Neděle 1.11.2009

 

 

Nedělní téma – nedělní oběd a o jídle obecně, obzvláště o tom čínském.

  Neděle je malým svátkem mezi všedními dny. Ačkoliv je v sobotu volno, sobotní oběd se s nedělním nedá srovnat, možná proto, že sobota malým svátkem prostě není a nikdy nebyla, alespoň u nás. Ať byla sobota pracovní nebo se pak ustálila jako volná, vždycky jsme doma uklízeli co se za celý týden naharaburdilo a nebyl čas to během pracovního procesu zvládat. Moje (asi nejen moje) generace vzpomíná na sobotní obědy ve formě polévky, zejména polévky bramborové-husté a jako druhý chod buchty, vdolky, koláče nebo tak. V neděli ale muselo být vždycky maso, i kuře bylo jídlo sváteční. Nedělní menu se střídalo z osvědčených řízků s bramborovou kaší, vepřo-knedlo-zelo, hovězích (roštěná) plátků, vzpomínané kuře, svíčkové, sekané a tak podobně. O nějaké “číně” jsme neměli ani potuchy.

Z cizokrajných jídel se u nás vařily jen galušky. Recept na galušky byl jednoduchý a pocházel od tety Kláši  (z čeho vznikla komolenina jména, nevím).  Byla to určitá forma ruského jídla – pelmeně. Můj dědeček se svými sestrami prožil své dětství a mládí v Oděse (na fotu, jedna z nich je teta Kláša). Ale k receptu, nebo se zakecám. Vyválené nudlové těsto se rozřezalo na čtverce a ty se plnily ochuceným mletým masem. Po upěchování konců čtverce se takto vzniklé galušky házely do osolené vařící vody. Na stůl se podávaly maštěné čím bylo (sádlo, máslo) a polité rozředěnou hořčicí s vařenou vodou z galušek. Nám to tedy chutnalo, ale můj muž to okusil jej jednou a hned z toho bylo jídlo, které jsem ve své domácnosti nikdy neuvařila.

Čím dál více si potrpím na jednoduchá jídla i koření. Byly doby, lépe řečeno móda, kdy se mohly časopisy a noviny přetrhnout jak uveřejňovaly všelijaké předpisy na všelijaká cizokrajná jídla. Hospodyňky se mohly přetrhnout, aby doma taková jídla vyvářely a tak se pídily, půdily po cizokrajném koření. Koření se vozilo z blízké i daleké ciziny a časem se dalo koupit i na našem trhu. Vyhlášený byl krámek s kořením v Praze v malostranské ulici, U Salvátora. Mimo hospodyněk vyvařovalo své speciality i nemnoho mužů, o nichž se říká, že jsou lepšími kuchaři než ženy. U nás doma to bohužel neplatí. Co neuvařím já, to uvařeno není.

I já jsem propadla vaření cizokrajných jídel a to hlavně čínských. Je pravda, že jsem si nikdy nedovolila tomu říkat “Čína”, ale “Jakočína”.  Jejich kuchyně mně chutná, ale je pravda, že se i oni naučili hezky šidit a tak jsem dokonce ochutnala čínské jídlo pěkně hnusné chuti. V červnu roku 2001 zbouraná, slavná “Čínská restaurace” ve Vodičkově ulici patřila mezi restaurace jak se říká, numero uno. Já sama jsem v ní byla dvakrát v životě. Poprvé když jsem udělala maturitu, ale chuť jídla si vůbec nepamatuji, bylo to vlastně poprvé, kdy jsem čínské jídlo ochutnala.

Podruhé to bylo při 25. výročí naší svatby a to jsem si to již užila přímo dokonale. Byly jsme zde s jedním ze svatebních svědků a jeho manželkou, oba byli naši kamarádi. Zásluhou známosti s vrchním kuchařem jsme zde byli VIP hosty, i když se tomu dříve říkalo asi jinak. Číšníci kolem nás běhali jako  za první republiky, jen jsem dokouřila cigaretu, už tam jeden byl, vyměnil popelník za nový, čistý, jen jsem dopila skleničku, už naléval atd. Připadala jsem si jako filmová hvězda. Měla jsem na sobě nové šatky z dovozu, z Domku Módy, velikost č. 38 (!), ve kterých jsem se cítila bájově.  Na závěr se přišel vyšňořený kuchař zeptat jak nám chutnalo, dostali jsme na památku jídelní hůlky a šlo se domů.

Po sametu jsme v jednom úřadu, kam jsem nastoupila slavili konec roku na Pankráci, v restauraci Dlouhá zeď, kde jsme jedli roztodivné věci vynikající chuti, a od té doby jsem nic tak zvláštního a výborného  nejedla. “Čínu” jsme nejraději kupovali na Budějovickém náměstí ve stánku, s sebou domů. Tam měli nejchutnější.

Už mě nebaví doma vařit nějaké bůhvíjaké speciality, to si raději na ně zajdeme do restaurace, ať už s rodinou nebo s bývalými kolegyněmi z práce. Zrovna včera  jsme měli vařené hovězí přední maso, brambory a tatarskou omáčku. Z koření mám nejraději majoránku, papriku, pepř, kmín a tymián.

Celý život se chutě mění, proto možná vzpomínáme na různá jídla z dětství a mládí, jako na nepřekonatelné mňamky.

