Pondělí 30.11.2009 – potraviny z našich obchodů

Znáte mléko, na kterém když ho necháte stát, by se dělala poklička ze smetany?
Znáte mléko, ze kterého by se dal udělat domácí tvaroh?
Znáte mléko, které by Vám zkyslo, kdybyste dostali chuť na kyselé mléko?
Znáte máslo, ze kterého by při jeho rozehřátí netekla voda?
Znáte smetanu, ve které by se dělaly hrudky?
Znáte sýr jen z mléka?
Znáte chleba z kvásku a pečený v peci vytápěné dřevem a uhlím?
Znáte včelí med, který by netekl jako bystřina, ale vazce stékal?
Znáte maso, do kterého by nebyla vpravována voda aby ztěžklo?

Znáte krávy a prasata, které by byly chovány v přirozených podmínkách, a nebyly krmeny antibiotiky a hormony?
Znáte drůbež, která by byla chována v přirozených chovech, a nebyla by krmena antibiotiky a hormony?
Znáte vajíčka, která by byla od slepic volně pobíhajících, a krmených přírodní stravou?
Znáte uzené maso, které by bylo uzené, a nebylo očkováno uzenou příchutí?
Znáte párky a buřty jen z masa?
Znáte zeleninu, která by nebyla uměle hnojena?
Znáte sladkovodní ryby, které by pocházely z čistých řek, a neobsahovaly kovy a jiné znečišťující látky?
Znáte potraviny, které by neobsahovaly dodanou chemii a cizorodé látky?
Znáte potraviny, které by byly ryze přírodní, a cenově dostupné pro všechny?

Jste to co jíte. Co vlastně jsme???

 

Pátek 27.11.2009

Jiří Wolker (29.03.1900 – 03.01.1924) Poštovní schránka (Host do domu)

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá…

Už je to tak, že čas letí jako stádo splašených koní a tak jsem pamětník, lépe řečeno pamětnice nebo památnice (pomátnice)? Jak je ctěná libost. Pamatuji modré poštovní schránky a samozřejmě modré poštovní vozy tažené koníky. 

Pošťáci tehdy nachodili spousty schodů, aby mohli doručit dopisy do schránek, které byly na dveřích bytů. Hned se poznalo, že přišel dopis, když se ozvalo plechové klapnutí dopisu ve schránce. U nás to byly hlavně dopisy od babičky, (dědeček psal málokdy, měl na to přeci babičku), od tet a později i od mých mimopražských kamarádek. Pokud se pamatuji, tak složenky a reklamy nám nechodily. Časem se dostalo pošťákům pohodlí v podobě schránek umístěných v přízemí na zdi domu, šetřily se pošťácké nohy. Schránky měly několik kulatých otvorů, kam se vešly prstíky, když nebyl klíček na jejich odemknutí. Manévrováním pomocí malíčku či tužky zvané  krajón se dopis lehce vydobyl. Měla jsem v tom takovou praxi, že vyndání dopisu bylo bleskovou akcí.

Největší frekvenci zažila naše schránka, když byl můj budoucí muž na vojně. Dva roky je dlouhá doba, pro zamilované však nekonečná. Běhala jsem domů z práce o polední přestávce, protože jsem byla nedočkavá a musela jsem dopis mít hned jak došel. Z Hydroprojektu to nebylo moc daleko. Někteří kolegové (kolegyně) se mi smáli, ale někteří moje dopisové dychtění chápali. Když jsem dopisy po letech pálila, byla jich slušná hromádka, bodejť by ne, když jsme si tehdy psali obden.  

Pro psaní dopisů byly všelijak možné dopisní etuje s různě kvalitními papíry, dokonce i různobarevné. Já jsem si potrpěla na bílé, někdy s obrázky kytiček v krásném balení, kde byly kapsy na obálky a papíry byly převázány bílou stužkou. Jak by řekl Mirek Toms, byla jsem holt estét. Návštěvy Narpy (či Papírnictví) patřily k mým oblíbeným.

