31.12.2009 – Byl jednou jeden svět

Tak se jmenuje knížka se starými fotografiemi, kterou dali dohromady a vymyšlenými popisky opatřili, pánové Petr Hruška a Ivan Wernisch. Knížka je pestrá, dokonce i s lechtivými obrázky nahých “krásek”. Ty krásky jsem dala do uvozovek, protože co se zdálo tehdy krásné, to by dnes jako krásné asi neobstálo, ale to by museli posoudit pánové. Mne ta knížka inspirovala k uspořádání dobových fotografií našich dávných, i méně dávných příbuzných a známých, na tento blog, v poslední den roku 2009. Popisky k fotografiím, na rozdíl od knížky, budou pravdivé, pokud jsem se k nim prokousala buď z rubu fotografií nebo jinak. Na fotky si zaklikejte pro jejich zvětšení. Vzhledem k tomu, že nezvládám techniku digitalizace jako pan Bosák z blogu Lidovek .-), bude to v horší kvalitě…

 

Holčičce s kočárkem a v kroji na fotografii se svým bratrem Jaroslavem, říkali Bobka. Byla nám na svatbě, ale nedlouho poté… Na Štědrý den, když se ještě v tento den pracovalo, pospíchala domů za svými dcerkami, nedávala pozor a porazil ji autobus. Tak skončil její život.

Na obou fotografiích je Mánička ze Lhoty. Tam, kde jsou holčičky dvě, je ještě Aninka – tak vlasaté miminko jsem ještě neviděla. Mánička, má na druhém snímku pořádně silné copy. Nějak měli asi dříve naši předkové hustší vlasy…

 

 

 

 

 

 

Anděl na horách – ano taková lyžařská výstroj a výzbroj byla v padesátých letech moderní. Na druhém snímku, ačkoliv se to nezdá podle azbukou psaného nápisu, je záběr z Václavského náměstí, někde v prostorách Domu módy, který ještě v té době nestál. Na paních na fotu je patrná móda kabátů o délce do půl lýtek, tedy nejméně lichotivá móda k dámským nohám (Na rubu fota připsáno: – Mánička, Kája a Tonička). Koho by tenkrát napadlo, že se ten chlapeček na fotografii uprostřed mezi svojí matkou a tetou, ve svých 40 letech, upije k smrti a že ho toho dne jeho dvě dcery najdou doma bez života, v nepříliš důstojné poloze…

 

Cvičenky jako fík. Dříve se daleko více cvičilo pro radost a ne pro postavu. Lidi se vůbec raději sdružovali v různých spolcích a k tomu si vymýšleli i jednotné oblečení. Někdy se tomu říkalo kroj, jako mají ty ženičky na fotu, někdy stejnokroj – jinými slovy uniforma, jako mají vojáci na druhém fotu. Ale to už je jiná píseň. Na vojenské fotografii je praděda Stanislav, majitel hostince a hospodářství v Janovičkách. Vojna to asi byla přívětivá, soudím tak podle těch půllitrů a neznámých žen…

Tak tahle Marie lékařskou fakultu nedodělala. Narubu tehdejší tramvajenky je záhadná úhrada jízdného. Tak nějak nepravidelná… Marie zemřela zbytečně mladá, při banální ženské operaci. Říká se, že se jí dostalo nesprávné dávky anestezie. Z bezvědomí po operaci se již neprobrala. I v lékařství se stávají omyly, jenže ty nejdou napravit…

   Na rubu této fotografie je napsáno: “Pohřeb Pepíčka Chadimy, syna p. Chadimy speditéra a statkáře z Vysokého Mýta.” Tahle fotografie ukazuje dřívější zvyky, tedy jak byl mrtvý připraven k rozloučení s rodinou před samým pohřbem. V tomto případě na dvoře statku, kde se pak seřadil průvod na hřbitov.

 

 

 

Na této fotografii je nejdůležitější ten stroj. Třísedadlová motorka. O tom jsem psala kdysi ve svém článku, jak si český člověk dokáže poradit se vším možným a že je schopen si třeba na koleně vyrobit i jachtu. A je to fakt. Dnes už sice zlatý český ručičky tak neplatí, ale kdyby to bylo potřeba, tak určitě k jejich znovuzrození dojde.

