Neděle 15.11.2009

Ještě ke dvěma myšlenkám J.P. z tlačenice.

Je známo, že lidi jsou hraví od dětských let až do stáří. Docela dobře se pamatuji, jak k jedněm vánocům koupil muž synkovi indiánskou vesnici s armádní pevností. Se všemi možnými figurkami. Celý večer, když šly děti spát, si se sousedem tak hezky vyhráli, že vůbec nezlobili. Později si krásně vyhráli i se synkem. I já jsem si moc hezky vyhrála s mrkačkama, které jsem nikdy neměla, tak jsem si jich s dcerkou užila. I dneska si krásně s Natálkou hrajeme a jak jsme spokojené, obě dvě. No a s tím počítají různí proivideři a osnují různé virtuální hry. Jako tu na klikanou pro různá města. To, že Jiří kliknul městu, které nezná a proto klik začal považovat za zblbnutí, to bych tedy s ním nesouhlasila. V tomto případě přeci nekliknul neznámému městu, ale kliknul z dobroty srdénka kvůli mně a to je úplně jiná situace.

Zbavit se všech věcí a rozdat je… Já osobně v tom nevidím problém a jelikož mě život parkrát hezky skřípnul, na věcech nelpím (natáčky se nepočítají!) a proto dovedu pochopit Jiřího nakládání s věcmi.. Ale abych mluvila pravdu. Jsou věci a věci. Ty dotýkané bych rozdat nechtěla. Nejedná se o žádné vzácné a drahé věci,  cenu mají jen pro mě a moji rodinu. V této souvislosti jsem se už jednou zamyslela nad sběratelstvím. Jenže o tom jsem už psala.

Po určitých varovných znacích jsem došla k poznání, že zrovna tak jako se přejí oblíbené jídlo, když se jí denně, přejídá se i deník české babičky. Deník bude jenom někdy. Kdy? Nevím, ale právě proto zde figuruje možnost dát si můj občasník do oblíbených, např. prostřednictvím tzv. RSS, tedy k přihlášení se k odebírání tohoto kanálu, jako oblíbeného. Není to nic těžkého a Vy to jistě umíte. 

P.S. Z ulice znějí duté rány, jak dopadají předměty do plechového kontejneru. Od naproti z domku toho pána, jak jsem o něm psala, vynáší firma veškeré zařízení. Co je s pánem a jeho psem – nevím.