Celý život jsem dostávala ráda dopisy, ale telegramy ne. Většinou nevěstily nic dobrého, stalo se, že přinesly i oznámení tragická… Jen jednou jsem dostala telegram k narozeninám, který mám dodnes schovaný. To když muž ráno odešel do práce a ten ozdobný telegram mi poslal. Bylo to moc milé překvapení. Nechodila jsem tehdy do práce, protože jsem byla v radostném očekávání, které bylo spíše napínavé. 

Teď už paní pošťákovou moc nevyhlížím. Nemá mi kdo psát, jen úředníci, energetici a podobná havěť.

V současné době vyhlížím pošťáka virtuálního. Je to skoro jako za starých časů, kdy jsem pro dopis nedočkavě běhávala o polednách domů, jen s tím rozdílem, že nemusím zvednout zadek ze židle, jen hypnotizuju emailovou schránku. Čekám jednu jistou zprávu, ale stále se na mě šklebí  – “Žádné nepřečtené emaily”. 

Úterý 24.11.2009 – Doufám, že moji důvěru vloženou do Vás, nezklamete.

 

Možná i tak by se dal vyjádřit přístup lidí, které připravují lidi na výstup na obrazovce. Tedy, k lidem, kteří vystupujícím vytváří líčení, účesy, určují jaké si mají vzít na sebe oblečení a vůbec z normálního člověka dělají miláčka kamery tak, aby obecenstvo vzdychlo úžasem, jak jsou ti vystupující úžasní. Tedy úžasní co se týká vzhledu. Naprostí amatéři i profesionálové se vydávají všanc vizážistům (vizážistkám) a kostymérům (kostymérkám). Amatér i laik vkládá v tyto umělce svoji důvěru, že je nemůžou zklamat, protože ovládají svoji profesi. Vizážisté vědí, že hvězdě paní AA nesluší zrzavá paruka, paní BB nejdou v žádném případě kudrnaté účesy, a  tvář paní CC absolutně nesvědčí tmavý make up. Panu DD je nutno hojně zapudrovat lysinky a panu EE je potřeba zatřít kruhy pod očima, které má už od puberty.

Kostýmní výtvarníci nenapěchují oblé tělo paní AA do kraječek a napufovaných šatek, paní BB musí naopak přidat bohaté krajkoví na hruď, aby se nikdo nemohl splést, že se nejedná o pána, paní CC nemohou obléknout sukni nad kolínka, protože kolínka už něco pamatují. Taková šedesátka v minisukni, to je zážitek. Pan DD musí mít nutně vestičku nebo ozdobný pás, aby mu nevyhřezlo bříško, pana EE nelze pustit před kameru v tílku, i kdyby to scénář předpisoval, protože by divák znejistěl, zda se nejedná o paní.

Herci i neherci to mají tedy zdánlivě jednoduché, mají na to jak vypadají lidi, nemusí se starat jako chudák osoba kamerou nesledovaná, osoba co vezme na sebe šatstvo dle svého laického uvážení co jí tak nejlépe pristane, tedy podobně jako já, dlouhé kalhoty a střídavá různá trika. Svůj obličej si přizdobí dle svého, lety vytříbeného vkusu a rychlými tahy štětcem a řasenkou se stane z nevýrazné paní, paní s jikrným okem a zrůžovělou tváří. Sama chudera musí zjistit jaká barva je pro její oční víčka ta pravá, a to jen neustálým experimentováním. Takový odborník vizážista jen mrkne a hned vidí.

Ano, takový odborník musí na to, aby věděl koho do čeho obléknout a jak učesat, mít talent a k tomu talentu příslušné znalosti. Tak mi potom vysvětlete, jak je možné, že důvěřivé paní Kubišové (sice dávno) a Maciuchové (nedávno) klidně  odsouhlasí (navrhnou) šaty bez rukávů. O  jmenovaných se nedá říct, že by nebyly zachovalé, ale marná sláva, své mají už za sebou, což kamera nelítostně odhalí. Nebo kudrnatý účes moderátorky Lucie Borhyové, ve kterém sklouzává do podoby paní pochybné pověsti, či chudera paní Lívie, první to dáma, které z některých modelů vykukuje hlavinka jak z želví ulity. Nevím proč tu drobnou dámu občas strkají do těch velkých límců. 

