Úterý 8.12.2009

Je ráno, tma, jen na okně svítí elektrické svíčky a z kuchyně se ozývá hlasité chrápání, které se nese opravdu jako když pilou řeže kulatinu na dřevěné koze. Kozu na dříví měl můj dědeček a sám na ní rámovou pilou řezal různě silné kmínky, které pak sekyrkou štípal na tlusté klacíky, některé pak na třísky na zátop, to už ale používal specielní nůž. Na pohled taková práce vypadala snadno, ale když jsem chtěla dědečkovi s řezáním pomáhat, tak mě brzy vyhodil, protože se co chvíli pila štorcla o zub. Jako každá ruční práce, tak i tato potřebovala fortel a ten jsem neměla. Však dědeček určitě věděl, že za celý život takovou práci nebudu potřebovat umět, tak se ani nesnažil mně cosi vysvětlovat. Ovšem dělat třísky mě naučit mohl, protože ty jsem kdysi umět potřebovala.

Myslím si, že dnes už nikdo dřevo rámovkou neřeže, udělá džžžnnn na elektrické pile, ani o prstíky přijít nemusí, protože taková pila má i vymakaný kryt pro nešiky. To se pak zima zeptá docela vážně a ustaraně co jste dělali v létě, a správný hospodář předvede na dvorku  zeď vyskládanou dřívím až po střechu domu. Venku zuří mráz, v kamnech praská dříví, teploučko se line kol kolem, světýlka probleskují z dvířek od kamen. Idylka se násobí vůní z trouby, kde se pečou buchty, na plátech se hřeje bramboračka se sušenými hříbky, které jsme v létě nasbírali. Na stole svítí petrolejka, čarující stíny na zdi v podobě pitoreskních obrazců. Obrázek jak z Pečírkova kalendáře…

Realita je taková, že v kuchyni, u ústředního, plynového topení chrápe, totiž pilně a imaginárně řeže dříví Ela, velká to konkurentka naší přebornice v chrupotu, babči Boženky. Z našeho balkonu září umělé rampouchy, na sousedův se drápe Santa Klaus s pytlem na zádech, a místo praskání dřeva v kamnech, praská tak akorát v mých kostech…

Zima se nás neptá co jsme dělali v létě, protože skoro žádná není, a když už se zmátoží k vlažné vládě, s dotazy se ani nenamáhá, stejně ví, že jsme se váleli u moře, či u rybníka, sušené hříbky si koupíme v krámě, a dřevo vyskládané až po střechu domu vidíme v historických filmech. Petrolejkou nesvítíme, ale někdy si alespoň dopřejeme hru stínů od plamene svíčky, kterou si nostalgicky zapálíme a čučíme na televizi.

Inu, jak kdo…

Mám starost. Vloni jsme nastavili u našich péefek vysokou laťku. Letos je realizace na mě a tak to podle toho dopadne. Ale! O co bude naše péefko chudší, o to  bude vyrobené s větší láskou…

Advertisements

10 thoughts on “Úterý 8.12.2009

  1. Naďo, Vy umíte krásně kombinovat něžnou nostalgii s tvrdou realitou. Já se o to pokusím taky: Právě jsme se vrátili z dvoudenního výletu do Němec. Bylo to nádherné, dálnice byly volné, cesta ubíhala vesele a hotel, kde jsme přenocovali byl opravdu luxusní. Bavoři nikdy nezapomenou na "Betthupferl" (čokoláda pro skok do postele) Večeře byla přímo famózní ať už polévka a předkrm (smažené garnely v těstíčku), ta i hlavní jídlo (divočina na borůvkách a myslivecký řízek na hříbkách) – jenže pak jsem byli tak přežraní, že jsme přibyli na váze aspoň o 12 kg! Dnes celý den lilo jako z konve, takže jsme se pohybovali jen v obchodech…

