Neděle 15.11.2009

Ještě ke dvěma myšlenkám J.P. z tlačenice.

Je známo, že lidi jsou hraví od dětských let až do stáří. Docela dobře se pamatuji, jak k jedněm vánocům koupil muž synkovi indiánskou vesnici s armádní pevností. Se všemi možnými figurkami. Celý večer, když šly děti spát, si se sousedem tak hezky vyhráli, že vůbec nezlobili. Později si krásně vyhráli i se synkem. I já jsem si moc hezky vyhrála s mrkačkama, které jsem nikdy neměla, tak jsem si jich s dcerkou užila. I dneska si krásně s Natálkou hrajeme a jak jsme spokojené, obě dvě. No a s tím počítají různí proivideři a osnují různé virtuální hry. Jako tu na klikanou pro různá města. To, že Jiří kliknul městu, které nezná a proto klik začal považovat za zblbnutí, to bych tedy s ním nesouhlasila. V tomto případě přeci nekliknul neznámému městu, ale kliknul z dobroty srdénka kvůli mně a to je úplně jiná situace.

Zbavit se všech věcí a rozdat je… Já osobně v tom nevidím problém a jelikož mě život parkrát hezky skřípnul, na věcech nelpím (natáčky se nepočítají!) a proto dovedu pochopit Jiřího nakládání s věcmi.. Ale abych mluvila pravdu. Jsou věci a věci. Ty dotýkané bych rozdat nechtěla. Nejedná se o žádné vzácné a drahé věci,  cenu mají jen pro mě a moji rodinu. V této souvislosti jsem se už jednou zamyslela nad sběratelstvím. Jenže o tom jsem už psala.

Po určitých varovných znacích jsem došla k poznání, že zrovna tak jako se přejí oblíbené jídlo, když se jí denně, přejídá se i deník české babičky. Deník bude jenom někdy. Kdy? Nevím, ale právě proto zde figuruje možnost dát si můj občasník do oblíbených, např. prostřednictvím tzv. RSS, tedy k přihlášení se k odebírání tohoto kanálu, jako oblíbeného. Není to nic těžkého a Vy to jistě umíte. 

P.S. Z ulice znějí duté rány, jak dopadají předměty do plechového kontejneru. Od naproti z domku toho pána, jak jsem o něm psala, vynáší firma veškeré zařízení. Co je s pánem a jeho psem – nevím.

Reklamy

8 thoughts on “Neděle 15.11.2009

  1. já vím, co je s pánem a jeho psem, já už plnil dvakrát, vlastně třikrát, vlastně čtyřikrát ty pomyslné kontejnery, poprvé když jsem se ženil a pálil svou chlapeckou a junáckou minulost, podruhé když jsem se rozváděl a pálil svou manželskou a rodičovskou minulost, potřetí a počtvrté když zemřeli tchán a otec, tehdy mně došlo, že ve věcech to není a že pokud má po člověku něco zbýt, musí to být něco pevnějšího, než jsou předměty, které mají komusi cosi o mně říci, musí to být něco tak trvalého jako je myšlenka, představuji si, že mí potomci někdy upustí větu: "pamatuješ, jak otec vždycky v takové chvíli říkal…?" víc toho po sobě nechat nechci, nemá smysl přidělávat práci těm chlapíkům, které živí naše minulost…

  2. Taky jsem párkrát plnila kntejnery a zcela souhlasím s Jiřím. Ale mám pár věcí, které se mnou půjdou až do konce. Například moje první panenka. Vyfotím a pošlu, je nejkrásnější na světě.

