Pátek 27.11.2009

Jiří Wolker (29.03.1900 – 03.01.1924) Poštovní schránka (Host do domu)

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá…

Už je to tak, že čas letí jako stádo splašených koní a tak jsem pamětník, lépe řečeno pamětnice nebo památnice (pomátnice)? Jak je ctěná libost. Pamatuji modré poštovní schránky a samozřejmě modré poštovní vozy tažené koníky. 

Pošťáci tehdy nachodili spousty schodů, aby mohli doručit dopisy do schránek, které byly na dveřích bytů. Hned se poznalo, že přišel dopis, když se ozvalo plechové klapnutí dopisu ve schránce. U nás to byly hlavně dopisy od babičky, (dědeček psal málokdy, měl na to přeci babičku), od tet a později i od mých mimopražských kamarádek. Pokud se pamatuji, tak složenky a reklamy nám nechodily. Časem se dostalo pošťákům pohodlí v podobě schránek umístěných v přízemí na zdi domu, šetřily se pošťácké nohy. Schránky měly několik kulatých otvorů, kam se vešly prstíky, když nebyl klíček na jejich odemknutí. Manévrováním pomocí malíčku či tužky zvané  krajón se dopis lehce vydobyl. Měla jsem v tom takovou praxi, že vyndání dopisu bylo bleskovou akcí.

Největší frekvenci zažila naše schránka, když byl můj budoucí muž na vojně. Dva roky je dlouhá doba, pro zamilované však nekonečná. Běhala jsem domů z práce o polední přestávce, protože jsem byla nedočkavá a musela jsem dopis mít hned jak došel. Z Hydroprojektu to nebylo moc daleko. Někteří kolegové (kolegyně) se mi smáli, ale někteří moje dopisové dychtění chápali. Když jsem dopisy po letech pálila, byla jich slušná hromádka, bodejť by ne, když jsme si tehdy psali obden.  

Pro psaní dopisů byly všelijak možné dopisní etuje s různě kvalitními papíry, dokonce i různobarevné. Já jsem si potrpěla na bílé, někdy s obrázky kytiček v krásném balení, kde byly kapsy na obálky a papíry byly převázány bílou stužkou. Jak by řekl Mirek Toms, byla jsem holt estét. Návštěvy Narpy (či Papírnictví) patřily k mým oblíbeným.

Celý život jsem dostávala ráda dopisy, ale telegramy ne. Většinou nevěstily nic dobrého, stalo se, že přinesly i oznámení tragická… Jen jednou jsem dostala telegram k narozeninám, který mám dodnes schovaný. To když muž ráno odešel do práce a ten ozdobný telegram mi poslal. Bylo to moc milé překvapení. Nechodila jsem tehdy do práce, protože jsem byla v radostném očekávání, které bylo spíše napínavé. 

Teď už paní pošťákovou moc nevyhlížím. Nemá mi kdo psát, jen úředníci, energetici a podobná havěť.

V současné době vyhlížím pošťáka virtuálního. Je to skoro jako za starých časů, kdy jsem pro dopis nedočkavě běhávala o polednách domů, jen s tím rozdílem, že nemusím zvednout zadek ze židle, jen hypnotizuju emailovou schránku. Čekám jednu jistou zprávu, ale stále se na mě šklebí  – “Žádné nepřečtené emaily”.