Středa 4.11.2009

Dnes ráno jsem zjistila, že to není až taková rána, když mě probudil budík v 5.30 hod, což byla hodina vstávání v převážné části mého života. Odjížděli jsme v 6.30 na vyšetření na cétéčko do Thomayerovy nemocnice. Já musím vždycky vstávat nejméně o 1 hodinu dříve, protože ráda v klidu snídám a v klidu hygienuji. Projeli jsme bez zaškobrtnutí celou trasu a vysypali jsme se u příslušného pavilonu. Parkovat uvnitř nemocnice je umění, ale my to už dávno umíme. Nemocnice se rychle probouzela, cvrkot byl už poměrně rozjetý, sestřičky točily kávu z automatů, jen parkovací místo pro pana primáře jednoho primariátu bylo ještě volné. Bodejť, co by tam v tak nekřesťanskou hodinu dělal. To jen ve filmech a seriálech  primča  ve svém podniku snad bydlí. Thomayerku znám jako své boty, i když jsem tam byla hospitalizovaná jen jednou v životě na pár dní se slepákem a to ještě v péči mé dcery, tehdy chirurgické sestřičky. Bylo to úžasně příjemné. když jsem se po příjezdu ze sálu budila a ještě napůl omámená slyšela starostlivý hlas Katky – nějak blbě jí tu žílu napíchli a cosi mi na ruce rovnala.

Naběhala jsem se tam za všemi rodinnými příslušníky dost, zejména za svým mužem. Spolu jsme pak proseděli na nepohodlných lavicích a židlích nejednu chvíli, a naprocházeli nejednu procházku v areálu. Po sametce jsme měli nóbl vylepšení, obchody s různými dobrotami a také hlavně automaty na kávu. Někdy, ač to bude znít divně, kafe z plastu je ohromná dobrota…

Absolvovala jsem zde nějaké ty ambulance, jako třeba dětské ORL, když Katce-miminku píchali ucho. V slzách netonulo jen růžové miminko, ale i jeho matka. Aprops matka. S mojí matkou jsem v Thomayerce zažila příhodu, kdy jsme spolu čekali až otevřenou oddělení, na kterém ležel můj syn, protože tehdy byly striktní návštěvní hodiny, tuším, že od 14.00 – 16.00 hod. Byly dávno dvě pryč a dědek ve vrátnici se k ničemu neměl. Tak se má matka slušně zeptala kdy hodlá ty dveře odemknout. To jsme si daly, slovník dlaždiče byl proti jeho slovníku slovníkem slečny z penzionátu. Já na svoji povahu bych se tehdy neodvažovala  na čas odemykání ani zeptat, natož reagovat na jeho sprchu. Moje matka se však nedala a v rámci hrubého pytle a záplat se do něj dala:” Nojo, to známe, takovéhle dědky nakvašené, důležité, zapšklé, co si myslí, že jsou první po Bohu”… a pusa jí jela o stížnostech a já nevím, snad svolávala na pomoc i tehdejšího předsametového ministra zdravotnictví. Dědouš už nestačil do jejího projevu říct ani popel a to dokonce, i v momentě, když se nadechovala.

Musím říct, že jsem se opravdu styděla, protože tohle nikdy nebyl můj styl, ale výsledek tohoto domovnického projevu nám zajistil okamžité odemknutí dveří.

Tak jsme doma. Cétéčko proběhlo hladce, ve vrátnici nám ostraha pokynula. Ale pan primář ještě nedorazil. Jeho parkovací místo při našem odjezdu bylo stále volné…  

P.S. Nezanedbáváme ani areál IKEM.

„Thomayerka“ chce být pro Vás nejlepší nemocnicí

Dnes jsem ještě doplnila kočárkový zápis o fotografii kočárku s Lídou, kterou mi včera poslala.

