Středa 4.11.2009

Dnes ráno jsem zjistila, že to není až taková rána, když mě probudil budík v 5.30 hod, což byla hodina vstávání v převážné části mého života. Odjížděli jsme v 6.30 na vyšetření na cétéčko do Thomayerovy nemocnice. Já musím vždycky vstávat nejméně o 1 hodinu dříve, protože ráda v klidu snídám a v klidu hygienuji. Projeli jsme bez zaškobrtnutí celou trasu a vysypali jsme se u příslušného pavilonu. Parkovat uvnitř nemocnice je umění, ale my to už dávno umíme. Nemocnice se rychle probouzela, cvrkot byl už poměrně rozjetý, sestřičky točily kávu z automatů, jen parkovací místo pro pana primáře jednoho primariátu bylo ještě volné. Bodejť, co by tam v tak nekřesťanskou hodinu dělal. To jen ve filmech a seriálech  primča  ve svém podniku snad bydlí. Thomayerku znám jako své boty, i když jsem tam byla hospitalizovaná jen jednou v životě na pár dní se slepákem a to ještě v péči mé dcery, tehdy chirurgické sestřičky. Bylo to úžasně příjemné. když jsem se po příjezdu ze sálu budila a ještě napůl omámená slyšela starostlivý hlas Katky – nějak blbě jí tu žílu napíchli a cosi mi na ruce rovnala.

Naběhala jsem se tam za všemi rodinnými příslušníky dost, zejména za svým mužem. Spolu jsme pak proseděli na nepohodlných lavicích a židlích nejednu chvíli, a naprocházeli nejednu procházku v areálu. Po sametce jsme měli nóbl vylepšení, obchody s různými dobrotami a také hlavně automaty na kávu. Někdy, ač to bude znít divně, kafe z plastu je ohromná dobrota…

Absolvovala jsem zde nějaké ty ambulance, jako třeba dětské ORL, když Katce-miminku píchali ucho. V slzách netonulo jen růžové miminko, ale i jeho matka. Aprops matka. S mojí matkou jsem v Thomayerce zažila příhodu, kdy jsme spolu čekali až otevřenou oddělení, na kterém ležel můj syn, protože tehdy byly striktní návštěvní hodiny, tuším, že od 14.00 – 16.00 hod. Byly dávno dvě pryč a dědek ve vrátnici se k ničemu neměl. Tak se má matka slušně zeptala kdy hodlá ty dveře odemknout. To jsme si daly, slovník dlaždiče byl proti jeho slovníku slovníkem slečny z penzionátu. Já na svoji povahu bych se tehdy neodvažovala  na čas odemykání ani zeptat, natož reagovat na jeho sprchu. Moje matka se však nedala a v rámci hrubého pytle a záplat se do něj dala:” Nojo, to známe, takovéhle dědky nakvašené, důležité, zapšklé, co si myslí, že jsou první po Bohu”… a pusa jí jela o stížnostech a já nevím, snad svolávala na pomoc i tehdejšího předsametového ministra zdravotnictví. Dědouš už nestačil do jejího projevu říct ani popel a to dokonce, i v momentě, když se nadechovala.

Musím říct, že jsem se opravdu styděla, protože tohle nikdy nebyl můj styl, ale výsledek tohoto domovnického projevu nám zajistil okamžité odemknutí dveří.

Tak jsme doma. Cétéčko proběhlo hladce, ve vrátnici nám ostraha pokynula. Ale pan primář ještě nedorazil. Jeho parkovací místo při našem odjezdu bylo stále volné…  

P.S. Nezanedbáváme ani areál IKEM.

„Thomayerka“ chce být pro Vás nejlepší nemocnicí

Dnes jsem ještě doplnila kočárkový zápis o fotografii kočárku s Lídou, kterou mi včera poslala.