžit daleko víc…

 

Advertisements

10 thoughts on “Úterý 13.10.2009 – dnes o televizním seriálu, aneb hraju si na Mirku Spáčilovou.

  1. V něčem s tebou souhlasím, v něčem mám jiné zkušenosti. taky jsem v životě nedala úplatek a taky se o mě vždycky starali doktoři dobře a našedětská lékařka byla skvělá. No ale v eškolce byla strašná komunistka ředitelka a když například umřel Brežněv, děti se musely celé dopoledne dívat na přenos a nedostaly ani svačinu. Byla jsem jediná, kdo vznesl stížnost…seriál jsem viděla jen asi jeden a kousek dílu, ale máš pravdu, tvoje postřehy jsou trefné. No a na 1. máje jsem taky nechodila, nikdy a nikdy se mi nic nestalo. Takže vlastně s tebou souhlasím, až na tu školku. Zase naopak ve škole vyprávěla paní učitelka dětem o Masarykovi a za Palacha dokonce zapálila svíčku. Takže je to jen o lidech…

  2. co do televizních pořadů nejsem žádný Mirek Spáčil, natož Jan Rejžek, jednak se v televizi dívám toliko na snooker, silniční cyklistiku, cizí fotbal a sem tam na nějaký dokument, ale začínám upřednostňovat internetové televizní pořady, kde mohu účinkující popostrkovat, když se mně nelíbí, o čem mluví, ale z hraných pořadů už jsem neviděl dlouho něco, co by stálo za více slov, než obsahuje název toho díla…

  3. Zuzko, o nic nepřicházíš, že nekoukáš…Jiří, to je dobrý to postrkování, jenže u toho se nedá válet po gauči nebo ležet v posteli a to já večer už tu horizontální polohu vyhledávám…

  4. Jako Zuzana, v něčem souhlasím, v něčem mám zkušenost jinou. Úplatek ode mě několikrát zdravotníci požadovali, ať přímo či nepřímo, jen jednou jsem dala flašku a bylo to málo a víckrát už nic a bylo to párkrát špatně. Ale na lékaře jsem stejně nedala dopustit, věřila jsem jim a věřím. Na prvního máje jsem v zaměstnání chodit musela, jakož i na vysoké škole; když jsem nešla, musela jsem uvést důvody (obhájit se). A psala jsem si se spolužačkou, která emigrovala – a měla jsem kvůli tomu občasná jednání na kádrovce a tak. Na seriál nemám možnost se dívat, ale ani mi to obecně nevadí – už jsem to psala, seriály prostě nesleduji (vadí mi, že jsem pak jakoby připoutaná k televizi a čekám na pokračování). Ale mrzí mě, že se ten seriál nepovedl, jak píšeš, protože mám ČT ráda a fandím jí víc než Nově či Primě.

  5. Já jsem téměř stoprocentní ne-koukač seriálů, takže nějaké "křehké vztahy" či "ordinace v zahradě" mne nemohou ohrozit, ale tady u toho "vyprávění" jsem udělal výjimku, právě kvůli tomu 21.srpnu 68 a hned jsem zjistil, že jsem udělal chybu. Ano, Naďo, máte pravdu, je to zoufale neskutečné, strojené, je to prostě seriálové laciné klišé…

  6. já internetuji dvoufázově:když přijdu z práce, tak sedě v křesle a notebook mám položen na takovém dřevěném jakoby květinovém stolečku, pořízebném k tomuto účelu, a od té půl deváté, kdy si jdu leznout, tak do deseti půl jedenácté v posteli, vleže, kdy notebook si jednou rukou balancuji na hranu POSTAVEN na břiše, přesněji řečeno na posledním centimetru hrudní kosti, které my horizontální počítačoví démoni říkáme sternum, tam mě hřeje bránici a já se koukám na displejuž třikrát mě displej vzal tak rozkošně po čele, že jsem zahromoval a řekl si, že už nikdy u toho neusnu a co se nestalo, za tři minuty BÁC!!!! a zase jsem ho měl na obličeji, víte, nejsem nějaký staromilec, ale noviny byly noviny…stran kočárkových fotek, tohle byla jediná, z první poloviny padesátých let nemám takřka nic, to byla na malé moravské vesnici doba, kdy ve vsi byl tak jeden dva fotoaparáty, jezdilo se do města k fotografovi, před tím k holiči, byla to prostě událost, v té době amatéři nasazovali vývojky přímo z chemikálií a nikoli z konfekčních balení, jak tomu bylo už v šedesátých, padesátá byla ještě hodně chudá po všech stránkách, tam co jsem vyrústal, jak jsem psal, teprve rok či rok a půl před pořízením té fotky tam byl zaveden elektrický proud…

  7. Jiří, já mám jen pevný PC, s tím bych těžko mohla do postele, i když by se asi i toto zvládnout dalo, ale to už bych se z toho zbláznila. Ale při Vašem povídání o Vašem dvoufázovém internetování jsem se pobavila. :-))

  8. Já mám seriály ráda, ale jak které. Vybírám si a pak se těším. Sice už asi nadobro padla doba mých zamilovaných, jako byli "Návštěvníci", "Taková normální rodinka", "Byl jednou jden dům", atd., atd., mohla bych jich jmenovat celou řadu, občas jsou reprízovány. Některé zapadly do propadliště dějin a koukat by se na ně už dnes nedalo… V současné době jich opravdu není mnoho ke koukání, a mají úplně jiný způsob výroby, nazvala bych to, že už nemají českou školu a to je škoda. Já na rozdíl od Mirky mám ráda určitou pravidelnost a jsem ráda, když vím, že ten a ten den je to a to, zkrátka podle určitých zvyklostí, tedy i TV programů se pozná o jaký den v týdnu jde. Asi je to místo modlení :-)), je to tak asi u důchodců… Ohledně toho fotografování v padesátých letech. Na fotografiích dětí pořizovaných doma je vidět, že je přišel pořídit někdo známý či profesionální fotograf, protože tenkrát opravdu nebyl fotoaparát v každé rodině, ale ty z venku, z procházek apod. to tedy nevím kdo je pořizoval, to by známý musel jít s sebou, či co (záhadu má Mirek). Skvělé jsou fotografie od pouličních fotografů, mají svoji atmosféru, ale jsou vzácné… Samozřejmě jsou děti, jejichž fotografie pořizovali rodiče či příbuzní, kteří ten foťák doma měli.Jiří máte pravdu s tím holičem a výpravou do ateliéru. Asi 3 své fotografie takto pořízené mám.

  9. Seriál je fakt děsná nuda. Ty vlaky mě fascinují ze všeho nejvíc. Vlaky jsou totiž dodnes v pátek odpo a v neděli odpo přecpané studenty. A pokud vím, bez místenky jsme na trase Ostrava-Praha nikdy necestovali. Taky si myslím, že lékaři byli více profi, ale vzpomínám si, že k zubaři, nebo gyndaři mamka nešla bez bonboniery či kávy.

  10. Vidíte Moniko, a já nic :-)). Ale jak říkám, ani já a ni seriál není pro tu dobu typický. Myslím si, že to prostě režisér a spol. nezvládli.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s