Advertisements

10 thoughts on “Středa 4.11.2009

  1. Tentokráte čtoucí- nemlčící: Sakra, Vy nějak zrovna starší pány nemusíte. Od kolika let je chlap téměř pravidelně jenom "dědek"? Nerudnej, zapšklej, ještě chybí plesnivej- a charakteristika bude skoro úplná. Zatím co dámy ve stejném věku jsou jenom růže, trochu- mírně po rozpuku. No nic, kdo by nás, se kterými se to nedá vydržet, ale bez nich také ne, bránil? Jen mne napadá- proč je statisticky více vdov, než vdovců? Jedno- ne jediné- vysvětlení lze vyjádřit slovy : Ty chlapy někdo tak hýčkal,,hladil, hladi, až do vyhlazení, až je utrápil ! Tak už se předem chechtám, jak se růže ozvou ! Já se chechtám skoro pořád- jenom ne zlomyslně. Tolik jeden věkem "skutečnej, nezapšklej" dědek ! (RČ moje začíná 3x; žádná sláva, ale ani důvod ke "stejskání"!

  2. bb seniore, nebudete mi to věřit, ale byla jsem z toho vystoupení tak vytřeštěná, že mi to zůstalo v paměti až dosud. Ale nebojte, i příjemné dědečky lze potkat, nejen Vás, uchechtaného, ale i Mirka Tomse, gentlemana každým coulem, nejmladšího dědečka – frajera Jiřího Pospíšila, neposedného badatele Jardu Šeráka a nebudete mi to věřit, ale i veselého Jirku Hermánka. Taky statečného a příjemného wikipedistu pana Rudolfa Kukačku a někdy, když se nevzteká i Josefa Hejnu. A vůbec. Krále všech dědečků pana Jana Kouřila, moudrého, s humorem, s laskavostí a znalostí života… No vida, co se jich tu sešlo. A to jsem určitě na někoho zapomněla, ale určitě je to dědeček vlídný a vše odpouštějící…

  3. Snad mohu, alespoň pro dnešek zůstat nemlčící. Někdy, spíše často slova- vyrčená, i napsaná, prozradí o člověku víc, než sám by chtěl. U napsaných je to horší, protože ta by si člověk, než je vypustí do světa , měl kontrolovat. Proto u některých Vámi uváděných souhlasím, u některých bych byl opatrnější. Pokud je člověk schopen použít- a využít ve svůj vlastní prospěch- čtenost- to nejhorší, co se může ženě-, matce, babičce stát- znásilnění, pak pro mě osobně je to velmi silná vypovídající informace o jeho charakteru. To nedokáže spravit ani pokus o obhajobu bulvárem. Nejde o jediný příklad. V podobných případech nějak nejsem schopen se srovnat s křesťanským: Udeří-li Tě někdo na tvář pravou……";, neboť zítra jiný, povzbuzený ležérním přístupem zopakuje tohle svinstvo, které poznamená ženskou na celý život ( a nejen jí, i ostatní její blízké) zopakuje. Takže- teď se skutečně nechechtám- a pokud i tohle je někomu k smíchu či k přezírání,, co dál? PS. Nejsem moralista, ale zrovna tohle je věc, kde bych byl pro nejpřísnější trest- ne smrt, ale doživotí. Pro podporovatele,, možná jenom primitivní a tím i nechteé, přiměřeně ! Jenže primitivismus není nikde v civilizovaném světě polehčující okolností ! Zejména hraný ne ! Od zítřka mlčím !