Jestli se Vám dnes zdají mé fotografie a popisky smutné, tak se na mě nezlobte, ale osudy fotografovaných lidí jsem měnit nemohla. Abych tedy skončila o něco přívětivěji, tak nabízím fotografii mladého, neznámého muže, o kterém nevím nic, nevím ke komu patřil, komuže to vyznal lásku na zadní straně fotografie:

Mária, Každým dňom Ťa ľúbim viac dnes menej než zajtra, a viac než včera, Jožo 1959

 

 

 

 

Dnes je poslední den roku 2009. Jsem optimista a proto si myslím, že i o tomto roce jednou někdo napíše – byl jednou jeden svět a přidá fotografii, která bude pro něj záhadná – kdo a proč se schovává za časopisem?

 

Poslední dny roku 2009

Jaro se do okna dívá, na okně kytička bílá, ty jsi má jediná milá, lalalalala je mi do zpěvu… Anděl na horách – film zatracovaný, opovrženíhodný…

Přesto přežil i do nové doby, do doby jiného politického zřízení, do doby, kdy se naše naše vnoučata se shlédnutím takové agitky vůbec nezabývají. Taky proč, nemají čas a to je dobře, protože musí cestovat a dívat se dopředu.

Film jsem viděla poprvé, když jsem byla ještě malá holka, ale už ne tak malá, abych nechápala děj. Tehdy mi děj a myšlenka filmu nepřipadala nijak zvláštní, jen se mi líbila ústřední písnička, nazlobený pan Marvan a rozuzlení toho, co každý během filmu dávno věděl, jen ten Anděl ne, že není Věra jako Věra.

Myslím si, že tento film je obzvláště povedený v tom, že zachycuje tehdejší dobu docela věrně se vším všudy, jak vymizelou profesi průvodčího ve staré tramvaji a tramvaj samotnou, výši pokuty 10,- Kč za jízdenku s cenu 60 haléřů, třicetihaléřovou známku na pohled, tak lyžařskou módu, kdy se sníh lepil ne veškeré oblečení lyžařovo, lyžařské vázání kandahár, kolektivní, společenské večerní vyžití rekreantů, tehdejší hroznou módu sukní do poloviny lýtek, těžkých kabátů, zdobených kožešinou či plyšem, svetrů, ale také již nových dámských účesů na krátko (tuším, že se účesu říkalo “Římanka), stlaní postelí do komínků, až po záběry z tehdejší Prahy, byť přeci jen ne tak moc zdůrazněné. Chyběly jen šedivé přezůvky, tzv. šedý mor a Yveta Simonová…

Na stará kolena jsem si všimla i blbosti, kterou režisér neuhlídal a to ve scéně, když Anděl přijde z noční domů, dohaduje se s manželkou o synovi, ona u toho stele postele do zmíněných komínků a když je hotovo a oni se přesunují po bytě, tak Anděl prohlásí, kdy už mu dá manželka snídani, že by šel do postele (vysloveně řekl do postele). Inu, nevím, ale že by vzápětí tu ustlanou postel znovu rozestýlali?

Herecké výkony p. Marvana, Stely Zázvorkové, Rudolfa Deyla a Josefa Kemra jsou samozřejmě vynikající. Svědčí to o tom, že dobrý herec odvede svoji práci i kdyby s rolí měl mít nějaký svůj osobní problém.

Herci, hlavně Ti dobří,  to mají vždycky těžší, protože jsou všem na očích a v jejich obdivu by se chtěli slunit i jiní – Ti neúspěšní a současně mající určitou moc. Kdyby se takový herec rozhodl, že nebude hrát, protože nesouhlasí s politikou, pak bychom měli leckdy smutný život, protože by nás v našem slzavém údolí nikdo nepotěšil. I ve válce vznikalo umění, i svědectví doby v nenáročných veselohrách.

Názor z internetu: Je to blbost, ale člověk se baví. Lidi, kteří tento film dávají do odpadu, ho myslím berou příliš vážně. Politicky:-)

Nic není černobílé. Černobílé je snění a fotografie, černobílé je také politické a náboženské přesvědčení –  ismus, z čehož je nejhorší fanatismus.

Neděle 20.12.2009

 

Tak jsem se zase po dlouhé době věnovala nehygienickému olizování známek. Při této bohulibé činnosti jsem si uvědomila, že známka přetrvala v původní podobě, tedy jako drobná grafika s perforovanými okraji, na zadní straně opatřená lepidlem, od jejího vzniku. Známka vlastně nebyla inovovaná snad v ničem, možná jen složení lepidla se vyvíjelo, i když mám pocit, že chutná stejně jako za mého dětství, kdy jsem známky olizovala tak mocně, že pak na dopisu držely už jen zázrakem.

