Pondělí 26.10.2009

Na dnešní den připadají hned dvě slávy. Tak za prvé, dnes je to stý text (neplést se sty dny, deník jsem začala psát později), co jsem napsala na tento soukromý web. Je náhoda, že připadá na den, kdy a to už za druhé, má narozeniny moje, řekla bych skoro nejoblíbenější spisovatelka, Jindřiška Smetanová. Dnes je jí neuvěřitelných 86 let. Pro mě ale zůstává ve svých knížkách stále mladá, plná života, příjemná, upovídaná paní, které nebylo za těžko vyslechnout pána i kmána, ač byla slavná spisovatelka a nejen to i vypravěčka v Sedmilhářích. Mockrát jsem se vyznala k oblibě (k lásce je moc pompézní) knížky “Ustláno na růžích a pod nebesy”, že to vypadá, jako bych od ní četla jen tu jednu, ale není to pravda.

Nebudu vzpomínat její dílo, ale její fejetony, které jsem moc ráda četla ˇv časopisu “Vlasta” a v jiných periodikách. Možná odtud základ pro mé neumělé, ale od srdce psaní. Paní Jindřiška měla blízko k obyčejným lidem nejen proto, že jako každý kdo něco opravdu umí je skromný, ale také proto, že ji určitý čas nedovolil režim živit se tím co uměla, tedy psaním a ona pracovala u stavební firmy, kde pomáhala rozvážet obědy dělníkům. Hezky to popsala v jednom ze svých fejetonů, kdy vzpomínala, jak cestou vyklopili celou várku šunkafleků… Určitě jsem už někde popsala, jak se s ní můj muž seznámil. Bylo to při rekonstrukci hudebního muzea. Paní Jindřiška mi do mé zamilované knížky napsala hezké věnování a tím mně udělala radost hned dvojí. První, že na mě můj muž myslel a zápis do knížky domluvil a druhou věnování samé…

Slovník české literatury

Stý text, text, který jsem věnovala stále mladé, Jindřišce Smetanové a poděkování Vám, návštěvníkům tohoto blogu a hlavně Vám, kteří mi děláte radost svými komentáři, na které se vždycky těším. Děkuji Vám za přízeň, kterou mi prokazujete a doufám, že budete prokazovat i nadále.

Podle statistik zde na blogu fungujících jsou od 27. června 2009 do dnešního dne k dispozici tato čísla :

Počet zobrazení – 6702

Návštěvy           – 3056

Zhlédnutí           – 9531

Všechno nejlepší a hlavně dobré zdraví, paní Jindřiško Smetanová!

Neděle 25.10.2009

Všichni jsme dnes dostali dárek. Jednu hodinu, hodinu dvacátou pátou. Co s ní? Je to dar tzv. danajský. Nejdříve nám počátkem roku hodinu vzali a teď nám ji vrací. Celou, neporušenou, ale úplně jinou, než tu, co nám ji sebrali. Co s tou hodinou budu dělat? Celý den ji budu valit před sebou a bude mě ponoukat. Co se mnou uděláš? Jak mě využiješ? Prodloužení života o hodinu to tedy není,  pokud se člověk nenarodil až po té, co nám ji v březnu vzali. Ovšem jako miminu je nám na nic, tu hodinku si ještě neumíme užít jinak než stereotypně – spaní, papání, vyměšování, hulákání… Hodina života navíc je jen pro tento den. Abych ji prospala? Ne, tak to mi nejde, za ten půlrok mám nastavený rytmus života na letní čas.  Což abych ji někomu věnovala? Nebo něčemu? Do půlnoci mám šanci s tím něco udělat, ale že mi to dává zabrat. Vám ne? Najednou Vám zdarma přistane hodina navíc. Jednou za rok a Vy ji necháte jen tak upláchnout? To se musí pečlivě promyslet.

Vůně kávy mi stoupá do nosu, je to požitek. Je zajímavé, že taková vůně nezevšední, jedině snad těm, co tu kávu praží ve velkém. Pití kávy je obřad. Vybrat správný hrneček, kávu namlít, nechat zkapat do průzračné, skleněné nádoby, nalít do vybraného hrnečku a v klidu čichat a upíjet chladnoucí kávu. Reklama, že káva je pro chvíle pohody je výstižná. Kafe vypité v rychlosti a jen tak halabala nalité do prvního hrnku co se namane pod ruku, to je barbarství. To si člověk šidí své smysly – zrak, chuť čich a hmat a nakonec i sluch, když nepominu skřípění mlýnku…

Nedělní ráno, nedělní káva. Slyším hlas pana Františka Nepila – dobrou a ještě lepší neděli… I Vám! 

