Čtvrtek 17.12.2009 – Dnes má svátek Daniel.

 

Podle všech plků na blogách, v tisku, dokonce i v parlamentu, bych jako důchodce měla obíhat doktory, hřát se v jejich čekárnách, debatovat s kým se namane, zkrátka, že bych se měla takto společensky vyžívat. Proto naše moudrá vláda zavedla regulační poplatky, aby důchodci hezky zůstali dřepět doma a čučelli na televizi, nebo bušili do svých klávesnic u pécéček.

K doktorům jsem vždycky chodila jen se smrtí na jazyku, hlavně proto, že když jsem byla opravdu nemocná, tak jsem samozřejmě potřebovala mimo léků i neschopenku. Pár let si užívám, že když mi něco je, tak se léčím převážně sama, neschopenky již nepotřebujíc. Tzv. obvodní paní doktorka mě vidí maximálně jednou za dva roky a možná letos to budou i roky tři. Dvakrát do roka pak zahřívám svým pozadím lavici v čekárně u odborné paní doktorky, protože mám doživotní odborné onemocnění.A tím to končí. Jenže už delší dobu mám specielní, prý nenakažlivé,  vlezlé potíže na hlavě. Přeskočím to, že kožní paní lékařky se vyznačují nepřebernými možnostmi v mastičkách a vodičkách a jeden je jako pokusný králík, když se zkoumá co u něj zabere a rovnou půjdu na to, že mě paní doktorka odeslala na specielní vyšetření do centrální laboratoře na Karláku, aby se vyloučilo, zda mi na hlavě nerostou houby. Byla jsem tomu ráda, protože už mě nebaví si matlat na hlavu kde co (ze zoufalství i indulonu, no co, indulona byla dobrá úplně na všechno, jako krém na boty, na ruce, na obličej, na vrzající panty, prý i na chleba, což jsem ještě nezkoušela).

Dorazila jsem správně do obrovské čekárny s hermeticky uzavřenými okny, kde jsem hned za dveřmi zavrávorala pod tíhou úděsného puchu. Nevím, zda byli v čekárně přítomni jen lidi s pokročilým stavem rozkladu, ale bylo to hodně náročné samu sebe přesvědčování, abych setrvala. Zařadila jsem se do fronty k okénku, abych předložila náležitosti k oprávnění být účastná zdejšího smrádku. Rozhlížela jsem se po nápisech, abych vstřebala všechna poučení, přikázání, i informace užitečné pro tápající pacoše. Většinou se opravdu vyplatí tyto nápisy číst, protože člověk předejde různým zmatkům. Mimo toho, že pořadí určuje lékař nebo práv a povinností pacienta jsem se nic zvláštního nedočetla, a tak jsem způsobně postávala ve frontě, abych před okénkem zachovala jednometrový odstup, jak mi bylo jedním z nápisů sděleno. Mně tedy takovou informaci ani žlutočerné ohrazení na podlahu nikdo dávat nemusí, ale chápu, že každý není jako já. Mám zkušenosti s tím, že se mi lidi tisknou na záda a myslí si, že tak frontu uspíší. Dokonce se mi jednou stalo, že paní přilepená na mých zádech nemohla přežít ten můj odstup od paní ve frontě stojící přede mnou, ten prázdný prostor ji tak bral, že do mě drcla svým bokem mocnou silou, že jsem zase já drcla do té paní přede mnou. No, byl to trochu pro mě šok, ale pokynula jsem jí, ať jde tedy přede mě. Ajaj zase jsem se zakecala.