Kdysi v pravěku jsem se dostala  na pražskou výstavu známek a při té příležitosti poznala  jednoho mladého filatelistu z Liberce. Měly jsme s kamarádkou tím pádem zajištěný odborný výklad a tak jsem pak propadla krátkodobé vášni – filatelii. Ke sbírání známek mě tak úplně nevedla ušlechtilá činnost poznání, jednalo se prakticky o velmi barevné známky, mnohdy roztodivných tvarů, jako třeba trojúhelníkový. Bažila jsem samozřejmě po cizině, taková anglická královna, to byl v té době opravdový majstrštyk. Prostě jsem sbírala známky stejným systémem jako jiní sbírají obaly od žvýkaček. Kdepak nějaká odbornost, cílevědomost a specializace…

Základní informace, které zná každý kojenec, že jednou z nejcennějších známek je Modrý Mauricius, nebo že první známka byla Penny black s podobiznou královny Viktorie, jsem samozřejmě věděla. Takový neandrtálec jsem  nebyla, už také proto, že jsem absolvovala informace od toho libereckého filatelisty, ale co jsem tedy nevěděla, že se na úplném počátku, před vznikem této známky platilo poštovné až při přijetí zásilky, tedy že platil adresát a ne odesilatel. Je jasné, že to nemohlo takto dlouho vydržet, protože šetřílkové když zjistili, že jim přišel dopis od nemilované tety z Písku, řekli pošťákovi: “Ne, ne, panáčku, my ten dopis nechceme, my ho nevyplatíme, jen ho vraťte.” Pošťák by tedy běhal sem tam a zadarmo, to by Pošta přišla brzy na buben. A tak se narodily známky. Bylo to v devatenáctém století v Anglii, jak napovídá ta královna Viktorie. Ještě před nimi se však krátce experimentovalo s předplatnými obálkami.

Sběratelé známek, tedy Ti skuteční sběratelé známek, se dnes jistě specifikují na určitá témata, sbírat všechno, už asi vůbec nejde, když se to má myslet s filatelií vážně. Každý sběratel je svým způsobem podivín, ale filatelisti a numismatici si myslím, že jsou podivíni největší.  Známky i mince mívají své příběhy, osudy, zrovna jako třeba náhrdelník v právě jdoucím seriálu na ČT1. Pro vzácné známky se lidi dokázali (asi ještě i dokážou) i zabíjet. Někdy dokonce taková sbírka známek udělala po smrti kvalitního sběratele radost, to když se prodala a pořídila se za ní svatba, jako u mé bývalé kolegyně. Jenže, měla si známky nechat, to manželství nevydrželo…

Známky jsou krásná miniaturní grafická dílka, u nás nejznámější autoři návrhů jsou Alfons Mucha nebo Max Švabinský. Mnohdy byl autor návrhů známek zároveň i rytcem, jako např.  Karel Seizinger  (23.března 1889 až 4. května 1978).

Mail virtuální je mnohem všednější záležitost. Olizovat při odesílání pošty není co, jedině nanuk z mrazáku a to, jak je nabíledni, se s lepidlem na známce srovnávat nedá. Taková známka je totiž vlastně polibkem na dopise, možná i DNA odesílatele by se z ní dala určit, možná i pravé otcovství.

S mým povídáním mi pomáhala Wikipedie.

 

Mám své známky, zbyl mi celý aršík (foto mé osoby je z roku cca 1966), které mně v době, kdy známka na dopis stála tolik, kolik je na obrázku, nadělil Ježíšek. Vy je můžete mít také, ani nemusíte čekat na Ježíška. Stačí zajít na portál české pošty a oni Vás patřičně nasměrují…

Čtvrtek 17.12.2009 – Dnes má svátek Daniel.

 

Podle všech plků na blogách, v tisku, dokonce i v parlamentu, bych jako důchodce měla obíhat doktory, hřát se v jejich čekárnách, debatovat s kým se namane, zkrátka, že bych se měla takto společensky vyžívat. Proto naše moudrá vláda zavedla regulační poplatky, aby důchodci hezky zůstali dřepět doma a čučelli na televizi, nebo bušili do svých klávesnic u pécéček.

