Sobota 31.10.2009

 

Pojď se podívat, naproti ten dědek stojí už půl hodiny před domem a vypadá divně, říká Katka. Kouknu se z okna a vidím. Je ve svetru, stojí tak nějak nepřirozeně prkenně. Co s tím? Máme se ho jít zeptat jestli něco nepotřebuje? Určitě mně vynadá. Za celou dobu co zde bydlí jsme spolu mimo pozdravu nepromluvili. Jenže je zima, prochladne. Počkáme, nechce se mi tam, ale nemám dobrý pocit. Je tak těžké někomu pomáhat, když nevím, zda by o to stál. Jsem v tomhle hodně opatrná a jsem ráda, když za mě podobné situace řeší jiní.

Před necelými deseti lety zemřela tomuto sousedovi manželka a on zůstal v celém domě sám. Jeho paní dlouho stonala a neměl to s ní lehké. Potřebovala jeho plnou obsluhu a on ji pro ni konal. Jeho dceru jsem zde za celou dobu co ovdověl neviděla vůbec, jeho vnučku velmi sporadicky, téměř ne. Má malinkého psa, který ječí, když jdeme s Elou kolem. Pejsek se venčí sám, jen v předzahrádce domku, ale teď tam s ním není.

Uběhl zase nějaký čas. Jdu se podívat. Soused má v ruce nějakou papírovou ruličku a upřeně se na ní dívá. Pak třese hlavou a rozkládá druhou rukou, jakoby si sám se sebou povídal. Sebrala jsem odvahu a Elu a vydala se za ním s tím, že jdu venčit psa. Volám na něj, dobrý den, nepotřebujete něco? Kouká na mě trochu divně, chvíli trvá, než mi odpoví:  “Ne.” Na všechny mé ostatní dotazy, zda si nezabouchl dveře a jestli mu není zima, odpovídá stejně, ale pak přeci jen dodá, že tam čeká na auto. Na můj dotaz o jaké auto se jedná, odpoví, že z nemocnice a děkuje mi. Uklidněná, že reaguje skoro normálně, odcházíme s Elou na naše procházkové kolečko. Když jsem se vrátila, už zase stál před domem, ale v kabátě. Nevím, ale mohl takto stát asi tři hodiny. O všem můžu jen spekulovat. Může to být tak, či tak. Hlavně, že si došel pro ten kabát, aby neprochladl. Dnes ráno jeho okno svítilo.

Letecký pohled na část Jižního Města. Co dům a byt, to lidský příběh…