Pondělí 19.10.2009

 

Dnes tedy vzpomínání, jak jsem šla do světa…

Pozadí mého odchodu z Prahy na střední školu do mého rodného města nebudu vzpomínat. Prostě jsem jednoho krásného dne v září odjela rychlíkem z Prahy do Chocně, a tam přestoupila na vlak směr Litomyšl do Vysokého Mýta, jako i mnohokrát před tím, jen s tím rozdílem, že moje cesta nevedla k babičce a dědečkovi, ale na internát, kde jsem měla strávit čtyři roky, než bych dokončila průmyslovku. Babička nás opustila v únoru toho roku, tak nebylo vyhnutí.

Internát průmyslové školy stavební byl jednopatrový a stál na Litomyšlském předměstí a byl velmi netypický. V přízemí směrem do ulice byly mj. tři okna vedoucí ze dvou ubytovacích místností a nahoře bylo oken z ubytovacích místností víc. V jedné z těch dvou přízemních místností jsme se k bydlení sešly tři dívky. Jedna se jmenovala Dagmar, nechávala si říkat Dada a byla z Brna, druhá se jmenovala Eva, ta přijela z Jiren u Prahy a já, vykulený truhlík z Prahy. Ve druhé místnosti byly ubytované dvě starší děvy, které měly navštěvovat tzv. SAJ, nástavbu na jedenáctiletku. Byla to Magda z Boskovic a  Alena ze Znojma. Přízemí jsme tedy obývaly my, děvčata ve věku od 14 do 18 let. Nahoře pak bydleli kluci ze všech možných tříd. Do dvora vedla dřevěná přístavba, v patře s učebnou. Něco hodin jsem tam prožila nad technickými výkresy, které jsem ale netvořila já, nýbrž moji ochotní kamarádi, Jarda a Tonda Gůra. Při tom rýsování jsem s nimi klábosila a později i pokuřovala Lípy (to až ve druháku) a docela i odkoukáním se naučila docela slušně rýsovat i popisovat. Že to není možné? Ale je, já jsem toho důkazem :-).

Kluci využívaly naše okna když jim nevyšel včasný návrat z rande či hospůdky a intr se na noc zamkl. Věřte či nevěřte, byli jsme všichni dobrá parta, nic, co by se vymykalo přátelským vztahům se nedělo. Hodně legrace jsme si užili s americkýma volbama. Jeden ze čtvrťáků byl Nixon (blonďák), druhý (tmavovlasý) Kennedy a ostatní se dělili na jejich příznivce. Když byl výsledek voleb znám a vyhrál JFK, bylo velké slavení na straně Kennedyovců. Po roce mého pobytu na internátě se s námi loučili kluci – maturanti, my holky jsme jim vyzdobily učebnu nakradenými (!) růžemi z parku a uspořádali hezký večírek s drobnými dárečky.

Když za mnou jednou přijela na návštěvu má sestra, oněmělá sledovala, jak si se samozřejmostí sobě vlastní suší Alena natočené vlasy přikládáním horké žehličky na natáčky. Byl to pro ni zážitek, nám už to vůbec nepřišlo divný. Zrovna tak, když jsme měly hlad a měly jsme zbylou housku od svačiny, že jsme si ji namazaly sádlem, když chleba nebo vhodnější máslo, nebylo…

Pobyt na internátě patří k mým nejmilejším vzpomínkám, i když jsme tam mimo balíku legrace zažili i tragickou událost. Jmenoval se Záviš, byl to veselý a hezký kluk z Karlových Varů, každý ho měl rád, byl kamarádský a milý. Býval často nemocný a někdy jsem mu nosila obědy ze školní jídelny, my internátníci jsme se střídali, jak kdo měl školu u všech, co byli nemocní. Pak se Závišův zdravotní stav prudce zhoršil, převezli ho do nemocnice a tam zemřel. Ještě dneska mě slzí oči, když to píši. Celá škola vytvořila špalír a loučila se se Závišem, kterého pomaličku vezlo pohřební auto. Za autem šel jeho otec a sestra, matka mu zemřela již dříve. Tehdy se říkalo nemoci, na kterou zemřel, rozsev plic. 

Nutno podotknout, že v internátě bydleli  manželé se svými dětmi – vychovatelé, jak se jim  říkalo a asi dodnes říká, i když moc nikoho nevychovávají. Byli to mladší lidé a za celou dobu nemuseli řešit žádné zvláštní problémy. Navzájem jsme se respektovali. Jenže tomu nikdo nevěřil, měšťané mejtští usoudili, že nelze mít jeden internát pro obě pohlaví, že to nevypadá dobře, bůhví co se tam děje a jelikož bylo méně děvčat, internát jsme musely opustit my. Ale kam? Náhrada nebyla, takže jedině privát. To byla ale už moje jiná, smutnější kapitola, i když to všechno nakonec skončilo dobře.

***************************************************************************************************************************

Na 1. fotografii budova průmyslové školy ze současnosti

Na 2. fotografii Eva z Jiren u Prahy a já, obě se školou na chmelu

Na 3. fotografii 1. vpravo sedící JFK, vedle něj sedící Nixon – Jarda z Pardubic, čtvrťáci, kvůli kterým jsme kradly růže v parku, když opouštěli Mejto. Dnes si ten hanebný čin omlouvám tím, že růže se mají stříhat, že by je stejně v tom parku nikdo nestříhal…

Historická fotografie Litomyšlského předměstí. Je z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě…

Budova internátu, když ještě internátem nebyla, již ale v té době stála. Je to ta poslední, vlevo.

Druhý dům zprava patřil mužovu dědovi a vyrůstal v něm jeho otec. To jsem tenkrát ještě nevěděla…

Naproti jejich domu je hotel Tejnora, tenkrát se jmenoval Slavoj a já  jsem tam chodila do tanečních.

Do školy se šlo za roh kolem prvního domu vpravo. Na konci ulice proti škole byl a je hotel Kobylka, (tehdy se jmenoval asi jinak), v němž místo restaurace vařili pro školu. Ráno jsem chodila na poslední chvíli, takže když jsem to stihla, tak jsem před školou v poklusu klesla v kolenou, upustila aktovku vedle trávníkového obrubníku a metelila si to ke Kobylkům na snídani. Když jsem to nestíhala (a to často), tak jsem byla nejen bez snídaně, ale i bez svačiny…

Vedle Šemberova divadla (tehdy i biograf) na rohu, hotel Kobylka.

Tak trochu související vzpomínky z článků uveřejněných na Lidovkách:

Jeden

Druhý

Třetí