  2. Když už jsem se přihlásil do diskuse a dostal po všech předřečnících konečně slovo, musím předeslat jednu technickou a několik obecnějších poznámeček před tím, než napíšu, že život na podhorské vesnici v zimě nebyl žádná idyla, kdybych byl vulgární, tak bych napsal, že to byla oblbující dřina.Rámová se u nás říkalo takové té dřevěné tesařské pile, na níž se napínal list kroucením provazu na opačné straně ramen, povolený list šel v různých úhlech plynule natáčet, zatímco u pily obloukové byl rám, ať už u starších dřevěný či později kovový, pevný, a list v nich byl upevněn také napevno, jen kloubový napínák umožňoval povolení listu k vyjmutí či při dlouhodobém uložení pily. Té tesařské se u nás říkalo šrákovica (ten špagát byl přece šrák) a té obloukové šmygec, zřejmě od slovesa smýkat.Na dřevo jsme chodili na podzim několikrát v nejsilnější sestavě celé rodiny do našeho lesa nejdříve ho ručně pokácet, oklestit, postahovat na jedno místo a připravit na odvoz, na tom místě ženské z větví sekaly do otýpek „oklešky“ na popal, u nás se třísky nedělaly, protože to by byla velká zdržovačka, zatápělo se suchými drobnými větvičkami z oněch otýpek nebo kukuřičným šustím, potom se doma všechno uložilo na hromady, otýpky do stodoly, kulatina na dvůr, nechalo se to vyschnout, protože řezat čerstvé byla otročina, to se na kozlík položilo vyschlé poleno a ve dvou se řezalo dlouhé dny a dny, než se nařezalo jedno celé oddělení stodoly (tak šest krát šest metrů) polínek až do výše nějakých čtyř metrů, od dětství jsem povlával na druhém konci pily a musel pomáhat tomu, kdo byl k řezání právě odsouzen, ten grif je v tom, že musíte jen tahat, nikoli tlačit, vlastně se o tu pilu s partnerem přetahujete.Pak bylo potřeba naštípat polínka a třísky, to jsem od útla samostatně nastupoval já, v baráku jediné dítě, jen ty velké sukovité „kláty“ se štípaly za dohledu dospělých pomocí klínů, nejdříve železnými a posléze dřevěnými, až byla větší prasklina, do níž se dal větší klín založit, někdy nám jich v pařezu zmizelo i několik, než pařez pukl na dvě poloviny, to byla také jedna z prvních dovedností, které mě děda odmalička učil, jak a kam založit klín, aby nezmizel v dřevu bez užitku, jako úplně malý jsem mu držel klín, ta důvěra, že nedostanu po ruce, ale nikdy jsem nedostal ránu, to až později sám sobě, bývala to dřina, neúměrná výsledku, ale zato jsem občas vyhrával soutěž (vesměs byly složené z doma pochycených dovedností, o atletice nebo míčových hrách jsme se dověděli až daleko později, v období nástupu do školy) vesnických chlapců, kteří si na pařez položili stéblo trávy a trefovali je sekerou s plným nápřahem nebo hodem z dálky.Na baráku se topilo celý rok, protože i v létě se vařilo na kamnech, v zimě se topilo i ve čtyřech kamnech, aby se alespoň temperoval rozlehlý barák a nezmrzlo ovoce na skříních v ložnicích, elektřina byla drahá a před mým narozením nebyla vůbec, svítilo se petrolejkou, je s podivem, že staří při tom světle dokázali číst a přesto neměli příliš problémů s očima jako my dnes.Nějak se mně z toho ta romantika zasněženého dvora vytrácí, protože dodnes mám v živé paměti, jak mně mrzly ruce, když jsem přes rozlehlý dvůr lopatou prohazoval cestičky do stodoly, do chlévů, ke sklepu, který stál padesát metrů od baráku, a kam se chodilo denně pro základní potraviny, byla to oblbující dřina, život na Kopanicích před padesáti či šedesáti lety, a to pamatuji už jen období, kdy si děda dřevo ze svého lesa musel kupovat od lesní správy, bez bumážky do svého lesa nesměl, a jako zlomyslnost mu lesní správa zpravidla přidělila úsek lesa docela jinde, než měl svůj les, zřejmě měla takové pokyny, zpřetrhat všechna vlastnická práva a radost z jejich vykonávání. Prostě se nesměl dotýkat stromů, které sám vysadil.Když prarodičům hospodářství brali, měli sebevražedné tendence, kdyby jim ho někdo chtěl po dvaceti letech vracet, tak by ho už nechtěli, a nebylo v tom jen těch dvacet let věku, bylo v tom uvědomění si té otročiny, naprosté závislosti na počasí, na zdraví, na svých rukou, zatímco v družstvu byla práce lážoplážo, počasí tě nezajímalo, protože za počasí nikdo neručí, stát se postará.Ale to jsem se dostal dost daleko od idylky zasněžené krajiny, pozorované od praskajících kamen. Vzpomínám si, že už jsem kdysi napsal, že každého dne si uvědomuji radost z toho, že jsem tamodtud podle některých zbaběle utekl, protože tam se toho zase až tolik nezměnilo, i když domy jsou dnes členitější a strakatější, před vraty mají ti lidé passata, v obýváku LCD a NTB, v hospodě svou sklenici, ale mentální obzor se mění jen velmi ztuha a nově přibyvší lidé, žijící na vesnici a chtějící žít jako v městském satelitu, jsou stále považováni za výstřední i docela mladými konzervativními vesničany.A ještě ty péefky, já Vám, Naďo, poradím, já je přestal dělat už před pětadvaceti lety a nevěřila byste, jak se mně ulevilo, každý den si to vychutnávám, tu úlevu, kdy nemám povinnosti ani ty, které jsem si kdysi pošetile uložil, natož ty, které mně ukládá někdo jiný. Na tomto místě Vám ještě musím říct, co se mně včera přihodilo: Moje paní přiběhla z práce docela večer a hned od dveří spustila zhurta: „Já lítám jako blázen po celém městě, sháním tě po všech možných hospodách, a ty si zatím tady v klidu myješ nádobí!“

