Úterý 19.1.2010 – zlehka o nábytku

 

Jeskynní lidé to měli s nábytkem jasné. Jistily to kameny a kožešiny ze zvěře, ovšem už tehdy to byli lidé kulturní. Ač neznali toaletní papír a kartáček na zuby, na zdech měli obrazy. Sice nevěděli, že to jsou obrazy, ale již tehdy chtěli mimo břuch naplnit také duši, prostřednictvím oka. Určitě se paní Mamutová chlubila paní Přesličkové, že ten její zrovna vymaloval její akt na stěnu jejich obýváku. Přesličková doma zuřila a drtila mezi zuby něco jako: “No jo, ten můj akorát tak věčně chrnět, mimo lovu nehne prstem” a tak jakmile se starý Přeslička probudil, hned mu to naservírovala. Dobrák starej Přeslička šel a vymaloval alespoň mamuta s bojovníky, aby Mamutovi viděli, že nejsou žádná béčka. V duchu slavné filmové hlášky: “Když Vy břízolit, tak my to poženeme vo štok!”

Nic nového pod sluncem. Po našem prvním stěhování do svého, tedy nájemního bytu v paneláku, nemaje příliš peněz, museli jsme přiložit fantazii a ruku k dílu. Po baráku se půjčování západních časopisů netrhlo, takže i u nás vznikalo socialisticko-západní bydlení. V domě byli mužský různě šikovní, ten můj měl slabší koncovky, takže bylo vidět, že se některé naše západní vymoženosti západně jen tváří, ale ta radost, když se dílko vylouplo. Natírání a tapetování panelů jen svištělo, obkládání předsíní dřevěnými laťkami byla těžká móda. Šikulové z typové kuchyňské linky udělaly kuchyň jako z časopisu, nikdo málem nepoznal, že je typová. My jsme měli kuchyň z dřevotřísky, ale horká novinka byla kuchyň kovová, což ale mě nelákalo. S koupelnou to šlo už hůře, protože aby se umělohmotná deska v pidi koupelně tvářila jako Hollywoodská koupelna, to i přes převelikou fantazii prostě neprošlo, i když ti movitější pořizovali koupelnové vybavení v Tuzexu.

Ve mně se stále perou dva styly. Jeden zámecký a druhý chalupnický. Když jsme stavěli domek, vyblbla jsem se v tom, že jsem zčásti vymyslela a zčásti vobšlohla z časopisu nábytek zděný. Tedy na protilehlých stranách obýváku byly různě velké niky, sezení ale tradiční. Do kuchyně s jídelnou pak skvěle pasoval černý, vyřezávaný selský nábytek, který jsme pradávno  zakoupili v Polské kultuře na rohu Václaváku a Jindřišské. Nábytek neměl žádný kovový spoj, pouze na kolíčky a lepení.

Nábytek, po kterém byla vždycky velká sháňka byl nábytek starožitný, těžký, vyřezávaný, intarzovaný, ze třicátých let. Je pravda, že dříve si lidi pořizovali nábytek na celý život a proto musel být fortelný. I moje tchýně má dodnes zařízen dům od tehdejšího truhláře. Vždycky když přišla řeč na časy minulé, stěžovala si, že truhlář už její nábytek odbyl, protože byla válka a bylo to s materiálem složitější. Židle jsou několikrát lepeny a čalounické pásky vyměněny, ale za ty roky…

Po válce se nová móda v nábytku moc rychle rozběhnout nemohla. Přetrvávaly modely ze čtyřicátých let, jako např. trubkové gauče, aby v době šedesátých let dokončil svoji proměnu v nábytek vyrobený horkou jehlou, působící dojmem fórovitosti. Tenké dlouhé nohy, u židlí a stolů téměř bez trnoží se rozjížděly, některé šroubované k desce stolu se stále uvolňovaly. K dřevěnému materiálu se přidala i dřevotříska a umělá hmota, takže šuplíky a desky skříněk místo intarzie byly pokryty umělou hmotou různého zbarvení. Byla jsem tenkrát v sedmém nebi, když jsme měli doma příborník s vestavěným barem, opravdu jsem si připadala jako z amerického filmu. Že se v baru krčily  dvě láhve jakéhosi moku, to už mně bylo jedno.

U nás doma byl stůl v roli posvátné krávy. Nesnesla jsem, aby na něm bylo něco jiného než co tam patřilo. Potrpěla jsem si na pěkné ubrusy a stolování. Dnes jsem na tom už tak hrozně, že jsem akceptovala i umělohmotný ubrus, což mi tehdy nesmělo do domu. Nemohla jsem pochopit sousedku, která měla na stole půl kuchyně. Když jsem jednou za ní přišla jako za zdravotní sestrou se synem, který si zranil ruku, tak odhrnula změť sklenic, talířů a já nevím čeho všeho, odklepla cigaretový popel do popelníku uprostřed stolu a na uprázdněné místo postavila zdravotní propriety. Je pravda, že synkovi vyčistila a ošetřila ruku tak, že neměl komplikace.