Tak stojím v té ukázněné frontě k okénku, poznenáhlu zjišťuji, že si moje čichové buňky zvykly tak, že už nevnímají puch a konečně jsem na řadě, abych se dozvěděla, že se mám jít postavit ke dveřím č. 5, že do laboratoře se chodí rovnou bez okýnka. Hmmm. Tak moje chyba, ale pro takové jako jsem já to klidně mohlo být někde jako informace napsáno. Inu nebylo, a já nezkušená, lékařsko-čekárenskou turistiku neprovozující, jsem takovou vymoženost nepředvídala. Přede dveřmi č. 5 jsem se tedy raději zeptala postávajícího fešáka zda neví, jestli se mají vyplnit ty tiskopisy na stolečku přede dveřmi. Moudře mi odpověděl, že neví, ale že asi ne. Všimla jsem si malinké cedulky na stolku, že se mýlí, což jsem mu sdělila a tiskopis jsem vyplnila. Byl nad věcí a tiskopis nevyplnil. Taky proč? Nějaká důchodkyně ho nebude poučovat. Ach jo, dopadlo to přesně podle mého očekávání. Z laborky ho vyhodili ven, tiskopis v čekárně dlouze vyplňoval, dokonce chvilku váhal i nad kolonkou podpis, než jej přičinil, a zdržoval…

Konečně jsem seděla na patřičné židli pro odběry vzorků. Paní laborantka mi čímsi příjemně škrabkala temeno a upozornila mě, ať se neleknu, že mi vytrhne pár vlásků. Jasně, že jsem se nelekla, jen jsem ji upozornila, že je to sice jako s Dědem Vševědem, ale ode mne, že se bohužel žádných rad nedočká.

Inu tak, tak, byla jsem po všech těch útrapách třeskutě vtipná. Budu teď napjatě čekat pět neděl na zjištění, jestli mi na hlavě nerostou houby.

Reklamy

25 thoughts on “Čtvrtek 17.12.2009 – Dnes má svátek Daniel.