K doktorům jsem vždycky chodila jen se smrtí na jazyku, hlavně proto, že když jsem byla opravdu nemocná, tak jsem samozřejmě potřebovala mimo léků i neschopenku. Pár let si užívám, že když mi něco je, tak se léčím převážně sama, neschopenky již nepotřebujíc. Tzv. obvodní paní doktorka mě vidí maximálně jednou za dva roky a možná letos to budou i roky tři. Dvakrát do roka pak zahřívám svým pozadím lavici v čekárně u odborné paní doktorky, protože mám doživotní odborné onemocnění.A tím to končí. Jenže už delší dobu mám specielní, prý nenakažlivé,  vlezlé potíže na hlavě. Přeskočím to, že kožní paní lékařky se vyznačují nepřebernými možnostmi v mastičkách a vodičkách a jeden je jako pokusný králík, když se zkoumá co u něj zabere a rovnou půjdu na to, že mě paní doktorka odeslala na specielní vyšetření do centrální laboratoře na Karláku, aby se vyloučilo, zda mi na hlavě nerostou houby. Byla jsem tomu ráda, protože už mě nebaví si matlat na hlavu kde co (ze zoufalství i indulonu, no co, indulona byla dobrá úplně na všechno, jako krém na boty, na ruce, na obličej, na vrzající panty, prý i na chleba, což jsem ještě nezkoušela).

Dorazila jsem správně do obrovské čekárny s hermeticky uzavřenými okny, kde jsem hned za dveřmi zavrávorala pod tíhou úděsného puchu. Nevím, zda byli v čekárně přítomni jen lidi s pokročilým stavem rozkladu, ale bylo to hodně náročné samu sebe přesvědčování, abych setrvala. Zařadila jsem se do fronty k okénku, abych předložila náležitosti k oprávnění být účastná zdejšího smrádku. Rozhlížela jsem se po nápisech, abych vstřebala všechna poučení, přikázání, i informace užitečné pro tápající pacoše. Většinou se opravdu vyplatí tyto nápisy číst, protože člověk předejde různým zmatkům. Mimo toho, že pořadí určuje lékař nebo práv a povinností pacienta jsem se nic zvláštního nedočetla, a tak jsem způsobně postávala ve frontě, abych před okénkem zachovala jednometrový odstup, jak mi bylo jedním z nápisů sděleno. Mně tedy takovou informaci ani žlutočerné ohrazení na podlahu nikdo dávat nemusí, ale chápu, že každý není jako já. Mám zkušenosti s tím, že se mi lidi tisknou na záda a myslí si, že tak frontu uspíší. Dokonce se mi jednou stalo, že paní přilepená na mých zádech nemohla přežít ten můj odstup od paní ve frontě stojící přede mnou, ten prázdný prostor ji tak bral, že do mě drcla svým bokem mocnou silou, že jsem zase já drcla do té paní přede mnou. No, byl to trochu pro mě šok, ale pokynula jsem jí, ať jde tedy přede mě. Ajaj zase jsem se zakecala.

Tak stojím v té ukázněné frontě k okénku, poznenáhlu zjišťuji, že si moje čichové buňky zvykly tak, že už nevnímají puch a konečně jsem na řadě, abych se dozvěděla, že se mám jít postavit ke dveřím č. 5, že do laboratoře se chodí rovnou bez okýnka. Hmmm. Tak moje chyba, ale pro takové jako jsem já to klidně mohlo být někde jako informace napsáno. Inu nebylo, a já nezkušená, lékařsko-čekárenskou turistiku neprovozující, jsem takovou vymoženost nepředvídala. Přede dveřmi č. 5 jsem se tedy raději zeptala postávajícího fešáka zda neví, jestli se mají vyplnit ty tiskopisy na stolečku přede dveřmi. Moudře mi odpověděl, že neví, ale že asi ne. Všimla jsem si malinké cedulky na stolku, že se mýlí, což jsem mu sdělila a tiskopis jsem vyplnila. Byl nad věcí a tiskopis nevyplnil. Taky proč? Nějaká důchodkyně ho nebude poučovat. Ach jo, dopadlo to přesně podle mého očekávání. Z laborky ho vyhodili ven, tiskopis v čekárně dlouze vyplňoval, dokonce chvilku váhal i nad kolonkou podpis, než jej přičinil, a zdržoval…

Konečně jsem seděla na patřičné židli pro odběry vzorků. Paní laborantka mi čímsi příjemně škrabkala temeno a upozornila mě, ať se neleknu, že mi vytrhne pár vlásků. Jasně, že jsem se nelekla, jen jsem ji upozornila, že je to sice jako s Dědem Vševědem, ale ode mne, že se bohužel žádných rad nedočká.

Inu tak, tak, byla jsem po všech těch útrapách třeskutě vtipná. Budu teď napjatě čekat pět neděl na zjištění, jestli mi na hlavě nerostou houby.