31.12.2009 – Byl jednou jeden svět

Tak se jmenuje knížka se starými fotografiemi, kterou dali dohromady a vymyšlenými popisky opatřili, pánové Petr Hruška a Ivan Wernisch. Knížka je pestrá, dokonce i s lechtivými obrázky nahých “krásek”. Ty krásky jsem dala do uvozovek, protože co se zdálo tehdy krásné, to by dnes jako krásné asi neobstálo, ale to by museli posoudit pánové. Mne ta knížka inspirovala k uspořádání dobových fotografií našich dávných, i méně dávných příbuzných a známých, na tento blog, v poslední den roku 2009. Popisky k fotografiím, na rozdíl od knížky, budou pravdivé, pokud jsem se k nim prokousala buď z rubu fotografií nebo jinak. Na fotky si zaklikejte pro jejich zvětšení. Vzhledem k tomu, že nezvládám techniku digitalizace jako pan Bosák z blogu Lidovek .-), bude to v horší kvalitě…

 

Holčičce s kočárkem a v kroji na fotografii se svým bratrem Jaroslavem, říkali Bobka. Byla nám na svatbě, ale nedlouho poté… Na Štědrý den, když se ještě v tento den pracovalo, pospíchala domů za svými dcerkami, nedávala pozor a porazil ji autobus. Tak skončil její život.

Na obou fotografiích je Mánička ze Lhoty. Tam, kde jsou holčičky dvě, je ještě Aninka – tak vlasaté miminko jsem ještě neviděla. Mánička, má na druhém snímku pořádně silné copy. Nějak měli asi dříve naši předkové hustší vlasy…

 

 

 

 

 

 

Anděl na horách – ano taková lyžařská výstroj a výzbroj byla v padesátých letech moderní. Na druhém snímku, ačkoliv se to nezdá podle azbukou psaného nápisu, je záběr z Václavského náměstí, někde v prostorách Domu módy, který ještě v té době nestál. Na paních na fotu je patrná móda kabátů o délce do půl lýtek, tedy nejméně lichotivá móda k dámským nohám (Na rubu fota připsáno: – Mánička, Kája a Tonička). Koho by tenkrát napadlo, že se ten chlapeček na fotografii uprostřed mezi svojí matkou a tetou, ve svých 40 letech, upije k smrti a že ho toho dne jeho dvě dcery najdou doma bez života, v nepříliš důstojné poloze…

 

Cvičenky jako fík. Dříve se daleko více cvičilo pro radost a ne pro postavu. Lidi se vůbec raději sdružovali v různých spolcích a k tomu si vymýšleli i jednotné oblečení. Někdy se tomu říkalo kroj, jako mají ty ženičky na fotu, někdy stejnokroj – jinými slovy uniforma, jako mají vojáci na druhém fotu. Ale to už je jiná píseň. Na vojenské fotografii je praděda Stanislav, majitel hostince a hospodářství v Janovičkách. Vojna to asi byla přívětivá, soudím tak podle těch půllitrů a neznámých žen…

Tak tahle Marie lékařskou fakultu nedodělala. Narubu tehdejší tramvajenky je záhadná úhrada jízdného. Tak nějak nepravidelná… Marie zemřela zbytečně mladá, při banální ženské operaci. Říká se, že se jí dostalo nesprávné dávky anestezie. Z bezvědomí po operaci se již neprobrala. I v lékařství se stávají omyly, jenže ty nejdou napravit…

   Na rubu této fotografie je napsáno: “Pohřeb Pepíčka Chadimy, syna p. Chadimy speditéra a statkáře z Vysokého Mýta.” Tahle fotografie ukazuje dřívější zvyky, tedy jak byl mrtvý připraven k rozloučení s rodinou před samým pohřbem. V tomto případě na dvoře statku, kde se pak seřadil průvod na hřbitov.

 

 

 

Na této fotografii je nejdůležitější ten stroj. Třísedadlová motorka. O tom jsem psala kdysi ve svém článku, jak si český člověk dokáže poradit se vším možným a že je schopen si třeba na koleně vyrobit i jachtu. A je to fakt. Dnes už sice zlatý český ručičky tak neplatí, ale kdyby to bylo potřeba, tak určitě k jejich znovuzrození dojde.

Jestli se Vám dnes zdají mé fotografie a popisky smutné, tak se na mě nezlobte, ale osudy fotografovaných lidí jsem měnit nemohla. Abych tedy skončila o něco přívětivěji, tak nabízím fotografii mladého, neznámého muže, o kterém nevím nic, nevím ke komu patřil, komuže to vyznal lásku na zadní straně fotografie:

Mária, Každým dňom Ťa ľúbim viac dnes menej než zajtra, a viac než včera, Jožo 1959

 

 

 

 

Dnes je poslední den roku 2009. Jsem optimista a proto si myslím, že i o tomto roce jednou někdo napíše – byl jednou jeden svět a přidá fotografii, která bude pro něj záhadná – kdo a proč se schovává za časopisem?