A tak důvěru vloženou do odborníků, odborníci mnohdy zklamou a to nejen v televizi, či na divadle, ale třeba i odborníci na plynové kotle, kteří zcela selžou při nastavení kotle tak, aby se snížila spotřeba plynu. A ještě si za to řeknou skoro 2000,- Kč.

Jo, jo, už to slyším. Vaše starosti na moji hlavu…

 

Fotografie jsou vygooglované

Neděle 22.11.2009

K dnešnímu zamyšlení mě vyprovokovala diskuse v Lidovkách, která se stává stále větším anonymním davem, který nejen uráží druhé, sprostě nadává, ponižuje a jinak dehonestuje ostatní,  ale vystupuje  jako typický dav – soudce lynch. Takový dav dobře popsal ve své knize “Mraky nad Barrandovem” pan Stanislav Motl, ústy přímého davového účastníka, který na den 10. května 1945 vzpomínal:

Já jsem tam tenkrát byl, pane redaktore. Já to u toho kostela, kde jsem se úplně náhodou nachomejtl, všechno viděl. Věřte mi, ale já neměl ponětí o tom, o koho vlastně šlo. Kde kdo tam křičel jako pominutý, že  prý chytli udavače a nacistu, který chtěl utéct z Prahy. Že je to prý hromadný vrah, který posílal lidi na šibenici. Vžijte se do mé situace: tátu mi zastřelili za  heydrichiády, mně bylo dvacet roků a každého Němce jsem nenáviděl. Vůbec mě nenapadlo uvažovat o tom, jestli ten člověk, kterého ti druzí tak zběsile bijí, není náhodou nevinný. Celou tu dobu jsem si myslel, že je to nějaký gestapák. Teprve potom, co ho ten ruský voják s dětskou tváří, na kterou nemohu zapomenout, zastřelil, pak mi teprve někdo řekl, že to byl nějaký slavný český režisér… Chápete tu hrůzu? Dav šílí,kolem jde ruský voják, vůbec neví co se děje, dav na něho řve, že když už má tu zbraň, musí toho nacistického vraha zastřelit, on, který zřejmě prošel celou frontou a viděl spoustu mrtvých, to bez přemýšlení udělá a pak v klidu a pokojně kráčí pryč. A tady zůstává mrtvý, a jak už dnes vím, zřejmě nevinný člověk

Co myslíte, jsem taky viník? Možná stačilo abych zakřičel… Neblázněte, lidi, zavolejme policii, ať ho vyslechnou, ať ho soudí. Ale já to neudělal. A dokonce mě to ani nenapadlo, že bych něco takového udělat měl…

Nevím, ale myslím si, že by ho dav umlátil stejně tak jako režiséra. Podobnost virtuálního davu s davem skutečným je víc než zřejmá. Je na nás, jak se s tím vyrovnáme. Jestliže Lidovky nechají takové diskutující řvát jako ten dav, pak je na nás, jak s tím naložíme. Já jsem se snažila cosi proti tomu davu dělat tím, že jsem sdělovala své názory a pokud byl útok i proti mně, požádala jsem administrativu o zásah. Vyhověla mi. Vzhledem k tomu, že si můžu vybrat společnost, mezi kterou se chci pohybovat, budu se snažit se svojí diskusí přestat. Svým milým autorům klikat budu, ale psát do diskuse bibblogera asi nic nebudu. Nějak ten protest proti sprosťákům, primitivům a vůbec militantnímu virtuálnímu davu musím dát najevo. Je na ostatních, pro co se rozhodnou oni.