Pondělí 9.11.2009

 

Dnes jsem dostala automatickou zprávu z webu mého rodného města, že se koná soutěž o nejkrásnější město, abych tedy na příslušné stránce svému městu klikla. Pro jednoduchou manipulaci byl uvedený přímý link. Jak bych mohla něco takového odmítnout. Hned jsem se tam hnala a než jsem mohla kliknout, zdržela jsem se pátráním a výzkumem jak to vlastně funguje a kde své rodné město vůbec najdu, dobrou půlhodinu. Nepřehlednější soutěž jsem tedy neviděla. V pravidlech také mají, že je možné dát hlas z jedné IP adresy každou hodinu, takže to máme 24 kliků x 21 (do konce listopadu) dělá suma sumárum 504 kliků a nesměla bych spát nebo bych se musela budit po hodině. Mám ráda své rodné město, ale bude se muset spokojit s mnohem menším počtem hlasů, které mu dám. Holt už nejsem nejmladší. Mé rodné město se jindy točí proti svým rodákům zády, to když by pro ně mělo zajistit buď bydlení nebo domov důchodců. Na svých stránkách mají uvedeno, že je tato možnost vyhrazena jen obyvatelům s trvalým bydlištěm tamtéž. Jo, jo, klikat, to by chtěli, ale dát ubytování? Možná i místo na hřbitově je jen pro ty s trvalým bydlištěm, tak to jsem ještě nezkoumala.

V televizi běží nějaké závody na lyžích, prašan lítá od lyžařských hran, jsem zvědavá až napadne sníh, zda-li se nestane z naší ulice nedobytná. Ohledně silnice je to již letitý folklór, chodníky jsme si uklízeli sami, tak jak nám to příslušná vyhláška přikazovala. Po změně vyhlášky jsou povinny uklízet chodníky jejich majitelé, tedy převážně obce. Už teď si kliďánko obce vydaly prohlášení, že nemají finanční nebo technické prostředky a proto sestavily mapu chodníků, které prostě a jasně uklízet nebudou. A šmidra. Pro starostlivého občana, který dbá na to, aby mu mohla pošťačka bezpečně donést nejen penzi, ale hlavně obálky s barevným pruhem však nenastává varianta původní, tedy že si před svým prahem zamete, protože hrozí nebezpečí. Jaké nebezpečí? Kdyby paní pošťáková, náhodou nedej bůh, po tom uklizeném chodníku uklouzla, tak v tom chudák starostlivý občan hezky pojede. Jako za starých časů, nahradí paní pošťákové ušlý zisk, nemocenské ošetření atd., atd. Jak je to možné? No přeci proto, že kdyby starostlivec nesahal na cizí majetek, tak se úraz vůbec nemusel stát. Jen majitel ví jak odborně svěřený majetek ošetřit, aby byl jeho povrch bezpečný.

Kocourkov? Yes my darling…

Reklamy

10 thoughts on “Pondělí 9.11.2009

  1. Dnes trávím 90% času u televize (i české) , jsou úžasně zajímavé pořady k 20. výročí pádu berlínské zdi a já, který si myslel, že to už celkem podrobně znám, nájednou koukám, že toho znám ještě málo. Doporučuji se dívat…

  2. Tvé město může být vděčné i za méně bodů, které mu dáš. Ale je to opravdu krásné město, někdy se pokusím věnovat mu delší prohlídku. A na telku jsem, Mirku, bohužel neměla čas. jednak jsem byla v Praze pro ten napáječ k notebooku dcery (mám ho doma, v pořádku funguje, doprava fungovala také, revizora jsem nepotkala žádného, ale lístky jsem značila jak zjednaná) a pak v nemocnici na další dávce injekcí do kolen, takže u počítače teď sedím jen na chvíli a projíždím blogy, kde jsem nějaký čas nebyla …

  3. Tedy Mirko, injekce do kolen… to by se mi nechtělo. Já jsem už svá žmožděná kolena vymotala z obinadel, jedno hraje všema barvama, ale už to bude dobrý. :-))) Hlavně, že jsi přestála bez úhony tu Prahu!Blanko, ty mě skoro vždycky spolehlivě rozesměješ. Žádný rozmazlování :-)))