  4. bb seniore, mlčet nemusíte, ani od zítřka, není proč, tady se bavíte se mnou a s těmi, co sem za mnou chodí. Vím, že Vám vadí jedna osoba a je na Vás, zda akceptujete, že se s ní bavím, nebo je to pro Vás neúnosné. To co jste zmínil je vážná věc, ale je to na diskusi pod jiným článkem. Můj názor na to znáte. Já zde píši o svých náladách postřehu, vzpomínkách a vůbec různé plky z mého života. Zkrátka deník. Zrovna dnes jsem se opravdu v tom ranním pološeru v nemocnici zasnila…

  5. safra, dnes je to tady jakou u Freudů na dvorku, samá psychoanalýza, no nic, já se míchat nebubu, jen všechny musím potěšit, že zítra vezu do Prahy tři kolegyně ze dvou pracovišť na seminář o datových schránkách, pojedeme služební fabií a tak je možné, že byť vyrážíme v pět, jen se kolem poledne na dálnici někde otočíme a pojedeme nazpět, abychom byli do půlnoci doma, sakrment, uměl bych si vybrat příjemnější práci, než poslouchat naivní představy teoretika z úřadu vlády o tom, jak od pondělka měla podle něho vypadat praxemiláček upekla bůček a vytáhla z látky (to je po našem taková ta kameninová nádoba na zelí) naše kysané zelí, tak jsem si vyspravil chuť a pokračoval prudkou kombinací pomerančového džusu, arašídových oříšků a hodně tmavé anglické čokolády s vysokým obsahem kakaa, možná, že zítra ani nikam nepojedu, protože fabia není žádné pendolino a nemá sociální zařízení…ale hlavně Vám musím Naďo poděkovat za toho frajera, už jsem ani netušil, že se takové slovo ve spojení se mnou někdo odváží použít.-))

  6. Naďo, děkuji za toho gentlemana i když vím, že to je spíše jen ve smyslu "řeč se mluví, víno pije", tak ale to člověka pohladí… Víte, Naďo, moje Achilova pata je, že mám rád ženy a sice apriorně všechny, jako takové, jsou mi prostě bližší a pochopitelnější než muži, proto takové ty žabomyší rozmíšky: vy ženský jste takový a takový, to my chlapi jsme lepší, nebo vtipy o blondýnkách – to prostě není moje parketa. Z toho možná pramení i to, že vlastně nemám žádného opravdického mužského kamaráda, jenom kamarádky…

  7. Jiří, služební cesty jsem mívala ráda, když se jezdilo do Brna, tak mě nebavila dálnice a já jsem po cestě pletla svetr. Už jsem o tom někde psala, osádka vozu z toho vždycky měla skončení, jak se jehlice kmitaly a nechtěli vidět, jak bych hrubším nárazem tyto nořila do sebe či skrz sedačku do toho přede mnou, nebo volně do toho vedle sebe, to podle povahy nárazu… Letos prvně nemáme zelí z našeho kameninového soudku, ale že se tomu říká látka, to tedy čubrním. Přeju šťastnou cestu, Jiří a nemáte zač, :-))))

  8. Mirku, už jsem si říkala, kdepak asi dneska jste. Já jsem nic řeč se mluví, víno pije zde nepsala, i když jsem si dvě decánky červeného Vavřince dala. Je to zvláštní, ale já zas měla spíše kamarády než kamarádky, to až na stará kolena mám kamarádky i kamarády. :-))) Dobrou noc

  9. Na´do, já se ozývám až dnes. Včera jsem měla den blbec, jistě jsi to už zaznamenala na mém blogu Lidovek. Ale dnes už jsem kapánek lepší, přišly mi za včerejšek docela milé maily a otevírala jsem poštu až dnes (i blogy – krom toho svého, který jsem mastila hned včera večer). Ovšem můj průšvih a TVoje (Vaše) problémy se zdravím se nedají srovnávat.

  10. taky já jsem zde až dnes, včera mi padal internet a taky jsem byla v mém milovaném sboru. no a dneska se věnuju psaní, je mi v to brání micinka, tak ji jednou rukou držím a tudíž nemůžu psát velká písmena. jinak me jiří předběhl s tím freudem, taky mi to tak připadlo s tou diskuzí seniorovou…s tvým výčtem prima pánů v nejlepším věku zcela souhlasím.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s