  3. Mirku, díky za to, že se Vám mé psaní líbí. Výlet jste si udělali tedy parádní a tak se to má dělat. Dělat si radost. Hned bych někam jela…Jiří, tak jsem si krásně početla. Vy vidíte můj náčrt očima reálného života, já jako městské a ještě ke všemu docela líné dítě jen jako návštěvník, zidealizované vzpomínky. Mohla bych a měla bych napsat víc o svém dědečkovi, který se vedle babičky ztrácel nikoliv postavou, protože opak byl pravdou, ale svým postavením v rodině ovšem navenek. Babička pro ostatní vystupovala jako generál, ale skutečnost byla taková, že velmi respektovala dědečka. Inu asi se to dědí, na satrá kolena si myslím, že máme podobnou domácnost… Jinak k Vašim zážitkům musím dodat, že máte určitě pravdu, život venku byl vždycky těžký pro ty, který ho tam žili, ale pro ty, kteří chodili pro vajíčka, mléko a maso do obchodu je to film…To péefko je naše rodinné zatížení a jsem zvědavá kdy nás pustí. Můj muž na to každým rokem velmi dbá, ale letos se mu to nějak už vymklo z rukou.Váš konec zajímavého vyprávění mě připomněl moji reakci, kdy jsem přišla z celodenního povalování s malými dětmi od vody docela zmožená jak od sluníčka, tak od nich a stěžovala jsem si kamarádovi, který byl u nás na návštěvě, že ten můj mužskej byl akorát v práci a stěžuje si jak je utahanej a co mám říkat já, zničená z toho slunce :-)))). Kamarád se dlouho smál…

  4. Tak já, Naďo, přiznávám, že posílám každý rok vánoční pohledy. Tu Ladovy, tu z Rolničky Soběslav, tu běžné ze stánku. Nejčastěji namíchané ze všech možných zdrojů.My jsme v zimě na samotě v lese nejčastěji topili v piliňáku a vařili na kamnech. Tedy – kamna byla zatopená k polednímu nebo odpoledne, piliňák večer a vydržel až do druhého dne, než se zatopilo na chvíli v kamnech.Mirku, dobře děláte, že se podíváte po světě. Závidím Vám jedno – že se domluvíte.Jiří, to je zajímavé vzpomínání. A sympatická manželka.

