Neděle 1.11.2009

 

 

Nedělní téma – nedělní oběd a o jídle obecně, obzvláště o tom čínském.

  Neděle je malým svátkem mezi všedními dny. Ačkoliv je v sobotu volno, sobotní oběd se s nedělním nedá srovnat, možná proto, že sobota malým svátkem prostě není a nikdy nebyla, alespoň u nás. Ať byla sobota pracovní nebo se pak ustálila jako volná, vždycky jsme doma uklízeli co se za celý týden naharaburdilo a nebyl čas to během pracovního procesu zvládat. Moje (asi nejen moje) generace vzpomíná na sobotní obědy ve formě polévky, zejména polévky bramborové-husté a jako druhý chod buchty, vdolky, koláče nebo tak. V neděli ale muselo být vždycky maso, i kuře bylo jídlo sváteční. Nedělní menu se střídalo z osvědčených řízků s bramborovou kaší, vepřo-knedlo-zelo, hovězích (roštěná) plátků, vzpomínané kuře, svíčkové, sekané a tak podobně. O nějaké “číně” jsme neměli ani potuchy.

Z cizokrajných jídel se u nás vařily jen galušky. Recept na galušky byl jednoduchý a pocházel od tety Kláši  (z čeho vznikla komolenina jména, nevím).  Byla to určitá forma ruského jídla – pelmeně. Můj dědeček se svými sestrami prožil své dětství a mládí v Oděse (na fotu, jedna z nich je teta Kláša). Ale k receptu, nebo se zakecám. Vyválené nudlové těsto se rozřezalo na čtverce a ty se plnily ochuceným mletým masem. Po upěchování konců čtverce se takto vzniklé galušky házely do osolené vařící vody. Na stůl se podávaly maštěné čím bylo (sádlo, máslo) a polité rozředěnou hořčicí s vařenou vodou z galušek. Nám to tedy chutnalo, ale můj muž to okusil jej jednou a hned z toho bylo jídlo, které jsem ve své domácnosti nikdy neuvařila.

Čím dál více si potrpím na jednoduchá jídla i koření. Byly doby, lépe řečeno móda, kdy se mohly časopisy a noviny přetrhnout jak uveřejňovaly všelijaké předpisy na všelijaká cizokrajná jídla. Hospodyňky se mohly přetrhnout, aby doma taková jídla vyvářely a tak se pídily, půdily po cizokrajném koření. Koření se vozilo z blízké i daleké ciziny a časem se dalo koupit i na našem trhu. Vyhlášený byl krámek s kořením v Praze v malostranské ulici, U Salvátora. Mimo hospodyněk vyvařovalo své speciality i nemnoho mužů, o nichž se říká, že jsou lepšími kuchaři než ženy. U nás doma to bohužel neplatí. Co neuvařím já, to uvařeno není.

I já jsem propadla vaření cizokrajných jídel a to hlavně čínských. Je pravda, že jsem si nikdy nedovolila tomu říkat “Čína”, ale “Jakočína”.  Jejich kuchyně mně chutná, ale je pravda, že se i oni naučili hezky šidit a tak jsem dokonce ochutnala čínské jídlo pěkně hnusné chuti. V červnu roku 2001 zbouraná, slavná “Čínská restaurace” ve Vodičkově ulici patřila mezi restaurace jak se říká, numero uno. Já sama jsem v ní byla dvakrát v životě. Poprvé když jsem udělala maturitu, ale chuť jídla si vůbec nepamatuji, bylo to vlastně poprvé, kdy jsem čínské jídlo ochutnala.

Podruhé to bylo při 25. výročí naší svatby a to jsem si to již užila přímo dokonale. Byly jsme zde s jedním ze svatebních svědků a jeho manželkou, oba byli naši kamarádi. Zásluhou známosti s vrchním kuchařem jsme zde byli VIP hosty, i když se tomu dříve říkalo asi jinak. Číšníci kolem nás běhali jako  za první republiky, jen jsem dokouřila cigaretu, už tam jeden byl, vyměnil popelník za nový, čistý, jen jsem dopila skleničku, už naléval atd. Připadala jsem si jako filmová hvězda. Měla jsem na sobě nové šatky z dovozu, z Domku Módy, velikost č. 38 (!), ve kterých jsem se cítila bájově.  Na závěr se přišel vyšňořený kuchař zeptat jak nám chutnalo, dostali jsme na památku jídelní hůlky a šlo se domů.

Po sametu jsme v jednom úřadu, kam jsem nastoupila slavili konec roku na Pankráci, v restauraci Dlouhá zeď, kde jsme jedli roztodivné věci vynikající chuti, a od té doby jsem nic tak zvláštního a výborného  nejedla. “Čínu” jsme nejraději kupovali na Budějovickém náměstí ve stánku, s sebou domů. Tam měli nejchutnější.

Už mě nebaví doma vařit nějaké bůhvíjaké speciality, to si raději na ně zajdeme do restaurace, ať už s rodinou nebo s bývalými kolegyněmi z práce. Zrovna včera  jsme měli vařené hovězí přední maso, brambory a tatarskou omáčku. Z koření mám nejraději majoránku, papriku, pepř, kmín a tymián.

Celý život se chutě mění, proto možná vzpomínáme na různá jídla z dětství a mládí, jako na nepřekonatelné mňamky.

Muzeální fotografie, není v ní život, ale najít fotografii z kuchyně našich babiček ze života je unikum a já už nemám čas,

musím jít vařit nedělní oběd…