Neděle 28.2.2010 – ANO

Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly.
Hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.

(Rusalka, Jaroslav Kvapil)

Dnes Vaše svatby. Kdo nic neposlal, určitě lituje, ale co nadělá, když nic nemá? Možná, kdo ví, teprve mít bude! A zase, na fota si pro jejich zvětšení, zaklikejte!

Jiří Pospíšil.

Zašla jsem do jeho rajčete a vybrala 3 fotografie, které se mně líbily a přidávám jeho svatební historku z jeho svatby, která byla sice zdokumentována, ale fotografie jsou kdesi …

To, co jsem umístil na rajče, jsou fotky po otci, který byl takovým dokumentaristickým typem a na rozdíl ode mě krom jiných rozsáhlých bezcenných sbírek skladoval i noviny a časopisy a podobnou veteš. Já jsem snad cílevědomě, abych zamezil tomu, aby si o mně někdo myslel totéž, co já o něm, když jsem ty krámy pálil, všechny své sbírky a dokumenty zlikvidoval již zaživa. Na mou duši, je to tak!

Ale zato vám ze své paměti mohu posloužit jedním faktem, který by tak jako tak nebyl fotograficky zdokumentován. První manželskou soulož jsem na své ženě vykonal zhruba dvě hodiny po obřadu. Totiž podařilo se mně jí při obědě polít šaty červeným vínem a tak jsme museli spěchat na pokoj, aby si skvrny mohla zatepla zaprat. No a při té příležitosti jsem byl sveden jejím neposedným zadečkem v kombiné, když se skláněla nad umývadlem v hotelovém pokoji. Na mou duši, bylo to tak!

 

Mirka Nulíčková:

Příběh naše svatba žádný velký neměla, byla to pěkná svatba bez velkých průšvihů, ale i zážitků. Na tu dobu byla i docela velká (mimochodem, také únorová – 22.2. 1975), asi 35 lidí. Pro své spolužáky jsme udělali rozlučku v Praze na Suchdole, a tam bylo snad 50 lidí …
Ale malý komentář k vybraným fotkám si neodpustím, protože jsou důvody, proč jsem je vybrala.
Foto č. 1 – spící novomanžel a důležitá novomanželka
Mirek se večer před svatbou sice se svobodou neloučil, ale téměř se nevyspal, protože se "loučil" jeho táta a on ho měl odvézt domů. Děda byl výborný společník a známý spiťar, takže budoucí novomanžel na něj čekal v hospodě ve vedlejší vesnici do brzkých ranních hodin a pak pár hodin spal a pak jel k nám za Kolín na svatbu (přijel, dá se říct, na knop). Spící, ale stojící je pak na vícero fotkách … Já se snažila svatbu "zachraňovat" a byla jsem tudíž "pozorná" za dva.
Foto č. 2 – to je taková momentka, kterou mám ráda pro určitý příběh v ní. Chlapi se radí, cosi řeší, jsou důležití – a nevěsta zůstává sama, jakoby opuštěná, ale nehroutí se a kamsi kráčí …

Mirka má výročí svatby v únoru, zrovna tak jako my, jen s jiným počtem let …

Jarda Šerák:

Svatba Marie a Jaroslava Vítkových cca1920 na kozlíku sedí manželé Suchánkovi z Holotína, zprava ženich Jaroslav Vítek, nevěsta Marie Vojtěchová, synovec ženicha Josef Minařík, stojící Stanislav Suchánek , družička je Božena Koberová (Minaříková) z Hošťalovic

Mirek Toms:

Svatba rodičů Mirka Tomse, která se konala 27.4.1929 (přesně o 40 let později se mi 27.4. 1969 narodil synek)

Jiří Hermánek:

Svatební fotečka největšího fešáka z EU (cituji z mailu průvodní slovo). 

Zuzka Zajícová:

Zuzka jako nevěsta na fotu se svým tatínkem, an ji vede poprvé k oltáři. Vyprávění o svatbě, byť ne o její – článek na blogu Lidovek. Na dalším fotu svatba Zuzky sestřenice z roku 1955 a na poslední je nevěsta Lenka, Zuzky sestra asi v r. 1975.

