Středa 28.10.2009

 

Původně byl rytmus života člověka určitě myšlen tak, že po čase bdění musí nastat spánek, aby se organizmus zregeneroval pro další bdění, tedy život. I když se tak spánek tváří, životem není. Tělo se zklidní, mysl vypadne docela. Večer uleháme, abychom ráno vyskočili do života odpočatí s novým elánem. Tak takto to bylo určitě myšleno. Já s tím mám ale problém. Večer ulehám, abych nabrala sil pro další den a budím se zničená, zmlácená, nestačím přepočítávat co mě všechno bolí. Už jsem na tom tak, že začínám přemýšlet o tom, že možná něco na těch bezpečných a škodlivých zónách něco bude. U nás není možné běhat s postelemi z kouta do kouta, jedině změnit polohu v posteli, tedy tam kde mám hlavu, umístit nohy. Musím vyzkoušet, zda alespoň taková změna přinese ranní zlepšení. Kdyby nás ráno někdo poslouchal jak s mužem vstáváme a kňučíme, tak by se divil, že jsme do rána vůbec ještě vydrželi. Rozhodně se nedá mluvit o tom, že jsme se přes noc zregenerovali.

Když jsem dnes shlédla na ČT 2, asi reprízu pořadu Babylon o starých lidech, kterým bylo kolem 80 až 90 let, nedovedu si představit, že bych se do takového věku dopracovala, když už teď jsem tak opotřebovaná. Byl to moc hezký pořad, z těch lidí vyzařovalo velké životní usmíření s životem, radost z maličkostí, určitá životní filosofie, do které prostě musí člověk sám dospět, nedá se na ni programově připravit, protože příprava je sám celý život. Poslouchala jsem jejich názory, které mě nutí k zamyšlení. Jak se třeba smířit s životní křivdou, kterou na nás kdosi napáchal, jak je to s vírou v Boha, zda je nějaký posmrtný život nebo zda by člověk něco ve svém životě měnil, že by byl určitě ke svým blízkým tolerantnější a mnoho jiného. Bylo to o postoji k současnému, omezenému životu, k přístupu ke každému dalšímu dni jejich života. Zejména přístup k samotě byl velmi odlišný. Od spokojenosti po nešťastné konstatování. Bylo zajímavé vyslechnout paní, která říkala, že by některé své počínání ráda ve svém životě změnila. Byla by shovívavější ke své rodině. Takové poznání mnoho starších lidí neučiní. Většinou se cítí ukřivděni a svými drahými nepochopeny. Někdy je fakt, že oprávněně…

Nevím co mě čeká, jak dlouhý věk mi bude dopřán, ale chtěla bych, abych došla smíření. Smíření se svým životním trápením, sílu k přežívání, nebýt na obtíž svým drahým a aby smrt byla milosrdná a rychlá.

Moc bych si přála mít výhled na Prahu…