Pondělí 25.1.2010 – konečně!

 

Konečně nastal den, kdy můj věrný přítel půjde do nemocnice. Už s ním bylo moc špatné pořízení, budil se až k polednímu, ač jsem ho budila od božího rána. Má hrozné vrtochy a já jsem byla často vzteky bez sebe, že jsem ho málem shodila ze schodů, či mu alespoň dala ránu pěstí. Ještěže jste nemohli slyšet jak mu nadávám.

Pár dní to budu muset bez něj vydržet, ale doufám, že se mi vrátí omlazen a plný energie, a že se mu vrátí jeho původní rychlost a spolehlivost, i když mi slibují, že jeho rychlost bude daleko vyšší, zrovna tak jako jeho paměť. A tak ho za chvíli odstrojím a půjde. Půjde mé věrné pécéčko, co mi už delší čas pije krev!

Moji milí virtuální i živí kamarádi, chvíli tu s Vámi nebudu. Některým dlužím odpověď na jeho mail, omlouvám se, už nestíhám, odpovím až se mi vrátí nové dělo místo chcípající potvory. Mějte se krásně a zůstaňte mi věrní. Pro chvíle pohody Vám posílám link na fotografie autora zde uvedené historické fotografie děla u pražského hradu. KLIK! (pod aktuální fotografií je malý obdélníček s tématem fotografií po jehož straně je rozbalovací šipka, na kterou když kliknete, tak objevíte další témata s dalšími fotografiemi)

Pátek 22.1.2010 – regma jako prase

 

Dnes jsme s Elou pelášily krátké kolečko, protože je pěknej samec, jak by řekl můj dědeček. I když si myslím, že na něj by to bylo málo. Uznával pořádný mráz až od mínus dvaceti. Byl zocelen mrazy ruskými, protože strávil se svojí rodinou dětství a mládí v Oděse, a také byl v 1. světové válce, o které nám vyprávěl různé příběhy. Většinou vyprávěl s humorem o věcech, které asi tehdy humorné nebyly, smál se a jeho obecenstvo s ním. Škoda přeškoda, že to nemám někde na magnetofonu, byly to vyprávěnky věru zajímavé a já si z nich pamatuji blbosti, jako třeba tu zimní, jak se jejich jednotka přesouvala v mrazu a hlubokém sněhu, jak se držel koníka za ocas, při tom pochodu dokázal spát, ale stejně nakonec skončil v závěji. Můj dědeček byl vojenský hudebník a proto nechápu, jak byl takový hudebník platný ve válce. Už se ho nezeptám.

Nevím jak naše dívky budou vzpomínat na svého dědečka, protože ten se křižuje nad jejich oblečením, spíná ruce a vyhrožuje jim: “Jen počkejte, vy budete mít jednou regma jako prase!”  Karolína přišla z venku s tak zmrzlýma rukama, že jí musel na botách rozepnout zip, aby se mohla zout. Samozřejmě má několikero rukavic, ale aby si je vzala, to ne… Kristýna zase chodí v kraťasech a v krátkém kabátě, i když má punčocháče a kozačky, tak se asi moc nezahřeje. Pokaždé, jak ji děda vidí, tak lamentuje. 

Říkám mu: “Vzpomeň si na sebe zamlada, ale co na sebe, na mě si vzpomeň! Tehdy se nosily silonové punčochy, kabáty ke kolenům a já, odedávna parádnice, k tomu všemu v gondolách (specielní lodičky z počátku 60. let) a v mínus dvaceti, hodinu před domem, než jsme se rozloučili… a mám já nějaký regma? Nemám!” Mrazy nemrazy, randilo se za každého počasí, v každé roční době.

Je bezvadný, že nemusím vytáhnout paty z domu mimo malého vyvenčení. Jen Ela by asi byla raději, kdybychom to kolečko udělaly daleko větší, vždyť je na to koneckonců dobře oblečená….

obrázky jsou vypůjčené z internetu

Úterý 19.1.2010 – zlehka o nábytku

 

Jeskynní lidé to měli s nábytkem jasné. Jistily to kameny a kožešiny ze zvěře, ovšem už tehdy to byli lidé kulturní. Ač neznali toaletní papír a kartáček na zuby, na zdech měli obrazy. Sice nevěděli, že to jsou obrazy, ale již tehdy chtěli mimo břuch naplnit také duši, prostřednictvím oka. Určitě se paní Mamutová chlubila paní Přesličkové, že ten její zrovna vymaloval její akt na stěnu jejich obýváku. Přesličková doma zuřila a drtila mezi zuby něco jako: “No jo, ten můj akorát tak věčně chrnět, mimo lovu nehne prstem” a tak jakmile se starý Přeslička probudil, hned mu to naservírovala. Dobrák starej Přeslička šel a vymaloval alespoň mamuta s bojovníky, aby Mamutovi viděli, že nejsou žádná béčka. V duchu slavné filmové hlášky: “Když Vy břízolit, tak my to poženeme vo štok!”