  1. A pak že nerostou…Ty václavky, co máte na obrázku v článku, Vám na hlavě neporostou a neporostou. Já bych uvítal na své hlávce hlívu, kterou si oblíbila štítná žláza mé ženské a ze které jí musím (té štítné žláze) na střídačku vařit polévku a smetanovou omáčku. Ale dnes ne, dnes si vymyslela mikrovlnku. To je u nás přezdívka jídla, které jsem si připravoval s oblibou a zhusta v těch časech, kdy jsem nebyl ujařmen konkrétní ženou a spoután neukojitelnými sny o všech ženách. Spočívá ve vyčištění spíže a chladničky, nakrájení těch záležitostí na proužky, kolečka, plátky a po smíchání se to nechá půl hodiny mikrovlnit. Zpravidla jako základ poslouží brambora, hlávkové zelí, cibule a česnek, klobása, slanina, koření se tím, co přijde pod ruku. Vyzkoušené, dobré, jak si psávala má maminka do kuchařky.Vám, Naďo, zatím ještě vadí, že se zakecáváte a já už to na sobě miluji. Chtěl jsem totiž psát o tom, že včera jsem shodou okolností byl u své interní lékařky i já, chtěl jsem vyjádřit podiv nad tím, jak se nám to hezky sešlo, a bác ho!, píšu o jídle. Internistka mě trošinku ale jen docela malinko zhulákala, že mám od minule vyšší triglycidy, cholesterol se sice drží ale zase dvě kila nahoru, a já neměl sílu jí oponovat, že u stotřiceti kilo dvě kila znamenají jen pořádné, no ehm, stolici, zatímco dvě kila u padesátikilové sušinky, jakou je ona, jsou předzvěstí mdlob. Nechal jsem přes šest stovek v lékárně a doma si aktualizoval tahák, podle něhož si léky přichystávám do zásobníčku, protože dělat to denně by byla strašlivá ztráta času. Posuďte sama:ACCUZIDE 20 mg 1/2 – 0 – 0ACCUPRO 20 mg 0 – 0 – 1BETALOC 200 mg 1 – 0 – 1EBRANTYL 60 mg 1 – 0 – 1VEROGALID 240 mg 0 – 1/2 – 1GODASAL 100 mg 0 – 1 – 0SIOFOR 1000 mg 0 – 0 – 1FENOFIX 267 mg 0 – 0 – 1Ale ani to není to, o čem jsem chtěl psát. Moje internistka má ordinaci v jednom patře své vily, má tam ještě jednu lékařku a tři sestřičky, no a ty sestřičky jsou báječná věc. Rády se smějí a pokud jsem v čekárně a ještě o mně nevědí, chod plyne nerušeně, jakmile však zazvoním nebo některá si přijde pro pacoše a zjistí, že jsem přibyl, je to tak trošku jako když vstrčíte klacík do mraveniště, čekající babky zůstaly dál sedět na svých místech čumíce na puštěnou televizi s pohádkami nebo zprávami a já byl uveden do ordinace takřka ihned, tam to bylo jako u odvodu, svléknout (já sundávám i ponožky, aby bylo vidět případné otoky od prosakující vody, ostatně chlap v trenýrkách s ponožkami vypadá jako pornoherec ze starobylých céčkových filmů), změřit, zvážit, ještě si mě rovnaly pod váhu abych byl vyšší a BMI nevyšel přes čtyřicet, tlak, EKG, a neustálý smích, a to prosím ani nemusím mluvit, stačí jen mimikou naznačit a ženičkám se zjasní líc, nejméně jednou tam mají k hledání i ty z vedlejší ordinace, se všemi se znám, se všemi jsem velmi zadobře a musím podotknout, že jsem tam nikdy nepřinesl nic než lahvičku moči a stálý úsměv.A pak přijde lékařka, která zase chtěla minule vědět, kde kupuji takové nádherné trenýrky, že by chtěla svému chlapovi nějaké takové koupit, ale že na ně nemůže narazit, nic v takové kvalitě a vzhledu prostě nevidí, on ten její chlap je trenérem volejbalistek, takže se často převléká pod pozorným pohledem dvacetiletých vytáhlých krásek, tak ho paní doktor chce mít k světu, není se co divit. Důvěra za důvěru. Rád jsem jí tehdy poradil, kudy na mužskou krásu. A teď si uvědomuji, že jsem mohl nenápadně převést řeč na ženské prádlo, kde jsem také doma, a mohli jsme si je navzájem ukazovat. Ve vší počestnosti. Důvěra za důvěru.Celé to plkání mělo směřovat ke sdělení, že maloměsto si zapisuje kladný bod i v tomhle, všichni se znají navzájem, nemusí být kamarády, ba neznají ani navzájem svá jména, ale od vidění se znají, potkávají se na ulici, v obchodech, v restauracích, na koncertech, prostě maloměsto, internistka se ptala na mé děti, které zná, zda nemají výsev lupénky a v jakém věku já jsem měl první příznaky, prostě jako bychom se potkali na ulici. A odtud do lékárny, kde už od dveří jsme se na sebe zubili s panem lékárníkem, který takřka násilím vytrhl mé recepty z ruky mladinké kolegyně za tarou, na niž jsem vyšel ve frontě, věnoval se mně osobně a skoro s omluvným úsměvem ode mě převzal tisícikorunu, aby mně z ní vrátil něco drobných, které jsem hned večer směnil za produkty práva várečného. Abych nezapomněl, jeden rum se tam připletl ani nevím jak. Tak si myslím, že slova pana lékárníka o tom, že tady budu dlouho, jsem tou večerní konzumací jaksi nepřímo potvrdil, ale v apatyce jsem mu u vědomí mých šesti stovek v jeho kase skromně odvětil: „Bodejť! Takového zákazníka si chce každý udržet!“

  2. Jiří, máte pravdu v tom, že na maloměstě se lidi znají. Ač jsem v Mejtě působila povětšinou jen o prázdninách a pár let na průmce, je to tak jak píšete, ale má to i nevýhody. Lidi si nejsou jen sympatičtí a když k tomu dostanou ještě nějakou úřednickou (či stranickou!) moc, je to horší než v anonymitě města. Maloměsto má své fluidum, které jsem milovala. Mejto bylo taky často pro mě osudové. Nakonec není o čem psát, všechno jsem na sebe už vykecala. Vaše čištění spíže u nás proběhlo zrovna včera a dnes musíme s Katkou na větší nákup, ve kterém se již promítnou i částečně Vánoce a dokonce i Silvestr (šaqmpáňo na půlnoc, plechovky Plzně). Stále nevím co mám koupit našim hochům, aby to vypadalo, ale při tom to bylo levné… :-)) Jdu dodělat oběd. U nás je bramboračka a pangasius v těstíčku s americkýma bramborama.

