Úterý 8.12.2009

Je ráno, tma, jen na okně svítí elektrické svíčky a z kuchyně se ozývá hlasité chrápání, které se nese opravdu jako když pilou řeže kulatinu na dřevěné koze. Kozu na dříví měl můj dědeček a sám na ní rámovou pilou řezal různě silné kmínky, které pak sekyrkou štípal na tlusté klacíky, některé pak na třísky na zátop, to už ale používal specielní nůž. Na pohled taková práce vypadala snadno, ale když jsem chtěla dědečkovi s řezáním pomáhat, tak mě brzy vyhodil, protože se co chvíli pila štorcla o zub. Jako každá ruční práce, tak i tato potřebovala fortel a ten jsem neměla. Však dědeček určitě věděl, že za celý život takovou práci nebudu potřebovat umět, tak se ani nesnažil mně cosi vysvětlovat. Ovšem dělat třísky mě naučit mohl, protože ty jsem kdysi umět potřebovala.

Myslím si, že dnes už nikdo dřevo rámovkou neřeže, udělá džžžnnn na elektrické pile, ani o prstíky přijít nemusí, protože taková pila má i vymakaný kryt pro nešiky. To se pak zima zeptá docela vážně a ustaraně co jste dělali v létě, a správný hospodář předvede na dvorku  zeď vyskládanou dřívím až po střechu domu. Venku zuří mráz, v kamnech praská dříví, teploučko se line kol kolem, světýlka probleskují z dvířek od kamen. Idylka se násobí vůní z trouby, kde se pečou buchty, na plátech se hřeje bramboračka se sušenými hříbky, které jsme v létě nasbírali. Na stole svítí petrolejka, čarující stíny na zdi v podobě pitoreskních obrazců. Obrázek jak z Pečírkova kalendáře…

Realita je taková, že v kuchyni, u ústředního, plynového topení chrápe, totiž pilně a imaginárně řeže dříví Ela, velká to konkurentka naší přebornice v chrupotu, babči Boženky. Z našeho balkonu září umělé rampouchy, na sousedův se drápe Santa Klaus s pytlem na zádech, a místo praskání dřeva v kamnech, praská tak akorát v mých kostech…

Zima se nás neptá co jsme dělali v létě, protože skoro žádná není, a když už se zmátoží k vlažné vládě, s dotazy se ani nenamáhá, stejně ví, že jsme se váleli u moře, či u rybníka, sušené hříbky si koupíme v krámě, a dřevo vyskládané až po střechu domu vidíme v historických filmech. Petrolejkou nesvítíme, ale někdy si alespoň dopřejeme hru stínů od plamene svíčky, kterou si nostalgicky zapálíme a čučíme na televizi.

Inu, jak kdo…

Mám starost. Vloni jsme nastavili u našich péefek vysokou laťku. Letos je realizace na mě a tak to podle toho dopadne. Ale! O co bude naše péefko chudší, o to  bude vyrobené s větší láskou…