Úterý 19.1.2010 – zlehka o nábytku

 

Jeskynní lidé to měli s nábytkem jasné. Jistily to kameny a kožešiny ze zvěře, ovšem už tehdy to byli lidé kulturní. Ač neznali toaletní papír a kartáček na zuby, na zdech měli obrazy. Sice nevěděli, že to jsou obrazy, ale již tehdy chtěli mimo břuch naplnit také duši, prostřednictvím oka. Určitě se paní Mamutová chlubila paní Přesličkové, že ten její zrovna vymaloval její akt na stěnu jejich obýváku. Přesličková doma zuřila a drtila mezi zuby něco jako: “No jo, ten můj akorát tak věčně chrnět, mimo lovu nehne prstem” a tak jakmile se starý Přeslička probudil, hned mu to naservírovala. Dobrák starej Přeslička šel a vymaloval alespoň mamuta s bojovníky, aby Mamutovi viděli, že nejsou žádná béčka. V duchu slavné filmové hlášky: “Když Vy břízolit, tak my to poženeme vo štok!”

Nic nového pod sluncem. Po našem prvním stěhování do svého, tedy nájemního bytu v paneláku, nemaje příliš peněz, museli jsme přiložit fantazii a ruku k dílu. Po baráku se půjčování západních časopisů netrhlo, takže i u nás vznikalo socialisticko-západní bydlení. V domě byli mužský různě šikovní, ten můj měl slabší koncovky, takže bylo vidět, že se některé naše západní vymoženosti západně jen tváří, ale ta radost, když se dílko vylouplo. Natírání a tapetování panelů jen svištělo, obkládání předsíní dřevěnými laťkami byla těžká móda. Šikulové z typové kuchyňské linky udělaly kuchyň jako z časopisu, nikdo málem nepoznal, že je typová. My jsme měli kuchyň z dřevotřísky, ale horká novinka byla kuchyň kovová, což ale mě nelákalo. S koupelnou to šlo už hůře, protože aby se umělohmotná deska v pidi koupelně tvářila jako Hollywoodská koupelna, to i přes převelikou fantazii prostě neprošlo, i když ti movitější pořizovali koupelnové vybavení v Tuzexu.

Ve mně se stále perou dva styly. Jeden zámecký a druhý chalupnický. Když jsme stavěli domek, vyblbla jsem se v tom, že jsem zčásti vymyslela a zčásti vobšlohla z časopisu nábytek zděný. Tedy na protilehlých stranách obýváku byly různě velké niky, sezení ale tradiční. Do kuchyně s jídelnou pak skvěle pasoval černý, vyřezávaný selský nábytek, který jsme pradávno  zakoupili v Polské kultuře na rohu Václaváku a Jindřišské. Nábytek neměl žádný kovový spoj, pouze na kolíčky a lepení.

Nábytek, po kterém byla vždycky velká sháňka byl nábytek starožitný, těžký, vyřezávaný, intarzovaný, ze třicátých let. Je pravda, že dříve si lidi pořizovali nábytek na celý život a proto musel být fortelný. I moje tchýně má dodnes zařízen dům od tehdejšího truhláře. Vždycky když přišla řeč na časy minulé, stěžovala si, že truhlář už její nábytek odbyl, protože byla válka a bylo to s materiálem složitější. Židle jsou několikrát lepeny a čalounické pásky vyměněny, ale za ty roky…

Po válce se nová móda v nábytku moc rychle rozběhnout nemohla. Přetrvávaly modely ze čtyřicátých let, jako např. trubkové gauče, aby v době šedesátých let dokončil svoji proměnu v nábytek vyrobený horkou jehlou, působící dojmem fórovitosti. Tenké dlouhé nohy, u židlí a stolů téměř bez trnoží se rozjížděly, některé šroubované k desce stolu se stále uvolňovaly. K dřevěnému materiálu se přidala i dřevotříska a umělá hmota, takže šuplíky a desky skříněk místo intarzie byly pokryty umělou hmotou různého zbarvení. Byla jsem tenkrát v sedmém nebi, když jsme měli doma příborník s vestavěným barem, opravdu jsem si připadala jako z amerického filmu. Že se v baru krčily  dvě láhve jakéhosi moku, to už mně bylo jedno.

U nás doma byl stůl v roli posvátné krávy. Nesnesla jsem, aby na něm bylo něco jiného než co tam patřilo. Potrpěla jsem si na pěkné ubrusy a stolování. Dnes jsem na tom už tak hrozně, že jsem akceptovala i umělohmotný ubrus, což mi tehdy nesmělo do domu. Nemohla jsem pochopit sousedku, která měla na stole půl kuchyně. Když jsem jednou za ní přišla jako za zdravotní sestrou se synem, který si zranil ruku, tak odhrnula změť sklenic, talířů a já nevím čeho všeho, odklepla cigaretový popel do popelníku uprostřed stolu a na uprázdněné místo postavila zdravotní propriety. Je pravda, že synkovi vyčistila a ošetřila ruku tak, že neměl komplikace.

O nábytku není možné napsat zasvěcený blog. Nábytek je fenomén všech dob, jako oblékání, jídlo a vůbec kultura člověka. Je to ale strašně zajímavé téma. Doporučuji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Ale i zde najde člověk jen zlomek.

 

Nábytek čtyřicátých let, časopis Eva        Trubkový gauč a můj “moudrý” pohled    Už tenkrát , jak je vidět, jsem říkala:        Typická šedesátá léta

                                                                                                                              “Na takovém gauči se nedá sedět!”

                                                                                                                               (kór v té mezeře mezi polštáři víbůh z jakého materiálu…)