Neděle 25.10.2009

Všichni jsme dnes dostali dárek. Jednu hodinu, hodinu dvacátou pátou. Co s ní? Je to dar tzv. danajský. Nejdříve nám počátkem roku hodinu vzali a teď nám ji vrací. Celou, neporušenou, ale úplně jinou, než tu, co nám ji sebrali. Co s tou hodinou budu dělat? Celý den ji budu valit před sebou a bude mě ponoukat. Co se mnou uděláš? Jak mě využiješ? Prodloužení života o hodinu to tedy není,  pokud se člověk nenarodil až po té, co nám ji v březnu vzali. Ovšem jako miminu je nám na nic, tu hodinku si ještě neumíme užít jinak než stereotypně – spaní, papání, vyměšování, hulákání… Hodina života navíc je jen pro tento den. Abych ji prospala? Ne, tak to mi nejde, za ten půlrok mám nastavený rytmus života na letní čas.  Což abych ji někomu věnovala? Nebo něčemu? Do půlnoci mám šanci s tím něco udělat, ale že mi to dává zabrat. Vám ne? Najednou Vám zdarma přistane hodina navíc. Jednou za rok a Vy ji necháte jen tak upláchnout? To se musí pečlivě promyslet.

Vůně kávy mi stoupá do nosu, je to požitek. Je zajímavé, že taková vůně nezevšední, jedině snad těm, co tu kávu praží ve velkém. Pití kávy je obřad. Vybrat správný hrneček, kávu namlít, nechat zkapat do průzračné, skleněné nádoby, nalít do vybraného hrnečku a v klidu čichat a upíjet chladnoucí kávu. Reklama, že káva je pro chvíle pohody je výstižná. Kafe vypité v rychlosti a jen tak halabala nalité do prvního hrnku co se namane pod ruku, to je barbarství. To si člověk šidí své smysly – zrak, chuť čich a hmat a nakonec i sluch, když nepominu skřípění mlýnku…

Nedělní ráno, nedělní káva. Slyším hlas pana Františka Nepila – dobrou a ještě lepší neděli… I Vám!