  3. Vidím, že je dnes nadhozeno téma zdravotnické, tak se přidám. K mé paní doktorce, i když ji mám jen přes ulici, chodím jednou ročně a vždycky dostanu vynadáno, že k ní chodím moc málo kdy a vždycky si jen zatelefonuji sestře o recept. Hájím se tím, že nesnáším čekárny, což ona neuznává a pomstila se mi tím, že mi dala poznat daleko horší čekárnu, než má ona sama. Udělal se mi totiž takový malý pupínek na nose, který jsem si seškrábl a zůstal stroupek zvící špendlíkové hlavičky. Toho si ona všimla a poslala mě na Karlák,, zřejmě tam, kde jste byla taky. Veliká čekárna s asi 30 lidmi, ale smradu tam bylo jako v Cařihradu. Šel jsem se zeptat k okénku nepříjemné "Barvínkové", jak to asi bude dlouho trvat nez prijde na radu tricaty pacient. [prestaly mi fungovat hacky a carky] Musim restartovat a pak budu pokracovat…

  4. Takže pokračuji, po tomto intermezzu s vadnou klávesnicí (musím si urychleně koupit novou)."Barvínková" mi řekla, že musím čekat aspoň 2 hodiny, tak jsem ji řekl, že rád počkám, ale v hospodě a přijdu za dvě hodiny. Ona začala protestovat: "…kdyby to tak udělal každý…" "Tak by tu nebyl takový smrad k padnutí", řekl jsem naštvaně a odešel. Když jsem se přesně za dvě hodiny vrátil, houkla na mne, že už jsem byl volanej, ale vtom syším z amplionu: "Inženýr Toms, dveře číslo …!" Paní doktorka se podívala lupou na můj nos a řekla: "To nic není!" a já byl šťasten, že jsem to takhle rychle vyřídil…

  5. Už jen pár slov:Vrátím se k tomu maloměstu a velké moci v rukou malých lidí, víte, ono to maloměsto má svou samočistící schopnost, přesně podle pořekadla „vrána k vráně sedá“. S těmi mocnými se normální člověk prakticky nesetká, protože oni se nejdříve separují a skrývají ze své vůle, a když se později chtějí vrátit nazpět mezi lid, už se s nimi nikdo nebaví, protože jsou svou velkou mocí pro nás malé nepřípustně poznamenaní.Konkrétně, když se političtí představitelé bratří s představiteli kapitálu, není u toho veřejnost žádoucí, řeknu to zase úslovím: „Kdo má rád salám a politiku, neměl by nikdy být u toho, když se dělají“. Takže všechny ty „dobročinné“ akce se svými mecenáši a politickými veličinami se odehrávají v poloprázdných sálech, kde vedle všech reportérů místních plátků sedí už jen manželky těch, co se rádi vidí na fotkách v novinách společně s postiženými dětmi, které vlivem své imobility nemohou utéci, jako to už dávno udělali všichni slušní lidé při spatření těch mecenášů.A víte, co pro mě bylo potvrzením mých domněnek, potvrzením s absolutní hodnotou? Když primeminister a kandidát na prezidenta Václav Klaus odjel z předvolebního mítinku v našem městě ve voze místního emeritního veksláka, kterému před revolucí za valutové podvody hrozilo vězení a dnes vlastní jednu z největších českých firem v oblasti sázkových a výherních automatů. Ve velkém městě by tohoto kmotra nikdo neznal, na maloměstě své kmotry známe osobně a velmi důsledně se vyhýbáme jakémukoliv kontaktu s nimi. A nevěřím tomu, že pan Klaus nebo spíše jeho ceremoniář nevěděl, s kým má tu čest. Po této lekci z demokracie od budoucího nejvyššího představitele naší země jsem se k svému velkému údivu ve smýšlení posunul víc doleva, než jsem si kdy přál.No, chtěl jsem jen říct, že maloměsto je vcelku výrazně rozděleno na nás, co spolu mluvíme, a na „tamty“ lidi, co s nimi nemluvíme, což u velkých měst dost dobře nejde aplikovat. Jak to říkal mladý Boháček ve známém filmu na otázku matky, položenou mladé dívce z Prahy, zda tam zná nějaké Novákovy: „Mami, co blázníš? Víš, kolik má Praha čísel?“