O nábytku není možné napsat zasvěcený blog. Nábytek je fenomén všech dob, jako oblékání, jídlo a vůbec kultura člověka. Je to ale strašně zajímavé téma. Doporučuji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Ale i zde najde člověk jen zlomek.

 

Nábytek čtyřicátých let, časopis Eva        Trubkový gauč a můj “moudrý” pohled    Už tenkrát , jak je vidět, jsem říkala:        Typická šedesátá léta

                                                                                                                              “Na takovém gauči se nedá sedět!”

                                                                                                                               (kór v té mezeře mezi polštáři víbůh z jakého materiálu…) 

Advertisements

15 thoughts on “Úterý 19.1.2010 – zlehka o nábytku

  1. Pekny clanek, Nado. Kam na ty napady chodite ? Pisete o tom, co lidi zajima a o tom, co kazdy zna ze sve zkusenosti. Takze pak mate velkou diskuzi. Na lidovkach byste mela vic prispevatelu, ale tady jsme zase mezi svymi. Taky dobry.

  2. jééé, to jsem si početla, to jsem se potěšila! To, jak popisuješ tu tvou sousedku, to jako bych byla u nás doma a viděla stůl mojí maminky. I s tím cigaretovým popelem. Já si taky potrpěla na prostřený stůl, ale teď mi to kazí můj manžel, který považuje stůl za skladiště, co se uklidí jen na vánoce a velikonoce. Trpím!!

  3. Díky, Lído, máte pravdu s těma Lidovkama, ale zatím jsem ráda, že jsem se utrhla a soukromničím zde :-)).Zuzko, já občas exploduji, když se na stole vyskytnou klíče od auta nebo kšiltovka… :-)).

  4. Mně nepřísluší se vyjadřovat k nábytku, neb tento dělím na dva druhy. Na nábytek s dvířky, skrývajícími veteš tajnou, a bez dvířek, vystavující na odiv veteš veřejnou, jediný kus nábytku, který jsem vzal na milost, jsou tyto dva: stůl, křeslo a postel.Na mých stolech se odehrává realizace hříchu obžerství, a to prosím ve všech směrech, netoliko v oblasti alimentární, na stolech (snad s výjimkou posvátného, zvaného jídelní) já mívám položeny nezbytnosti, bez nichž se v životě ordinérní muž neobejde a které průměrná žena občas mívá tendence z bytu vymést i s ordinérním mužem. Jsou to: televizní program a ovladač, noviny a knihy, rohlík a salám, dva nože (na krájení a na mazání), solnička a cukřenka, kafe a rum, ovoce a sladkosti. Mohl bych pokračovat ve výčtu životních nezbytností, které si odvleču do svého kouta jeskyně, ale neděláme statistiku. Prostě stůl je využit v několika vrstvách a skýtá znalému moje curriculum vitae včetně prognóz do blízké i vzdálené budoucnosti. Včetně přibližného termínu a konzistence důvodu k příští návštěvě toalety.Křeslo bývá ke stolům tak těsně přiraženo, aby šly i poměrně krátké nohy umístit na ten stůl, na sedací části pak bývají přehledně uloženy vzorky expozice na stole, ovšem v modifikovaných podobách. Ponejvíce se jedná o lisované a sušené varianty.Postel je vybavena zhruba stejným sortimentem produktů, navíc ještě obsahuje šupiny mé kůže a skvrny od krve, když si ve spánku při otáčení některou z velkých hřbetních šupin zatrhnu. V nočním stolku pak jsou dvoje sluchátka, obě od firmy KOSS se shodnou frekvenční charakteristikou, jedny jsem si koupil a druhé dostal darem, když si vybírám, kterými opášu svou hlavu, připadám si jako pan rada z Hostince u Kamenného stolu, který měl krom své staré hučky, dlouhá léta spolehlivě odpuzující Věře a Aleně nápadníky a ženichy, ještě dva nové darované, Spytihněva a Tomáše, a jeden svůj zakoupený, bezejmenný Klobouk.Tolik realita. Nyní sny. Mým snem několik desetiletí bylo mít v bytě malou odhlučněnou místnost. Tak malou, že když se v ní zhasne světlo, při troše dobré vůle ji lze považovat za prostornější dělohu. V té místnosti by byly vybílené stěny a poblíž stěny bez dveří by stálo polohovací relaxační křeslo. Proti křeslu by byl na nějakém stolku CD přehrávač, zesilovač a v rozích dvousetwattová třípásmová reprosoustava se zdvojenými basy. Nad tím stolkem na bílé zdi by visel velký šedavý artprotis s modrými, červenými a žlutými nitkami. Tak dva na dva metry. Moje promítací plátno. O tomhle jsem dlouhá léta snil, zatímco kolem mě halasně kroužily a zběsile dospívaly mé děti.Dnes, kdy si takovou místnost mohu snadno pořídit či zařídit, po ní naprosto netoužím, protože jsem se naučil ji nosit stále s sebou. A tak jsem živoucím naplněním starého čínského pořekadla: „Dostaneš vše, po čem toužíš, nešťastníku!“