Nic nového pod sluncem. Po našem prvním stěhování do svého, tedy nájemního bytu v paneláku, nemaje příliš peněz, museli jsme přiložit fantazii a ruku k dílu. Po baráku se půjčování západních časopisů netrhlo, takže i u nás vznikalo socialisticko-západní bydlení. V domě byli mužský různě šikovní, ten můj měl slabší koncovky, takže bylo vidět, že se některé naše západní vymoženosti západně jen tváří, ale ta radost, když se dílko vylouplo. Natírání a tapetování panelů jen svištělo, obkládání předsíní dřevěnými laťkami byla těžká móda. Šikulové z typové kuchyňské linky udělaly kuchyň jako z časopisu, nikdo málem nepoznal, že je typová. My jsme měli kuchyň z dřevotřísky, ale horká novinka byla kuchyň kovová, což ale mě nelákalo. S koupelnou to šlo už hůře, protože aby se umělohmotná deska v pidi koupelně tvářila jako Hollywoodská koupelna, to i přes převelikou fantazii prostě neprošlo, i když ti movitější pořizovali koupelnové vybavení v Tuzexu.

Ve mně se stále perou dva styly. Jeden zámecký a druhý chalupnický. Když jsme stavěli domek, vyblbla jsem se v tom, že jsem zčásti vymyslela a zčásti vobšlohla z časopisu nábytek zděný. Tedy na protilehlých stranách obýváku byly různě velké niky, sezení ale tradiční. Do kuchyně s jídelnou pak skvěle pasoval černý, vyřezávaný selský nábytek, který jsme pradávno  zakoupili v Polské kultuře na rohu Václaváku a Jindřišské. Nábytek neměl žádný kovový spoj, pouze na kolíčky a lepení.

Nábytek, po kterém byla vždycky velká sháňka byl nábytek starožitný, těžký, vyřezávaný, intarzovaný, ze třicátých let. Je pravda, že dříve si lidi pořizovali nábytek na celý život a proto musel být fortelný. I moje tchýně má dodnes zařízen dům od tehdejšího truhláře. Vždycky když přišla řeč na časy minulé, stěžovala si, že truhlář už její nábytek odbyl, protože byla válka a bylo to s materiálem složitější. Židle jsou několikrát lepeny a čalounické pásky vyměněny, ale za ty roky…

Po válce se nová móda v nábytku moc rychle rozběhnout nemohla. Přetrvávaly modely ze čtyřicátých let, jako např. trubkové gauče, aby v době šedesátých let dokončil svoji proměnu v nábytek vyrobený horkou jehlou, působící dojmem fórovitosti. Tenké dlouhé nohy, u židlí a stolů téměř bez trnoží se rozjížděly, některé šroubované k desce stolu se stále uvolňovaly. K dřevěnému materiálu se přidala i dřevotříska a umělá hmota, takže šuplíky a desky skříněk místo intarzie byly pokryty umělou hmotou různého zbarvení. Byla jsem tenkrát v sedmém nebi, když jsme měli doma příborník s vestavěným barem, opravdu jsem si připadala jako z amerického filmu. Že se v baru krčily  dvě láhve jakéhosi moku, to už mně bylo jedno.

U nás doma byl stůl v roli posvátné krávy. Nesnesla jsem, aby na něm bylo něco jiného než co tam patřilo. Potrpěla jsem si na pěkné ubrusy a stolování. Dnes jsem na tom už tak hrozně, že jsem akceptovala i umělohmotný ubrus, což mi tehdy nesmělo do domu. Nemohla jsem pochopit sousedku, která měla na stole půl kuchyně. Když jsem jednou za ní přišla jako za zdravotní sestrou se synem, který si zranil ruku, tak odhrnula změť sklenic, talířů a já nevím čeho všeho, odklepla cigaretový popel do popelníku uprostřed stolu a na uprázdněné místo postavila zdravotní propriety. Je pravda, že synkovi vyčistila a ošetřila ruku tak, že neměl komplikace.

O nábytku není možné napsat zasvěcený blog. Nábytek je fenomén všech dob, jako oblékání, jídlo a vůbec kultura člověka. Je to ale strašně zajímavé téma. Doporučuji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Ale i zde najde člověk jen zlomek.

 

Nábytek čtyřicátých let, časopis Eva        Trubkový gauč a můj “moudrý” pohled    Už tenkrát , jak je vidět, jsem říkala:        Typická šedesátá léta

                                                                                                                              “Na takovém gauči se nedá sedět!”

