Pátek 22.1.2010 – regma jako prase

 

Dnes jsme s Elou pelášily krátké kolečko, protože je pěknej samec, jak by řekl můj dědeček. I když si myslím, že na něj by to bylo málo. Uznával pořádný mráz až od mínus dvaceti. Byl zocelen mrazy ruskými, protože strávil se svojí rodinou dětství a mládí v Oděse, a také byl v 1. světové válce, o které nám vyprávěl různé příběhy. Většinou vyprávěl s humorem o věcech, které asi tehdy humorné nebyly, smál se a jeho obecenstvo s ním. Škoda přeškoda, že to nemám někde na magnetofonu, byly to vyprávěnky věru zajímavé a já si z nich pamatuji blbosti, jako třeba tu zimní, jak se jejich jednotka přesouvala v mrazu a hlubokém sněhu, jak se držel koníka za ocas, při tom pochodu dokázal spát, ale stejně nakonec skončil v závěji. Můj dědeček byl vojenský hudebník a proto nechápu, jak byl takový hudebník platný ve válce. Už se ho nezeptám.

Nevím jak naše dívky budou vzpomínat na svého dědečka, protože ten se křižuje nad jejich oblečením, spíná ruce a vyhrožuje jim: “Jen počkejte, vy budete mít jednou regma jako prase!”  Karolína přišla z venku s tak zmrzlýma rukama, že jí musel na botách rozepnout zip, aby se mohla zout. Samozřejmě má několikero rukavic, ale aby si je vzala, to ne… Kristýna zase chodí v kraťasech a v krátkém kabátě, i když má punčocháče a kozačky, tak se asi moc nezahřeje. Pokaždé, jak ji děda vidí, tak lamentuje. 

Říkám mu: “Vzpomeň si na sebe zamlada, ale co na sebe, na mě si vzpomeň! Tehdy se nosily silonové punčochy, kabáty ke kolenům a já, odedávna parádnice, k tomu všemu v gondolách (specielní lodičky z počátku 60. let) a v mínus dvaceti, hodinu před domem, než jsme se rozloučili… a mám já nějaký regma? Nemám!” Mrazy nemrazy, randilo se za každého počasí, v každé roční době.

Je bezvadný, že nemusím vytáhnout paty z domu mimo malého vyvenčení. Jen Ela by asi byla raději, kdybychom to kolečko udělaly daleko větší, vždyť je na to koneckonců dobře oblečená….

obrázky jsou vypůjčené z internetu