  6. Mirku, klávesnici jedině Logitech. Tak podle Vašeho vtipného příspěvku soudím, že kvůli nám regulační poplatky tedy zaváděny být nemusely :-))). Ještě bych potřebovala vědět proč bustám u okénka říkáte "Barvínková"?

  7. Jiří, dnes máte pořád pravdu, ale přesto budu chvíli remcat. Ono totiž pokud nejde o život, tak jde o dvě věci (si určitě doplníte sám), ale mělala-li taková funkcí oblažená persona vliv i na velikost oken na domě, tak to bylo na palici. Oni takové persony dokázali člověku pěkně otrávit život. Za všechno omílám stále to samé a sice to, jak zamítli mému strýci výměnu oken na domku, že je domek památkově chráněný a tento si tedy osadil nová okna dle původní velikosti, aby záhy tato památkově chráněná stavba byla zcela zbourána a nahrazena úplně moderní barabiznou a strýc s rodinou vystěhován do šik paneláčku .No, ta historka s VK je velmi typická pro posametové období…

  8. "Barvínková" je pro mne celoživotní terminus technicus pro nepříjemnou, tlustou a nevzhlednou babu. Tak se jmenovala kdysi jedna taková domovnice-desítkářka…

  9. Jen jednu či dvě věci:I když je člověk zdráv jako řípa, musí po šedesátce pravidelně k lékaři, když pro nic jiného, tak pro štempl kvůli řidičáku.Můj strýc na centrálním náměstí v Šumperku nejdříve nějakou dobu šermoval s magistrátem (s nímž si viděl do oken) ohledně zachování dřevěného výkladu a ostění trafiky v přízemí jeho domu v osobním vlastnictví, z níž chtěl vyrobit garáž. Pak ztratil trpělivost a neobyčejně prostě onu trafiku vyboural a zazdil tam vrata. Hlavní šumperské náměstí tím dostalo úplně nový šmrnc, strýc s brbláním zaplatil 5 000 korunek pokuty (což tehdy byl balík jako prase) a vrata jsou tam dnes jako spíše malebná součást průčelí v porovnání s tím, co tam vyvádějí dnešní investoři.Nechci dělat obhájce úředníkům, ale psí hlava, kterou jim laická veřejnost nasazuje, dosti zhusta patří na docela jinou hlavičku. Komunální politika je vždycky volbou menšího ze dvou zel. Také se člověk diví, jak to, že tamtomu ne a tamtomu ano. Jenže to, co zůstává veřejnosti skryto, je to okřídlené „A co za to?“ Nemluvím ani tak o korupci, mluvím o tom, že pan podnikatel váže svůj příspěvek na opravu uzoučké místní komunikace mezi obydlenými historickými vinnými sklepy (musí se tam ručně, protože technika by se probořila do sklepů) na povolení realizace svého projektu, nad nímž městský architekt prohlásil „Jen přes mou mrtvolu!“ Za dva roky je komunikace nádherně vydlážděna, osvětlena a my všichni si při procházce malebným zákoutím libujeme, že už bylo konečně na čase atd. Ale komunikace vede také kolem objektu, nad nímž kroutíme hlavami všichni, kdo projdeme kolem a netušíme, v jakých kleštích nešťastný architekt byl. Zvolil menší ze dvou zel, prospěl všem majitelům vinných sklepů novou ulicí, do níž přestal chodit, aby neměl na očích svůj hřích vůči tváři města.A k oněm stvůrám za okénkem, zkusili jste si někdo osm nebo deset hodin třeba jen týden přijímat veřejnost? A víte, že na taková místa se odkládají lidé, kteří nezvládají odbornější činnosti, protože tam škodí nejméně? Na mizerný obraz nemocnice u veřejnosti ještě nikdo nezemřel, zatímco na chybnou očkovací látku ano. Jeden jediný omyl z desetitisíců rutinních úkonů. Víte, jak vysoké procento blbců taková v podstatě odložená „neschopná“ pracovnice musí za den zvládnout? Já k nim spíše chovám úctu, než bych je kritizoval. Já si to totiž asi rok vyzkoušel vždycky jednou za čtrnáct dní od sedmi ráno do šesti večer, když po revoluci lidé před naším úřadem i spávali, aby se dostali na řadu. Nemohli jsme tam nechat jen pracovnice z podatelny, protože se nám skládaly jedna po druhé, a střídali jsme se vždy tak, aby ve směně byl alespoň jeden mužský, protože dokonce byla i fyzická napadení. Lidé jsou horší než zvěř, když jde o majetek.A dnes, v závěru každého roku, kdy se pořád mění nějaká pravidla a je potřeba nějaká šméčka stihnout vždycky ještě letos, by se realitky, developeři a advokáti k nám nejraději prostříleli. Na letošního Silvestra, byť není úřední den, například budeme mít pro zpozdilé podvodníky otevřeno nejspíš až do večera, jak praví pastýřský list pana generálního.No ale to jsem se zase rozkecal. Omlouvám se. Remcal dřevěný plechem pobitý jsem já!!!

