Pondělí 19.10.2009

 

Dnes tedy vzpomínání, jak jsem šla do světa…

Pozadí mého odchodu z Prahy na střední školu do mého rodného města nebudu vzpomínat. Prostě jsem jednoho krásného dne v září odjela rychlíkem z Prahy do Chocně, a tam přestoupila na vlak směr Litomyšl do Vysokého Mýta, jako i mnohokrát před tím, jen s tím rozdílem, že moje cesta nevedla k babičce a dědečkovi, ale na internát, kde jsem měla strávit čtyři roky, než bych dokončila průmyslovku. Babička nás opustila v únoru toho roku, tak nebylo vyhnutí.

Internát průmyslové školy stavební byl jednopatrový a stál na Litomyšlském předměstí a byl velmi netypický. V přízemí směrem do ulice byly mj. tři okna vedoucí ze dvou ubytovacích místností a nahoře bylo oken z ubytovacích místností víc. V jedné z těch dvou přízemních místností jsme se k bydlení sešly tři dívky. Jedna se jmenovala Dagmar, nechávala si říkat Dada a byla z Brna, druhá se jmenovala Eva, ta přijela z Jiren u Prahy a já, vykulený truhlík z Prahy. Ve druhé místnosti byly ubytované dvě starší děvy, které měly navštěvovat tzv. SAJ, nástavbu na jedenáctiletku. Byla to Magda z Boskovic a  Alena ze Znojma. Přízemí jsme tedy obývaly my, děvčata ve věku od 14 do 18 let. Nahoře pak bydleli kluci ze všech možných tříd. Do dvora vedla dřevěná přístavba, v patře s učebnou. Něco hodin jsem tam prožila nad technickými výkresy, které jsem ale netvořila já, nýbrž moji ochotní kamarádi, Jarda a Tonda Gůra. Při tom rýsování jsem s nimi klábosila a později i pokuřovala Lípy (to až ve druháku) a docela i odkoukáním se naučila docela slušně rýsovat i popisovat. Že to není možné? Ale je, já jsem toho důkazem :-).

Kluci využívaly naše okna když jim nevyšel včasný návrat z rande či hospůdky a intr se na noc zamkl. Věřte či nevěřte, byli jsme všichni dobrá parta, nic, co by se vymykalo přátelským vztahům se nedělo. Hodně legrace jsme si užili s americkýma volbama. Jeden ze čtvrťáků byl Nixon (blonďák), druhý (tmavovlasý) Kennedy a ostatní se dělili na jejich příznivce. Když byl výsledek voleb znám a vyhrál JFK, bylo velké slavení na straně Kennedyovců. Po roce mého pobytu na internátě se s námi loučili kluci – maturanti, my holky jsme jim vyzdobily učebnu nakradenými (!) růžemi z parku a uspořádali hezký večírek s drobnými dárečky.

Když za mnou jednou přijela na návštěvu má sestra, oněmělá sledovala, jak si se samozřejmostí sobě vlastní suší Alena natočené vlasy přikládáním horké žehličky na natáčky. Byl to pro ni zážitek, nám už to vůbec nepřišlo divný. Zrovna tak, když jsme měly hlad a měly jsme zbylou housku od svačiny, že jsme si ji namazaly sádlem, když chleba nebo vhodnější máslo, nebylo…

Pobyt na internátě patří k mým nejmilejším vzpomínkám, i když jsme tam mimo balíku legrace zažili i tragickou událost. Jmenoval se Záviš, byl to veselý a hezký kluk z Karlových Varů, každý ho měl rád, byl kamarádský a milý. Býval často nemocný a někdy jsem mu nosila obědy ze školní jídelny, my internátníci jsme se střídali, jak kdo měl školu u všech, co byli nemocní. Pak se Závišův zdravotní stav prudce zhoršil, převezli ho do nemocnice a tam zemřel. Ještě dneska mě slzí oči, když to píši. Celá škola vytvořila špalír a loučila se se Závišem, kterého pomaličku vezlo pohřební auto. Za autem šel jeho otec a sestra, matka mu zemřela již dříve. Tehdy se říkalo nemoci, na kterou zemřel, rozsev plic. 

Nutno podotknout, že v internátě bydleli  manželé se svými dětmi – vychovatelé, jak se jim  říkalo a asi dodnes říká, i když moc nikoho nevychovávají. Byli to mladší lidé a za celou dobu nemuseli řešit žádné zvláštní problémy. Navzájem jsme se respektovali. Jenže tomu nikdo nevěřil, měšťané mejtští usoudili, že nelze mít jeden internát pro obě pohlaví, že to nevypadá dobře, bůhví co se tam děje a jelikož bylo méně děvčat, internát jsme musely opustit my. Ale kam? Náhrada nebyla, takže jedině privát. To byla ale už moje jiná, smutnější kapitola, i když to všechno nakonec skončilo dobře.

