Středa 21.10.2009

 

Je to se mnou hrozný. Včera jsem si uvědomila, že se začínám chovat jako domovnice ve starých filmech, jen místo domovní chodby, kam domovnice stále nakukovala, aby jí nic nového a nikdo k popovídání neunikl, mám internet. Vařím vedle v kuchyni a odbíhám k počítači. Nakouknu tu a tam, přidám svůj komentář, odpovím na jiný, dozvím se něco nového, inu virtuální chodba v domě. Tak se mi také stalo, že jsem dala vařit polévku, zadělala na lívanečky a hop zase k pécéčku. Za chvíli se jdu podívat a lívanečky potvory nekynou. Hodiny utíkají a musím mít jídlo vařeno na určitou hodinu. Proto také často sprintuji a k jídlu se usazuji ulítaná, jak po závodě na krátkou trať.

Nastavila jsem troubu na mírnou teplotu a nádobu s těstem na lívance jsem do ní šoupla. A zase hezky načuhovat do virtuální chodby. Copak se asi kde semlelo? Copak je nového? Zakecala jsem se na chatu, vyskočila jsem k troubě a co nevidím. Těsto nááádherně nakynulo, ale umělohmotná nádoba se tak trochu “zformovala”, ucho od ní se natáhlo jak jazyk. Přelila jsem zkynuté těsto do misky, ale jen to, co zbylo uvnitř upečeného krunýře v nádobě. Zkrátím to. Lívanečky byly, připečená hmota byla vydlabána, dopekla se v troubě a nádoba se vyhodila do popelnice a přiškvařený palec na levé ruce jsem ošetřila dermazulenovou mastí. Já jsem místo lívanečků měla tu upečenou hmotu z trouby, polila jsem si ji brusinkami a zakysanou smetanou a docela to šlo.

No, lívanečky to nebyly, ale patřilo mně to. Nemá se dělat víc věcí najednou!

Obě fotografie jsou vygooglované. Na první je Anna Letenská v roli domovnice a na druhé něčí lívanečky.