  5. Mirko, hezky jsi cinkla. Piliňáky jsem poprvé měla možnost zažít na návštěvě v Krouně, (vesnička blízko Skutče a Hlinska). Byla jsem tam na návštěvě u Dáši, tehdy mé spolužačky z průmky a byla to návštěva opravdu nezapomenutelná. Zde jsem poprvé viděla bubínek nacpaný pilinama a také jsem zde poprvé jedla houby naložené v octě. Tehdy mi nechutnaly, později se staly moji oblíbenou krmí. Poznala jsem zde více věcí poprvé a nezapomenutelnou ranní chůzi na vlakovou zastávku. Ten dojem byl tak zvláštní, kdy jsme my dvě šly polní cestou k vlaku za tmy v silném větru nikdy nezapomenu. Byl to velmi procítěný zážitek…Jinak tato má bývalá spolužačka se provdala za zvučné jméno hudebního nástroje z Hradce…

  6. No, já jsem jen na skok, jak říká náš kolega Josef Hejna, napsali jste všichni moc hezky, s Jiřím souhlasím, od té doby, co bydlím na venkově a furt furt! tahám nějaký dřevo, taky tu romantiku nevidím. Péefky jsem taky zrušila, jen vždycky vyrobím nějakou elektronickou. Je to asi škoda, ale já nějak nestíhám…