***************************************************************************************************************************

Na 1. fotografii budova průmyslové školy ze současnosti

Na 2. fotografii Eva z Jiren u Prahy a já, obě se školou na chmelu

Na 3. fotografii 1. vpravo sedící JFK, vedle něj sedící Nixon – Jarda z Pardubic, čtvrťáci, kvůli kterým jsme kradly růže v parku, když opouštěli Mejto. Dnes si ten hanebný čin omlouvám tím, že růže se mají stříhat, že by je stejně v tom parku nikdo nestříhal…

Historická fotografie Litomyšlského předměstí. Je z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě…

Budova internátu, když ještě internátem nebyla, již ale v té době stála. Je to ta poslední, vlevo.

Druhý dům zprava patřil mužovu dědovi a vyrůstal v něm jeho otec. To jsem tenkrát ještě nevěděla…

Naproti jejich domu je hotel Tejnora, tenkrát se jmenoval Slavoj a já  jsem tam chodila do tanečních.

Do školy se šlo za roh kolem prvního domu vpravo. Na konci ulice proti škole byl a je hotel Kobylka, (tehdy se jmenoval asi jinak), v němž místo restaurace vařili pro školu. Ráno jsem chodila na poslední chvíli, takže když jsem to stihla, tak jsem před školou v poklusu klesla v kolenou, upustila aktovku vedle trávníkového obrubníku a metelila si to ke Kobylkům na snídani. Když jsem to nestíhala (a to často), tak jsem byla nejen bez snídaně, ale i bez svačiny…

Vedle Šemberova divadla (tehdy i biograf) na rohu, hotel Kobylka.

Tak trochu související vzpomínky z článků uveřejněných na Lidovkách:

Jeden

Druhý

Třetí

Advertisements

10 thoughts on “Pondělí 19.10.2009

  1. Takže, milá Naďo, já jsem trochu zapátral v historii hotelu Kobylka a zjistil jsem, že:Původně to byl (za Rakouska) hotel Zlatá hvězda, v první republice to koupil pan Kobylka, pak to měl na krátkou dobu jakýsi Kolášek a pak znovu Kobylka. Za komoušů zavřeli hotel i s hoteliérem a teprve po sametu to byl zase Otto Kobylka. Majitelka, která ví mnohem víc a má i různé fotografie, by si s Vámi, dle vyjádření jejího muže, jistě ráda popovídala (pí. Tatiana Jasanská 704200187)…

  2. provinční městečka mají všechny stejnou architekturu, docela bych myslel, že chodím po Hradišti…já byl na SVVŠ v Uh. Brodu na docela fešáckém internátu, 16 kluků a 7 dívek z podhorských vesniček, co sníh často odřízlo od světa a tak jsme domů odjížděli až v sobotu po polednia také tam v přízemí (jen přes chodbu od jídelny, kam jsme seshora sbíhali na snídaně, svačiny a večeře, na oběd jsme běhali ze školy a vraceli se tam) bydlel pan Kopecký s rodinou, bývalý boxer, jiný by asi neměl ti ránu, která jediná nás držela trochu na uzdě…nebyly tam jen děti z Kopanic nýbrž i něco chovanců dětských domovů z okolí, takže tak…ale vzpomínám dodnes, a miluji tu dívenku tak, že se mně tají dech, vzpomenu-li si na ni, no jo, žít se musí i když se nedostává dechu

  3. jak to tak po sobě čtu, zjišťuji, že píši jako prase huňaté vepřové, ale luštitelé byli předpokládám úspěšní a patří jim tedy dík!!!

  4. Jiří, musím říct, že jsem dnes v noci, poté co jsem dokončila na hrubo to, co jsem napsala, nemohla spát, jak se mi vrátily nejen vzpomínky, ale i tehdejší pocity. Ačkoliv můj text je neveliký, prožila jsem si své, takže Vám dobře rozumím…

  5. Naďo, já moc děkuji, žes nám o tom napsala. A omlouvám se, jestli bylo hodně náročné vzpomínat. Ale třeba Ti to udělalo i trochu radosti. Mně tedy ano, i ty Tvoje vzpomínkové články z Lidovek. Já jsem na intru nebyla, až pak na vysokoškolské koleji. A jiří a Mirekk to pěkně doplnili.

  6. Mirko, bylo to příjemné i bolavé vzpomínání. Samotnou mě překvapilo, jakou to mělo sílu. Asi byla zrovna konstelace hvězd taková…Ráda jsem to napsala.

  7. Ach jo, vzpomínky…někdy pomáhají přežít současnost, jindy zase rozvíří to, co by jeden nejradši zapomněl, ale občas to nejde. Já jsem byla ušetřená bydlení na intru, musela jsem studovat doma. No, kdybych ale byla puštěná do Uherského Hradiště na UMPRUM, kam jsem udělala zkoušky a byla přijatá, byla bych na intru taky a ještě jsem se mohla potkat s Jiřím.

  8. No prosím, Zuzko, a teď by tady na tebe Jiří vzpomínal. Bylo by zajímavé, jak. A kočky a kocouři jsme byli všichni za mlada, to uznej :-))).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s