Sobota 24.10.2009 – sobotní lidový příběh

Sobotěnka ide, aj ja čo je mně po ní
cesta zarubaná ke galánce moji.

Nězarubali ju, ej chlapci sekyrama,
ale ju zaťaly baby jazykama.

Trest si bože trest si,ej klevetavé huby.
Aby jim trčaly jazyčiska z huby.

 

Typicky mužská reakce na to, že někdo spravedlivý přeci musel galance říct, že její chlapec vískal vlásky jiné. Teď se diví, má vztek a vinu hází na dobré duše, které to galance zavčas donesly. Ruky hore, v hospodě u piva s kamarády, naříká a naříká. Tolik se těšil na sobotní oběd, který umí vykouzlit jen jeho galanka a včil co? Doma s ním nepočítají, k té roztomilé kočičce za bílého dne nemůže, kór když vaří pro jiného galána a v hospodě to není ono. Jak to jen navlíknout, aby si galánku udobřil a hezky se poměl?

Když si večer chlapec dodá kuráže a doklopýtá za svojí galánkou, pak na Prácheňsku to řeší ta chytrá tak, že chlapce za tu zradu nevyhodí, ale vzbudí v něm patřičnou lítost. To by tak hrálo, aby ho poslala do náruče té druhé, když ten její dotírá…

Co je ti, co je ti ?
Že se na mě hněváš,
že mi ani na dobrou noc
pár hubiček nedáš.

Nehněvám, nehněvám,
ale je mi líto,
že za jinou chodíváš,
povídali mi to.

Omámený a šťastný chlapec na Berounsku, když vidí, že to tak hezky dopadá, slibuje manželství, ale vydírá. Zase tak omámený není a nutí budoucí manželku ke lhaní, aby jí to pak celý život mohl předhazovat kdy se mu zachce. Ví, že krávu s telátkem, ovci s jehňátkem a strakatou slepičku s kuřátkem určitě máti ráda dá, však už je galance spousty roků, aby jim tak zůstala doma na ocet, ale s tou krásou? Nevim, nevim jak chce galánka obstát až půjde do let…

Což se mně, má milá, hezká zdáš !
Budeš-li tak hezká, až se vdáš ?
Ještě hezčejší, můj nejmilejší;
vem si mě, vem si mě, uhlídáš !

Což se mně, má milá, hezká zdáš !
co pak ti máti dá, až se vdáš ?
Krávu s telátkem, ovci s jehňátkem,
strakatou slepičku s kuřátkem.

A tak ještě poslední dialog před svatbou, aby bylo jasné jak to bude u nich doma chodit :

Eště mě nemáš, hopaj, šupaj,
už na mě bubláš, hopaj, šup;
až mě budeš mít, hopaj šupaj,
tak mě budeš bít, hopaj, šup !

Až tě dostanu, hopaj, šupaj,
to za svou ženu, hopaj, šup;
rád tě budu mít, hopaj šupaj,
třeba někdy bít, hopaj, šup !

A po letech?

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.
Za našich mladejch let bejval svět jako květ,
bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.

Pátek 23.10.2009

 

  V poslední době si připadám, že co komu napíšu, tak se hned naštve. Přemýšlela jsem proč tomu tak je, když pominu své nedokonalé vyjadřování a malý prostor, tedy určitou stručnost, se kterou musím při svém příspěvku počítat. Zjistila jsem, že se to neděje jenom mně. Na blogu probíhá nedorozumění dnes a denně. Navíc nesnášenlivost, napadání, vulgarita.