  5. Jiří, ani jsem neočekávala od Vás něco jiného než jste napsal. :-)))) Když se to tak vezme, o postelích by to vydalo na samostatné povídání, zrovna jako o nohách na konferenčních stolcích. Jinak podepisuji čínské pořekadlo s tím, že by si rovněž zasloužilo samostatnou kapitolu, i když je jasné a přesné… :-)))

  6. Naďo, článek je vynikající a chtělo by se mi moc psát, ale manželka je nemocná a já musím kmitat…

  7. Naďo, moc hezký článek, ale s tíms stolem!!! Vás bych se bála pozvat k nám, protože nás stůl v kuchyni je pro děti odkládací prostor. Uklidím, a za chvíli je tam nová zásilka nesmyslů. Štve mě to, že jsem si to tak vychovala, protože stůl je domácí oltář, jeho účel je přímo posvátný, je to místo setkávání. U něj se hoduje, ale také tam probíhá hlavní komunikace rodinných příslušníků.

  8. Takže teď mám zase volno, manželka po obědě spí. Včera jí nebylo nic a dnes ráno šílená bolest hlavy, ale žádná teplota, jenom slabost v nohou. Telefonoval jsem synovi a on myslí, že to bude ta prasečí chřipka, tak máme počkat, buď se to ztratí nebo začne horečka a pak se musí k doktorovi a šup do nemocnice. Tak uvidíme. K tomu Vašemu nábytku bych chtěl poznamenat, že po mém prvním rozvodu 1960 jsem všechno nechal manželce a odstěhoval se zpět k rodičům, kde byl dosud můj pokoj prázdný, ale bez nábytku. Od ženy jsem si odvezl pouze mé svršky (fusekle atd.), takže u našich jsem opět začínal od nuly. Peněz nemaje, musel jsem chtě-nechtě si vyrobit nábytek sám. Na půdě byla našich stará ložnice a tu jsem zmodernizoval, tj. odřezal ozdoby, zkrátil nohy, natřel na hnědo a dokoupil pouze stolek konferenční a radio Máj.Výsledek byl skvost, jo a ještě jsem natřel staré už černé linoleum na žluto a lidé žasli! Teprve v průběhu dalších let jsem to vylepšoval dokoupenými věcmi a nejlepší na tom bylo to, že když přišla k našim nějaká nóbl návštěva, uvedli ji s mým svolením, do mého pokoje! Na ten pokoj dodnes rád vzpomínám, bylo mi tam dobře – tak nějak útulno a nebýt toho, že jsme se museli vystěhovat, když pan domácí náš byt potřeboval pro dceru, která se vdávala, tak bych tam možná skejsnul dodnes a vůbec neemigroval. Kdo ví? Prostě ta vila Jitřenka mi nějak přirostla k srdci…

  9. No prosím, Mirku, ani bych do Vás neřekla, že jste také manuálně zručný. Působíte vznešeným dojmem :-)).. Hezká vzpomínka, nemáte z toho pokoje foto?Doufám, že Vaše paní bude v pořádku, to by tak ještě scházelo, aby jí přepadla taková pitomá chřipka…

  10. Tak jsem právě v televizi dokoukala povídku o omylu s telefonem, kterou jste Mirku napsal, konečně jsem to viděla. Bylo to moc hezké a vtipné, moc hezky Vám to všichni čtyři herci (Mahulena Bočanová, Václav Vydra, Tereza Brodská a Antonín Procházka) zahráli.

  11. Naďo, já sám jsem o tom nevěděl, že to dávají, až když zavolala jedna naše známá z Moravy, že právě dosledovala mojí povídku na ČT1, kouknu do programu a vidím: 11:35 Telefon story…

  12. Dobrý večer, dostávám se k internetu jen na chvíli. Nejdřív k Mirkovi – to jsem netušila, pokusím se ten pořad najít v archivu. Díky za upozornění. A chválím Tě, že se tak staráš o nemocnou manželku.Tys, naďo, zase vytáhla na světlo Boží zajímavé téma, ale já se moc nechytám, protože to není moje hobby. Malý (konferenční stolek) je obvykle plný manželových věcí (hrnečky, nůžtičky, cvičící kolečko na ruce atd.), které dopoledne sklidím (nejpozději tehdy, když si dávám na ten stolek na chvíli nohy). A velký stůl mívám často plný svých propriet – různé doklady, česko-anglický slovník, fotografie, Lidovky, vyžehlené prádlo atd. Úplně uklizený bývá jen v neděli, pokud u něj obědváme. Tak to bys mě asi nepochválila.

  13. Už jsem Tě Mirko vyhlížela. Se stolem si jistě starosti neděláš a ani nedělej. Každý máme nějaké to své vychýlení a zajeté zvyklosti. Musím říct, že mě dnes Mirkova Telefon story opravdu potěšila, protože to bylo moc příjemné koukání. Bylo to takové slunné…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s