                                                                                                                               (kór v té mezeře mezi polštáři víbůh z jakého materiálu…) 

Sobota 16.1.2010 – středobod bydlení

Novodobé slovo: Bezdomovec. Nevím kde má bezdomovec středobod bydlení, ale nemít domov je pro mě nepředstavitelné. O bezdomovcích řeč nebude, ani o tom, zda ještě dnes někdo v Čechách kočuje.

Čas letí, už máme první polovinu prvního měsíce roku 2010 za sebou. U nás doma se stále něco někam přenáší, vymýšlí nová úložiště, pak se zase ne ně zapomíná a hledá se na těch starých, kde je samozřejmě něco úplně jiného. Myslím si, že až jednou Kristýna bude pobývat v Paříži, že jí vůbec nepřijde, že je tam tolik obyvatel na m2, že se tam staví byty bez kuchyní a nejvyhledávanější auto je Mercedes – Smart. U nás v domě je to úplně totéž i když kuchyní máme hned několik. Příliš mnoho lidí na metr čtverečný.

Střed každé domácnosti spočívá v tom, co její obyvatelé nejvíce vyznávají. V pravěké jeskyni to byl oheň, později uzavřený do krbu, a pak hlavně kamna, u kterých moje babička strávila mnoho času při vaření a pečení. Kamnům konkuroval stůl a židle, u kterého se všichni scházeli k pravidelným obědům a večeřím. U stolu se probíraly rodinné starosti, děti dělaly své školní úkoly nebo hrály hry. Stůl byl také využíván k ručním pracím (šití), nebo jako místo k obyčejnému poklábosení. V době, kdy se do domácností nastěhovala televize, jsou středobodem sedací soupravy nasměrované na její obrazovku.

Vypadá to, že je pryč doba bytů s dámským budoirem, pánskou pracovnou, čínským pokojíkem, přijímacím pokojem, samostatnou  knihovnou, či malou tělocvičnou, s několika ložnicemi, k nim příslušnými koupelnami a šatnami. Ano, kdysi byly tyto místnosti součástí domovů, byly specifikované jen pro určitou činnost. V takových bytech se žilo od rána až do večera. U bohatších vrstev bylo přesně vymezeno kdo kam může, tedy kdo jen do předsíně, do vstupní haly, či kdo bude uveden do toho kterého salonu s pořádným křídlem, tedy klavírem. Takové byty zabíraly  celé patro a jsou někdy k vidění  ve starých filmech, i když jsou tam více preferovány vily. Po roce 1948 si začali hrát na nadměrné metry a tyto byty byly rozparcelovány do několika bytů…

Paneláky udělaly všem rozmarům přítrž. Vrcholem panelákové rozmařilosti bylo pár mezonetových bytů.  Dnes je jasné, že pošťačka ponejvíce zůstává na prahu domu (bytu), popřípadě v předsíni, ale ostatní návštěvy (mimo kontrolorů spotřeb energií) vodíme do obývacích pokojů na sedací soupravu ke konferenčním stolečkům. Myslím si, že v bytech se návštěvy provozují už jen sporadicky. Bodejť, když na každém rohu je kavárna, restaurace, picerka či jiná “cerka”, ve které dostaneme nač máme chuť bez toho, abychom si doma drželi kuchařku či služku a velkou kuchyň jak nádražní halu s kupou nádobí. Když už se rozhodneme pro domácí návštěvu, máme nepřeberné množství cateringů. Už Kristián věděl, kde jen pro ten dnešní den, stojí za to žít a to hnedle v přepychové restauraci.

U nás doma je všechno multifunkční, přestože nebydlíme v bytě, o kterých je řeč. Pořád jsme na tom lépe, než bývali kdysi nájemníci pavlačových bytů, kdy se chodilo z pavlače rovnou do kuchyně, ale zase měli lidi k sobě blíž. Tam si starosti kdo kam může vstoupit tedy dělat nemuseli a středobodem domácnosti mimo stůl byla hlavně kamna. Nejlépe tuto atmosféru přináší televizní seriál “Byl jednou jeden dům”  nebo film “Co je doma to se počítá”.