  10. Paní Naďo, z doktorů mě berou mory, jen si je představím. Teď jsem absolvovala martyrium u zubařů ach to byla hrůůůza. Den po té, co mě konečně po týdnu netýrali bolesti zubů jsem najednou musela k zubaři se synem. Jinak indulona je dobrá na všechno. Nejsem si jistá, jestli na chlebu, ale každopádně, pokud ji použijete místo oleje nebo sádla na topinky, nikdo to nepozná. Já to teda nezkoušela, ale spolužáci na intru jo a ti, co měli indulonové topinky nepoznali rozdíl s olejovýma topinkama a moc si pochutnávali.

  11. Moniko, to Vás tedy lituju, slovo zubař ani nevyslovuju nahlas. Tu indulonu na topinky už asi nevyzkouším, už nemám ten mladý žaludek na experimenty :-))))Jiří, ještě jsem zapomněla komentovat ten rozpis prášků. Já to mám doma, tak vím co to obnáší. Podobný rozpis vč. injekcí má můj muž taky. Někteří mužský jsou prostě cimprlich a pořizují si choroby, ach jo… Takže vítejte v klubu :-)))Tak a teď už jedeme na nakupovací orgie…

  12. Myslím, že se svýma lékama a chorobama bych se mezi Vámi taky uchytila. Ale raději Vám povím, že celou zimu nepadal sníh, když my máme tento týden službu, tak jo. Dnes jsem už třikrát shrnovala chodník. A jelikož můj muž se někde vánočně mejdanuje a přijede domů až zítra, tak budu muset brzy ráno vstát a pokračovat v krasojízdě (pokud zase začne padat). A v tomto případě jsou mi všechny choroby naprd, svatý Petr vyslyšel mé vroucí přání po sněhu, akorát se splet v termínu -mělo to být před týdnem nebo za týden :-).