  4. Připadám si jako pistolník na Divokém Západu nebo jako lovec, co nejdříve střílí a pak se jde podívat, co to bylo, nejdřív jsem kliknul a teprve poté přemýšlel, vidíte, co dělá davová psychóza, člověk jí podlehne a zamyslí se až doma, a stydí se až večer v posteli, až mu dojde, že dal hlas městu, v němž nikdy nebyl a jeho hlas je směšnou daní vlastní hlouposti a chytrosti těch, co okénka na klikání zřizují, myslí si totiž, ti autoři, že my jsme tak hloupí a bliká-li na té stránce pět reklamních bannerů, tak nevíme, že z každého našeho kliknutí jim na nějaký účet (lhostejno zda finanční či bodový, za ten si později pořídí výhodně něco softwaru) přiteče nějaká zanedbatelná částka, která svou váhu dostane až tím pomnožením, tou davovostíPořád se té uniformitě pokouším vzpírat a pořád mě dostihuje stejně, jako se snaží antivirové programy dostihnout tvůrce virů a nikdy to nedokážou, ale ke mně samotnému, já v jednom roce asi před dvaceti lety rozdal (opravdu rozdal, zadarmo) knihovnu, fotokomoru, všechny gramodesky, prodal auto, vyházel svůj šatník, odhlásil pevnou telefonní linku a přestal nosit hodinky, pokusil jsem se uvažovat jinak, začít vnímat jiné věci, než jen to, co mně ten život přisunuje před palici, rozumíte?A nebyl to syndrom vyhoření, bylo to rozhodnutí po zralé úvaze, protože jsem nechtěl žít schéma, kde se pohybuješ jako na šachovnici, kdy klikáš na předem daná políčka, kdy žiješ podle starých úzů, kde právě syndrom vyhoření hrozí, tohle jsem měl na mysli, tím by vás, milé ženy, vaši muži překvapili, kdyby takový chlapík osvalený rozdal svou milovanou dílnu nebo laboratoř, prodal auto, vyházel do kontejneru všechna historická rádia nebo co to tam po vetešnicku shrabuje, a začal třeba vyřezávat píšťalky, které by neprodával, jen by je pořád zdokonaloval, až by pískaly dvojhlasně, až by uměly stupnici C dur, seděl by a přemýšlel, jak zdokonalit svou poslední píšťalku, tímhle by vás překvapilale tím, co od něj více méně čekáte, tím vás dost těžko může překvapit, obligátní květina k obligátní příležitosti, stejně jako vy, čím ho chcete překvapit, když se chováte týden za týdnem pořád stejně, všude je to stejné, už nemáme ani strach z toho, že by se jeden z nás změnil, třeba duševní nemocí, tak jsme si jistí ve svých schématech, že se měníme průběžně, žijeme všichni syndrom vařené žábyuž se zapomínáme pozorovat zvenčí, nekontrolujeme své chování, protože jsme ze schématu nevykročili, ale představte si, jak byste si sama se sebou vyprávěla, kdybyste měla možnost se potkat se sebou z doby před dvaceti či třiceti lety, kdybyste dnes seděly u jednoho stolu dvě, jedna pětadvacetiletá a jedna pětapadesátiletá, rozuměly byste si?Ani náhodou, byly by to dvě zcela rozdílné ženské a přitom si připadáme stále stejní, „čas mě změnil,“ říkáváme, když na to přijde řeč, „za to může ta zběsilá doba,“ ale ne, to nás změnila naše mysl, ten náš mozek, který stárne s námi stejně jako naše pleť nebo naše žlázy s vnitřní sekrecí, mozek, co nedělá nic jiného, než na sebe pouští pořád nějaké vlivy, i ve spánku pracuje a dává nám snít sny, díky jeho práci měníme se všichni, přizpůsobujeme, omíláme, až k stáru je z nás něco, co původní výrobek vůbec nepřipomíná, jakoby z římského meče, dnes vykopaného na archeologickém nalezišti, zbyl jen ohnilý jilec, a jakou měl minulost, kolik krve po něm stekloa rozdělovat svět na chlapský a ženský, to už je úplný úlet, to je jasné už od mateřské školky, a pokud někdo svým rozoumkem si na svět dospělých netroufá, tak ať si spánembohem řeší ženské světy a mužské světy, ale to sem mezi dospělé přece nepatří, to je dávno jasné, a že se myslící ženská cítí nejlíp mezi chlapy, probůh, co je na tom k divení, zeptejte se chlapů, kde se nejlíp cítí oni, zase mezi ženskýma, a v hospodě jsou velmistři, když mají nějakou ženskou do party, ale pozor, zase jen schéma, jako když jde po ulici zamyšlený doktor, přemýšlí o bůhvíčem a podvědomě si komentuje protijdoucí: „no jo, ty bys měl trošku cvičit, nebo se s tím svým lumboischiatickým syndromem za rok nepohneš, a sakra, ty tvoje játra, poslechni, zajdi ke mně, já ti na to něco napíšu, no jo, ženská, že si nedáš pokoj, když máš migrénu,“ a to potkal jen chlápka s charakteristicky prohnutou páteří, jak jí do strany uhýbá bolesti, jiného se zažloutlým bělmem a ženskou, která se na něj zářivě usmívá zarudlýma očima, no a psycholog, když se takhle bude koukat na ulici, tak nás tam také takhle otaxíruje jako strhané opilé koně na tarmaku (Tiermarkt, moravsky tarmak, krátce, jako jarmak, Jahrmarkt, výroční trh, na Moravě krátce jarmak, tarmak, nemáme tolik času, abychom mohli vyslovovat správně) koňští handlíři dávali před dobytčím trhem starým koňům panáka alkoholu a staré herky dováděly jako pubescenti)nezdržuju?

  5. Jiří, nezdržujete. Jen bych chtěla podotknout, že to, co Vy, bych občas chtěla udělat já. Možná dokonce dost často. Ale nemůžu.

  6. Milý Jiří, ntěsnal jste tolik myšlenek na jeden flek, že jste vytvořil myšlenkovou tlačenici, nastřílel jste své myšlenky kadencí tatatatatatta. Já na to nemůžu hned reagovat, protože můj mozek stejnou kadencí nemaká a tak to musím vzít jednu po druhé a to chce hezky tlačenici rzkouskovat, takže časem. Snad jen vezmu tu prvoplánovou. Koukám jako sůva s nudlí, co způsobí jeden klik :-)))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s