Možná se zase staví domy s velkými byty, kde lze najít i budoiry, jen nevím, zda jejich obyvatelé mají čas v nich dlít, ale byty se šatnami místo skříní, to bych si dala líbit…

Taková krasavice inteligentní si dovedla zařídit byteček, inu nějaký ten Pejsáček se vždycky našel… (Z filmu “To neznáte Hadimršku”)

Středa 13.1.2010 – Sláva divadlu Na Fidlovačce

 

Vůbec by mě nenapadlo jít do divadla na inscenaci, jejíž příběh byl zfilmován a dávno divácky prověřen jako velmi podařený film. Leč šla polovina rodiny, tak jsem si řekla, že to nějak přežiju a nebudu kazit partu a na Hostinec u kamenného stolu tedy půjdu. Už moje výprava byla náročná. Sníh určoval míru parády. Divadelní psaníčko zůstalo ve skříni, z kabelky pro nošení na všední den jsem udělala večerní tak, že jsem odstranila reklamního medvídka na nanuk Míšu. Na krabici s nápisem “div a delní” boty jsem ani nepohlédla, natož abych ji otevřela a divadelní lodičky obula, stačilo vyčistit teplé zimní boty. Při líčení jsem zjistila, že se může i zkazit i rtěnka na rty, nejen potraviny. Uvědomila jsem si, že jsem ji nepoužila minimálně rok. Po celý život jsem rtěnku na rty užívala velmi málo, protože jsem si spíše líčila oči a rtěnka mimo večerní osvětlení mi už připadala příliš. Stačil jen lesk na rty nebo něco podobného.

Divadlo Na Fidlovačce na mě působí domáckým dojmem, což asi způsobuje dřevěné  vybavení, notně vyšlapaná parketová podlaha a “zajeté” jeviště, proto tam ráda chodím. Národní, Stavovské, Vinohradské,  Státní opera a pod. mají pro mě zase jinou, povznášející atmosféru, kterou si také někdy s chutí užívám.

Představení mělo spád, dynamiku, vtip (legračně znázorněná jízda vlakem a když budete sedět v první řadě, tak se můžete dočkat od herců i eskyma (ten pán co to eskymo dostal chvíli nevěděl jestli ho nebude muset vracet :-)), či fota p. Rychlého), na hercích bylo vidět, že je role baví, jen těžko se dá říct kdo byl z nich nejlepší, ale pánové Gaston (Lukáš Pečenka) a Percy (Matěj Kužel) byli skvělí. Tereza Bebarová jako hostinská Tatrmužová a Václav Svoboda jako hostinský Tatrmuž byli tradičně báječní, Zuzana Vejvodová a Anna Remková jako Alena a Věra mě příjemně překvapily, i když jedné z nich byl malý kostým (že by během role tak přibrala?). Párek Dynderů mi už tak oslnivý nepřišel, ale to se nedá nic dělat, Růžena Šlemrová a Stanislav Neumann byli prostě nepřekonatelní, i když jsem se bránila srovnávání. Spytihněv a Tomáš sice měli také dost daleko do filmových představitelů Rudolfa Hrušínského a Svatopluka Beneše, ale Denny Ratajský jako Spytihněv se s rolí vypořádal skvěle, hlavně svými tanečními čísly. Naopak role Tomáše moc neseděla Ondřeji Brouskovi, tedy alespoň takto na mě působil. Samostatnou kapitolou byl Beno Martens, v podání Petra Rychlého. Ačkoliv mohl lehce sklouznout k laciným efektům hrál úsporně a s příjemným humorem. Také výkon herečky, hrající postavu herečky, Martiny Randové byl prvotřídní, její nevelká role měla velký rozměr.

Vynikla velmi zdařilá a vybroušená režie Pavla Šimáka, až na ten zmíněný malý kostým musím pochválit kostýmy Hany Kubešové (zvláště pak úžasné kloboučky Věry a Aleny), práci maskérky Věry Bílé (mimo příšerný cop paní Vojáčkové) a vůbec celé představení, které mě nezklamalo a udrželo moji pozornost až do konce, bez toho abych se podívala kolik je hodin nebo abych srovnávala hru s filmem. Na představení byla také vidět týmová práce, byla to parta sehraných lidí, kde nikdo nehrál na úkor druhého.

Krásně se bavila i desetiletá Karolína, která prožívala děj s takovým zaujetím, že nahlas dávala průchod svým pocitům, dokonce když Ondřej Brousek upadl na kolečkových bruslích, tak vykřikla “Au”, nebo o sobě dala vědět výbuchem smíchu o zlomek dřív než obecenstvo, či vykulenýma očima, když se děj šmodrchal.

Dlouho jsem neměla tak příjemný pocit plný pohody a dobré nálady jako po tomto představení. A tak, nic jiného doma nemaje, nalila jsem si trochu Fernet stocku a vychutnávala jsem doznívající dojem, posléze trochu zkažený tím, že jsem si musela před spaním vyčistit zuby.

Ta tam byla chuť dobrého Fernet stocku, ale dobrá nálada mi vydržela i dnes…

 

Fotografie je z programu