  13. Milá Mirko, mohu-li si dovolit tak důvěrné oslovení, mně se jméno Mirka líbí už proto, že od svědomité spolužačky ze střední školy jménem Miroslava Pospíšilová jsem odebíral nepodařené projekty, na nichž stačilo upravit jméno, až nakonec jsem od ní za padesátikorunu pořídil i maturitní práci. Ta dívka byla tak svědomitá, že své výkresy vyhotovovala minimálně ve dvou verzích, z nichž pak vybírala k odevzdání tu lepší, mně stačila i ta horší, já jsem své schopnosti odhadoval ještě pod úroveň těch jejich nepodařených. Toho ušetřeného času, který se dal tak krásně promrhat v hospodě!A pak se v mém životě uhnízdila jedna Mirka, která Mirkou nikdy nebyla. Moje první a poslední manželka s osmnáctiletou trvanlivostí se jmenuje křestním jménem Mercedes po mamince. Doma jí říkali Erko, na ulici a ve škole Mrcko. Když jsem ji poprvé přivedl do rodiny představit rodičům, moje maminka, prostá venkovská žena, zřejmě o tom přemýšlela, aniž by se mně svěřila, protože měla ráda věci jasné a hezké, a neobyčejně prostě mé nastávající oznámila, že ani Erka a už vůbec ne Mrcka jí „nepolezou z huby“ a ona že jí tedy bude říkat Mirečko! Mé ženě to nevadilo a tak jsem poznal další Mirku. A víte, že jsem jí slíbil, že si k jejímu oslovení vymyslím něco hezkého, jak bych jí mohl říkat jenom já a nemusel se uchylovat k těm banalitám, co slyšíme z pitomých milostných selanek? Další z mnoha slibů, které jsem nesplnil. Dnes jí už zase říkám Mercedes, protože ji mám stále v práci v oddělení.No a je pomalu načase, abych se konečně vrátil k věci. Milá Mirko, mě sněhová služba stihne přesně o vánocích. Když začalo před týdnem sněžit, říkal jsem si, že je dobré, že to spadne ještě sousedce do její služby a my už budeme mít zase hezky. Leč zdá se, že tam nahoře mají nějaký skluz v dodávkách před koncem roku a šturmují, protože se to sype jako žádosti na magistrátu poslední den před termínem výměny občanských průkazů nebo na berňáku před vypršením lhůty pro podání daňového přiznání. A tak jsem si začal přát, i když vím, že vůči dětem je to podlé, aby se zopakovaly tradiční vánoce na blátě, protože cestičku k domovu máme pokrytou asfaltocementovou směsí, která se do podhryzaných útrob matičky Země propadá jen místy.

  14. Blanko, možná mohla, ale s velmi dlouhou prodlevou, však píšu, že tam moc nechodím… :-)Mirko a Jiří, byla změna zákona. Chodníky uklízí jejich mejitelé, z toho usuzuji, že jste spolumajitelé chodníku…

  15. Zákon! K čemu je zákon, když padá sníh a mrzne? Co mně pomůže, když si řeknu, že jsem v právu a neuklidím sníh, na němž si zlomí nohu v krčku stařenka z druhého patra? Nač je mně moje právo, když ten kulhavý Orfeus z prvního patra (po nehodě o holích) nebude moci na té ledovce vyjít z domu?Ano, řeknu si, ať žalují město o náhradu! A jediný prospěch z toho mají právníci, mají svou potravu, která vzrostla ze setby, kterou přijetím tohoto zákona ve svůj prospěch zaseli. A tak odklízím z veřejné cesty dál, věren svému selskému rozumu, bez ohledu na dobové tance nenasytných zákonodárců a lobistů komor komerčních advokátů.