Muzeální fotografie, není v ní život, ale najít fotografii z kuchyně našich babiček ze života je unikum a já už nemám čas,

musím jít vařit nedělní oběd…

Reklamy

8 thoughts on “Neděle 1.11.2009

  1. moje ženská se zhlédla se svým zdravě dočerna vybarveným výronem v kotníku v roli Lazara a tak k Vám odskakuji mezi polévkou (zapraženou kmínovou se zeleninkou a tuhými nočky z hladké mouky) a řízky z uzené kýty, které dám se štěpinkou másla ještě trošku zapéct, přílohou budou drobounké brambůrky, navybírané na trhu, vlastně paradoxně nejlacinější a nejchutnější, na čtvrtinky na plech, posypat směskou v hmoždíři brutálně umlácenou směskou koření, k tomu míchaný salát ve stylu co dům dalvíte, s těmi jídly z mládí je to jako s knihami a filmy, u jídel tu jistotu člověk nemá a i když to jídlo opravdu objektivně chutná stejně, prostě tu jstotu, že je to jako tehdy, zkrátka nemá, zatímco kniha nebo film či hudba je opravdu tatáž a přesto se nám už mnohá nelíbí a začasté se divíme, copak se nám na ní kdy líbilo…a je dobře, že nám paměť selhává, kdyby pro nic, tak proto, že zapomínáme křivdy!!!tož tak, a jdu vyžehlit ručníky a osušky, musím se pochlubit, že mám ještě řidičák na spací trička a kuchyňské utěrky, pak ještě povysávám byt a budu mít šábes!!!

  2. Hmmm, já bych k tomu koření ještě přidala bobkový list. Jojo, mám to stejně, s těmi exotickými pokrmy. Naďo, tys kouřila? Už jsi o tom psala na blogu, že jo, jen mi přišlo, že jsi nekuřák odjaktěživa jako já. A já stejně jako Jiří ráda dělám malé brambůrky na čtvrtky v troubě s kořením, s máslem a olivovým olejem, mňam!

  3. Tak tohle je skutečně moje parketa. Nechci se vytahovat, ale čínských restaurací jsem poznal stovky a to, v různých zemích: Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Holandsko, Belgie, Lucembursko, Italie, Španělsko, Řecko, Tunisko, Egypt, Indie a Ceylon – a to jsem asi něco vynechal. Proč jsem se stal takovým vyznavačem čínské kuchyně? Asi proto, že v Německu jsme aspoň 10 let bydleli pár kroků od Číňana a já, coby samostatný rodič jsem byl jenom sporadicky ochoten něco vařit. Tím jsem si na tu stravu tak zvykl, že i na různých dovolených jsem musel aspoň okusit čínu. Teprve po seznámení s mojí dnešní manželkou, tedy v době kdy už nastávala obava, že budeme mít s dcerou šikmé oči, jsme zase přesedli na jídla evropská. Po návratu do staré vlasti jsem ze setrvačnosti vyzkoušel řadu pražských Číňanů se střídavými úspěchy – a po tom všem musím říct: "Nejlepší Číňan v Praze je v Kobylisích!"…

  4. No,jo, jak začne Jiří psát o jídle, tak mám hned Pavlovův reflex, to musí být dobroty, i ten kotník bych si nechala zmasakrovat, abych byla tak obskakovaná jako jeho paní :-).Zuzko, já jsem nekouřila, já jsem hulila 20 denně :-)). jo kde jsou ty časy, ano psala jsem o tom na Lidovkách :-)).Mirku, moc se mi do Kobylis nechce, ale kdyby náhodou, tak toho Číňana lokalizujte, třeba se tam někdy vydáme. Tedy Mirku, co Vy jste projel zemí, já zírám s otevřenou pusou, kterou snad do večera zavřu…

  5. Pelmene sú super, vždy, keď som na Ukrajine, musím si dať aspoň raz.Podľa mňa tie typické národné špeciality sú všetky podobné – základ múka, zemiaky + čo dom dal. A potom tomu na Slovensku hovoria makové alebo lekvárové slíže, kapustné fliačky, bryndzové halušky, strapačky a pirohy, v Čechách škubánky, v Taliansku ravioli, špagety alebo tortelini, v Rusku vareniky, v Číne zapekané rezance. To sú tie tradičné dobré lacné jedlá, ktoré nepodliehajú móde.Keby si chcela vyskúšať čínu v Žiline, tak Ti tiež môžem doporučiť jednu vynikajúcu. Myslím, že majitelia sú skôr Vietnamci, ale to je jedno – sú milí a trochu smiešni, keď rozprávajú – ich šéf, taký starší človiečik, sa každého s úsmevom pýta: "Na piče chceš?", čo znamená, že či nechceme niečo na pitie.:-)

  6. Obdivuji každého, kdo si pohrává s vařením. Já obvykle vařím "tutovky", ale tak jednou za 14 dní zkouším nějaké novinky. Čínu semtam také jíme. Já bych nejraději taková ta jídla z mládí (většinou to jsou husté polévky ap.), ale rodina o ně moc nestojí a kvůli cukrovce bych to také neměla přehánět. Ale dnes jsem udělala svou vývozní svíčkovou, jen se po ní zaprášilo.

  7. Blanko, to máte opravdu veselou "Čínu". Já věděla, že ti ty pelmeně nebudou neznámý… :-)Mirko, tak svíčková a s brusinkama…, nedivím se, že se u Vás prášilo .-)

  8. Tak tohle jsem neměla číst… Sedím v práci a na oběd mě čeká chleba s mazacím sýrem. A chutě by byly. Protože nechci pokoušet osud, nebudu psát, že bych si nechala zmasakrovat i kotník, ale… Jako Ostravák si na koření od Salvátora pamatuji. Tam jsme koupili během návštěvy u tety, spoustu koření, které u nás nebylo k mání. Koření od Salvátora v proslulosti překonala jen Francouzská prodejna, kde jsme nakoupily spoustu luxusních hořticí. Vzpomínám si, že jsem na ně pak chodila jako na marmeládu, jak byly lahodné. Jedna kremžská ale pravá a ta druhá nějaká pepřová, ta byla báječná. Pamatuji si ji i po 21 letech.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s