Včera jsme byli nakupovat, trochu složitěji než jindy. Doma jsme neměli ani vajíčko, kůrku chleba, kapku mléka, prostě skoro nic. Pohled do ledničky byl vskutku tristní. V koutku se krčilo pár zavařenin, střípek másla a pár plechovek Plzně (!). Domluvili jsme se, že zajedeme do Kauflandu (lepší ovoce-zelenina), na Chodov do Hypernovy (housky-raženky) a také kvůli prodejně Tchibo – došlo i kafe. Už při příjezdu do Kauflíku jsem tušila zradu, všechny vozíky v prodejně. Po vstupu do prodejny jsem zavelela – a pryč! Popadli jsme při slalomové jízdě pár věcí, zašprcli se u špuntu ze staříků, co se prali o levné pečivo a uháněli jsme tam odsud. Ačkoliv jsme důchodci a dokážeme se určitě také motat druhým pod nohy, tak tohle bylo na mě příliš. Hádání, strkání, bezohlednost, urážky…

Jsme opravdu tak hrozná a nesnášenlivá generace?

Já nevím jak kdo, ale docela se pamatuji, že nás ve škole vedli nejen k zářným zítřkům, ale i k rasové snášenlivosti. Nakonec si pamatuji i ty nástěnky s různobarevnými dětmi, bílou holubičkou a zeměkoulí, čemuž se určitě někdo vysměje. Nikdy jsem neměla problém s černým, žlutým, a jinakbarevným člověkem, když byl slušný a přátelský. Kdežto dnes se to rasisty jen hemží. Už tenkrát byly fronty, ale také se pamatuji, že se sousedky svolávaly a dávaly si echo kam co kde přivezli, aby se na ně také dostalo. Určitě existovalo hamty, hamty ať mám víc než tamty, ale stejně si myslím, že protože lidi spolu více komunikovali tváří v tvář na menším prostoru, byli k sobě slušnější.

Velká část mé generace stála každý čtvrtek fronty na kvalitní knihy, které vycházely v doprovodu braků. Součástí většiny naší generace byl vztah k umění, měli jsme světové filmy, úžasné divadelní a filmové herce, režiséry, mimo prorežimní spisovatele i spisovatele špičkové, jsme kulturně založení a i když jsme tlachali po hospodách, tak jsme také debatovali o těch knížkách a o pohledu na svět. Nebyli jsme na sebe tolik sprostí a vulgární, když měl někdo jiný názor. I když jsme si dokázali vynadat  do blbců, další den jsme se na sebe usmívali. Tak kde je ta kulturní většina?

Říká se, podle sebe, soudím tebe. Možná proto budu na tom tak, že mě vždycky překvapí zrada, sprostota, hulvátsví, zloba, zlá závist apod. Tím nechci říct, že mi pod lopatkama raší křídla, a že nemám nějaké špatné vlastnosti, ale co mám vetknuto do svého podvědomí, nikdy nikomu vědomě neubližovat. Já se hned tak neurážím a když, tak mě to po čase přejde, dokážu si věci v klidu probrat a najít v tom i svoji vinu. Když se ale naštvu,protože mi někdo zle a vědomě ublíží, pak je to navždy.

Dnes ráno jsem měla v poště dlouhý mail od mé zámořské přítelkyně. Napsala mi mj. toto:

Ani nevite, jak jsem rada, ze uz jsem stara a jednou nohou v rakvi. Nechtela bych v tomhle bordelu, ktery nema obdoby zit dalsi cely zivot. Lidi ztratili uctu jeden k druhemu, vernost se nenosi, kazdy zahejba kde muze a uz se ani nesnazi to skryvat, lidi zavidi jeden druhemu nos mezi ocima, nikdo si nevazi toho, ze ma zdrave deti, strechu nad hlavou a co jist. To je malo, berou si priklad z "celebrit", ktery rozhazuji penize, cubci se a uzivaji zivota. Ani ve vlade snad neni jediny clovek, ktery by to myslil s republikou dobre a ne jen se svym kontem v bance. Takovy moralni rozklad snad nema obdoby

Něco na tom jejím povzdechu bude, čím to ale je?

Jsme opravdu tak hrozná a nesnášenlivá generace?

Čtvrtek 22.10.2009

 

Dnes je kvapíkový den, tak alespoň toto:

Šla babička do městečka, koupila tam dvě vajíčka, dědečkovi hůl, Mařence hřebínek, svázala to do ranečka a bylo z toho sluníčko…

 

 

Narychlo nakreslila babička :-))) a je vzteklá kvůli rozhašenému programu pro skenování…