  7. Tak mě napadlo, že bych mohl ještě v tom předvánočním shonu mňouknout maličko o mém dědovi.Vyrůstal jsem s ním (otec dojížděl na celý týden za prací) a učil jsem se od něj všechny dovednosti, které on ovládal jako majitel malého hospodářství. Opravdu malého, v roce 1957 mu odebrali při likvidaci jeho hospodářství čtyři koně, čtyři krávy a svini s dvanácti podsvinčaty. Přesto na tomto chudém hospodářství měl děvečku a pacholka, protože s babičkou by to nezvládli a měli spolu tři dcery, než se jim podařil syn, ale toho po válce poslali jako třídního nepřítele do dolů, kde přišel o nohu a později i o život.Nebudu mluvit o banalitách, které koneckonců musí každý hospodář umět i dnes jako sekat kosou nebo štípat sekerou, vyzdít zeď nebo prořezat strom. Chce se mně vzpomenout zapomenutých dovedností jako například umění vybrat správnou hůl, které se dá ve vařící vodě zahnout jeden konec, svázat a nechat vyschnout, aby později z té hole byl parádní “čagan.“ Vesničané nemilovali špacírky a do mozolnaté ruky jako předmět mnohých potřeb, od podpírání, srážení ořechů či odhánění psů, po sebeobranu item budování respektu, seděl lépe sukovitý klacek než černá španělka se zdobným stříbrným knoflíkem na temeni.Už při kácení v lese se vybíraly příhodné kmínky, z nichž se v zimě preventivně vyráběla náhradní topora k sekerám a rýčům. Houževnaté pruty se odkládaly na výrobu kolíků do hrábí. Sympaticky ohnuté kmínky se odřezávaly a ukládaly k pozdějšímu zpracování na rukojeti kosiští. Při kácení děda procházel les a znaleckým okem ihned viděl, který klacek bude sloužit jako součást nástroje a který je určen k otopu. Já zase v každé rozdvojené větvi viděl parádní parůžky na prak.Chodil jsem s ním na březové proutí k výrobě pometel. Umím loupat lýková povřísla z lipových kmínků a uplést povříslo ze slámy. Umím kladívkem nakout kosu nebo srp. Umím toho hodně, ale nic z toho už nedělám, vlastně jediné co mě děda neučil a přesto jsem se to od něj naučil, bylo „štupování“ tabáku do dutinek takovým tím rozevíracím strojkem, no a samozřejmě potom ty brizantní cigarety kouřit. A další nezanedbatelná uměna, co mně děda nechtě předal, je vysoko nesená zástava genetického alkoholismu. Upíjel jsem mu jeho jablečné víno, pivo, slivovici, na co děda přešel, na to jsem přešel s ním. Jen škoda, že se nedožil dnešních dnů, byl by rád, že jeho vnuk se ve světě chlastu neztratil. A dokonce ani pravnuk, který pobyl dokonce i v odmašťovně.A víte, že jsem jednu z dědových zkušeností použil na nejméně předpokládaném místě? Vyjel jsem, pradávno již tomu, se svými třemi dětmi tehdy školního věku z Uherského Hradiště na kolech do lednického zámeckého parku (přespali jsme u rybníku Apollo, vlastně měli v úmyslu přespat ale celou noc jsme bděli ve společnosti celých divizí útočných komárů) ukázat jim Janův Hrad, což je ta známá uměle postavená zřícenina gotického hradu na louce uprostřed lužního lesa. Nápad pro bohy! Postarší průvodce nás prováděl snad šest nebo osm a tak slovo dalo slovo a na pavlači nad starou jabloní na maličkém hradním nádvoří jsme prováděli pohyby otevřenou dlaní jako bychom řezali větve a naznačovali tak omlazovací řez jabloňové koruny. On se totiž z průvodce vyklubal amatérský pomolog a já jsem všechno a nic, tak jsme se snadno porozuměli. Jen nevím, zda on má takovou paměť jako já a naši odbornou rozpravu si také pamatuje.No to je hezké, začnu o dědovi a skončím na Lednicku. Ale to se prý starším lidem stává často, tak mě to nechává načisto klidným. Krásný a hlavně klidný den přeji!

  8. Pane Jiří, konečně mi došly další spojitosti. Teda – že jste pospa. Fotky jsem si prohlédla, vyprávění o dědovi pročetla. Už jsem to psala víckrát – na své prarodiče si téměř nevzpomínám, umřeli mi hodně brzy, jen babička (mamka mamky) tu s námi byla trochu déle. Moc mi takové vzpomínky, jako máte Vy, scházejí, ale přeju Vám je a raduji se z nich s Vámi.

  9. Fotky jsem si prohlédla, ještě ne všechny, protože je celý dům nemocný a já nevím kam dřív skočit. Ale v pondělí ty školní už půjdou do školy a doufám že i ta školková do školky. Jsem moc ráda, když se tak hezky rozpovídáte, Jiří, o Vašem dědovi jsem četla články na Vašem blogu a měla na svém, na Lidovkách, na ně odkaz. Naši předkové nám zanechali nejen nějaké ty sklínky, náprstky a jiné památeční věci, ale také nějaké ty povahové vlasnosti, a to aniž jsme se o to prosili či stáli o ně. Jako s tím pitím. Děda z mužovy strany byl hospodský a hospodář, který byl sice uznávaný, lidi ho měli rádi, ale je pravda, že se nedožil moc dlouhého věku, neboť snídal rum. Jeho vnuk se ve 40 letech upil k nebytí… Možná k tomu přispělo i to, že jeho matka (dcera toho dědy a sestra matky mého muže :-)) – ještě jste v obraze?) velmi brzy zemřela na banální operaci. Každý z nás má nějaké předky s historiií a mě moc mrzí, že ze strany mého otce toho vím strašně málo. Zajímalo by mě to a už se nic nedozvím…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s