  16. 9.11.2009 jsem napsala toto:V televizi běží nějaké závody na lyžích, prašan lítá od lyžařských hran, jsem zvědavá až napadne sníh, zda-li se nestane z naší ulice nedobytná. Ohledně silnice je to již letitý folklór, chodníky jsme si uklízeli sami, tak jak nám to příslušná vyhláška přikazovala. Po změně vyhlášky jsou povinny uklízet chodníky jejich majitelé, tedy převážně obce. Už teď si kliďánko obce vydaly prohlášení, že nemají finanční nebo technické prostředky a proto sestavily mapu chodníků, které prostě a jasně uklízet nebudou. A šmidra. Pro starostlivého občana, který dbá na to, aby mu mohla pošťačka bezpečně donést nejen penzi, ale hlavně obálky s barevným pruhem však nenastává varianta původní, tedy že si před svým prahem zamete, protože hrozí nebezpečí. Jaké nebezpečí? Kdyby paní pošťáková, náhodou nedej bůh, po tom uklizeném chodníku uklouzla, tak v tom chudák starostlivý občan hezky pojede. Jako za starých časů, nahradí paní pošťákové ušlý zisk, nemocenské ošetření atd., atd. Jak je to možné? No přeci proto, že kdyby starostlivec nesahal na cizí majetek, tak se úraz vůbec nemusel stát. Jen majitel ví jak odborně svěřený majetek ošetřit, aby byl jeho povrch bezpečný.Musím říct, že u nás se "město" pochlapilo, zmechanizovalo a skutečně ty chodníky protahuje, ale samozřejmě jsou i místa, kam tradičně postavili cedule, že cesta je při sněhu a náledí uzavřena …Milý Jiří, Vy jako správný úředník byste měl na dodržování zákonů dbát, nic neuklízet a nadávat "městu", tedy nutit ho, aby dodržovalo zákony . Takto mu to usnadňujete :-)))

  17. Milá Naďo,teprve dnes jsem si všiml Vaší včerejší glosy, která mi v záplavě jiných komentářů unikla, ale byla by to škoda: Je to glosa krátká a úderná a člověk se zařehtá! Cituji: …ještěže jsem snad aspoň příjemná… Bravo!

  18. Tak te´d jsem úplně zatajila dech, milý Jiří. Moje maminka se za svobodna jmenovala Miroslava Pospíšilová a její sestřenice, která žila dlouhé roky v Děčíně, se rovněž jmenovala Miroslava Pospíšilová. Soudím, že ani jedna nebyla "ta Vaše", ale je to docela pěkná shoda jmen. A s tím úklidem to máme jako u vás. V našem paneláčku také bydlí starší lidé. Už jsem dnes čistila 3x. Ale večerní úklid už ponechám s radostí manželovi, až přijede z práce.

  19. Milí diskutéři, dneska se tedy nechytnu, jelikož nemám tolik chorob a tudíž nemám s čím přispět do mlýna, ale to mi tedy vůbec evadí. Zároveň však musím blahořečit tobě, Naďo, za tvůj nápad s deníkem neb tak kvalitní diskuze aby jeden pohledal. Ještěže tě máme, jinak by takové skvosty, co padají z Jiřího, nedostaly patřičný prostor a zcela by zapadly. Jiřímu zdárně sekunduje Mirek a je to opravdu slast číst ty jejich příspěvky. Mirka jim tedy taky pěkně nahrává, no prostě, je to kavárnička pod věží jedna radost!

  20. Chtěl jsem upozornit, že právě v tomto okamžiku jsem na lidovkách (v seznamu blogerů dle reputace) přesně uprostřed krásných žen: nade mnou trůní Zuzanka a po mé levici a po pravici se stkvějí Jitka a NULI! To se mi to medí v takový krásný společnosti, jen ta Naďa tam holt chybí…

  21. Ano, Zuzko, je to dobrá společnost, která se zde schází, samí vybraní lidé, i ti, které jsi nejmenovala a kteří se staví jen někdy, ale rádi se vrací, či ti, kteří pobudou jen mlčky, naslouchajíc. (no, s tím přechodníkem nevím :-)), díky za opravu)Mirku, přeji Vám to kochání…

  22. jen malé "e" chybí a přechodník je v pořádku, naslouchaje mužský přítomný, naslouchajíc ženský přítomný, naslouchajíce množný přítomný, čeština je složitá ale krásná, Jaroslav Žák uměl nádherně pracovat s přechodníky, v Tajnostech žižkovského podsvětí jsem se před několika desetiletími dočetl tvaru …bobbyové stanuli čenichajíce… a od té doby mně přechodníci učarovali, pro učitele však přechodníky učarovaly, učitelé jsou suchaři, kterým hrubky nevoní, pokud je nedělají sami…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s