  3. Jestliže jsem to správně pochopil, Naďo, tak chcete hodit ručník do ringu – a to by byla škoda. Chápu sice, že to je "záhul" psát deník, já jsem měl hned od počátku (vzpomeňte si) pochybnosti, ale zase nepravidelný občasník je cesta do zániku. Mám nápad! Pište dvoudeník. Zůstane ta pravidelnost i čtenáři a Vy budete mít 2x tolik času na psaní! No není to geniální?…

  4. Připodotknutí prvníJá Vám Naďo velmi dobře rozumím, také jsem se vybláznil před časem na svém blogu, jakákoli pravidelnost a povinnost nás časem vyšťaví a uvede do letargické polohy lva, který má jak rychlost, tak sílu, ale raději ještě chvíli leží ve stínu stromu, zatímco antilopa kudu se pase opodálSoudím, že rozumím, rok jsem na svůj blog dával denně článek a posléze člověk zjistí, že by měl zvolnit (já jsem zvolil cestu radikálního řezu, jak odpovídá mé nátuře), ne snad proto, že by ho opouštěly nápady nebo nebylo času je přetavit do čehosi čitelného, to si stačí zapamatovat, co se člověku honí hlavou před spaním a může psát týden, ale podle mě je v tom ta michalkovská „únava sluncem,“ vlastní takřka všem slovanským povahám, to je ta slovanská „složitost“, krutost a sentiment v jednom, já vím, že u Michalkova je tam ještě dovedně vmíchán báťuška Stalin, slunce naše, a tohle rozpolcení přivádí člověka na všechna ta rozcestí a to rozhodování, co ještě správné je a co už ne, je únavné, člověk se unaví sám sebou, všemi těmi otázkami, které si pokládá a které, jak se zdá, nemají jediné a natož správné odpovědiPotěšit Vás však musím, někdy ještě ze stařecké samolibosti kouknu na své články a věřila byste, že tam dodnes jsou některé čtené? A Vy to budete mít zrovinka tak. A zároveň ale musím říct, že když se jimi probírám, s odstupem času vidím ty, které vznikly, jen aby něco vzniklo, aby člověk dostál té pravidelnosti, tomu svému blouznivému úkolu, který si z jakýchsi neuchopitelných důvodů uložil a snaží se jej pořád ještě plnit (co já už ve svém životě rozjel vyšumělých akcí), takže rozumím, rozumím a respektuji, rozumím a na rozdíl od Mirka, toužícího (stejně jako my ostatní) po Vašich slovech a citech, neboť co jiného naše slova jsou než vyřčené city, si myslím, že delší interval jen prodlužuje agonii, ale to je můj zastydlý postoj adolescentního černobílého radikálaPřipodotknutí druhéJistěže máme každý z nás jeden či několik zamilovaných předmětů, které si potáhneme ve svém životě až do konce, já je táhnu také, jen nevím, kde jsou.Připodotknutí třetíA kliknul bych klidně zase…

  5. Dostávám se k čtení Tvého povídání trošku později, byla jsem pryč, ale přesto něco připíšu. Je to tvůj blog a myslím, že by neměl být zátěží, ale radostí. Tím ale neříkám, že se netěším na další Tvé povídání. Ale prostě Ti rozumím. V RSS Tě mám (zobrazuje se sice s téměř jednodenním zpožděním, ale to je skoro fuk). Já jsem se před dvěma lety naprosto svobodně vzdala sbírky, kterou jsem začala tvořit ve svých třinácti, čtrnácti letech. Poslala jsem ji člověku, který se zajímal o totéž – o herce, režiséry, filmy, divadla a tak. V sobotu jsme se setkali na oslavě narozenin u známého. A on mi řekl, že nemá v podstatě čas se vším, co jsem nahromadila zabývat, ale že to bylo úctyhodné. A že ty plakáty, co tam byly – od roku 1964, by možná teď na burzách či jinde měly značnou hodnotu (shromažďovala jsem i divadelní programy, vystřihovala jsem z novin a časopisů, kupovala za kapesné fotky atd.). Co bych asi těžko postrádala, jsou fotky. Jinak bych se zřejmě dokázala vzdát všeho, protože ta sbírka byla po fotkách moje nejmilejší věc.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s