Jarka Jarvis:

Poslala fotografii s tímto textem: "Podepise? Nepodepise?" Svoji svatbu již popsala ve svém článku na blogu Lidovek. Vdávala se ve stejném roce jako já, jen o pár měsíců později, v červnu.

Blanka Ulaherová:

Posielam nejaké fotky. Svedok za mnou je môj vtedy 20-ročný brat, ktorý mi teraz šéfuje. O dva týždne bude mať 50. Moji rodičia vtedy mali 51 a 49 a zdali sa mi už dosť starí.:-(
Druhú som vybrala preto, že sú na nej medzi svadobnými hosťami ľudia, ktorých pozná/poznal náš spoločný uherskohradišťský priateľ z diskusíí.

Príhody žiadne, akurát mama mala naplánovanú rošádu so svadobnými autami, pretože ich bolo menej ako bolo potrebné, tak dávno pred touto udalosťou urobila podrobný logistický postup zakreslený aj na papieri a medzitým sa v alkohole neskúsený svokor pripil za silnej podpory mojej tety – známej to nášho UH priateľa .No a keď bol čas nasadnúť do áut, mama z okna vydávala povely, na ktoré svokor vo svojom stave nebol schopný adekvátne zareagovať,
nasadol hneď do prvého auta, rodina môjho manžela ho nasledovala a tým mame zhatila úplne všetky plány, ale nakoniec sa stihli všetci dopraviť a už nič nestálo v ceste, aby si vypočuli to očakávané áno.

Lída z USA:

Poslala krásné svatební foto svých rodičů i s rámečkem.

My dva:

28. února 1966:

Tento krásný, slunečný a na únor mimořádně teplý den a tato rodinná událost prověřily naše rozhárané rodinné vztahy. Má rozčilená matka mi málem vrazila svůj poslední výchovný pohlavek, k “oltáři”  mě vedl dědeček místo přítomného otce, což nevybíravými slovy hlasitě komentoval strýc Oldřich a na odpolední, posvatební sezení se dostavila nezvaná osoba. Oddávající úřednice k nám promlouvala hlasem smutným, až přesmutným, jakoby jí vymřela polovina příbuzenstva. Všechno jsme ustáli, přežili ve zdraví a jen mužův bratranec se zapsal do historie svým nadpřirozeným výkonem, který by se dal přirovnat k výkonu fakíra, protože usnul ve stoje, podpíraný o piano zn. Förster pouze svojí bradou, čímž vytvořil zajímavou kompozici s bustou Bedřicha Smetany, která měla slepený nos, opravený zlatou barvou na kamna (tzv. zlatěnka), stojící na pianě opodál – vedle jeho hlavy. Někdo by mohl říct, že ztvrdl jako týden stará veka, ale o mrtvých jen dobře.                                                      

Britský magazin z roku 1947:

Svatba korunní princezny Alžběty a poručíka Filipa Moutbattena (řeckého prince), který se vzdal všech svých titulů a přijal občanské jméno a v předvečer sňatku byl jmenován vévodou z Edinburgu, ve Westminsterském opatství. Svatby se zúčastnili 4 králové a 6 královen – a nejvyšší představitelé britského veřejného života objevili se v průvodu, na který čekali někteří diváci i více než 24 hpdin. Vlečku nevěsty nesl princ Michal z Kentu a princ William z Gloucesteru.  Po skončení ceremonie, když se princezna otočila k východu, nepodařilo se osmi družičkám a dvěma mládencům vyrovnat její pětimetrovou vlečku, která uvízla u schodiště. Teprve králi Jiřímu VI. podařilo se závadu odstranit, takže princezna mohla  pokračovat v cestě. Před kostelem vrhl se ke kočáru novomanželů dvanáctiletý chlapec, kterého však policie strhla zpět. Po odjezdu kočáru se vysvětlilo, že mladý obdivovatel byl Jeho Veličenstvo král Feisal z Iraku, který si chtěl prohlédnout svou budoucí kolegyni zblízka.

Šťastné novomanžele odvezl po obřadu do Buckinghamského paláce královský, pozlacený kočár tažený šesti bílými konňmi

Tisícihlavé zástupy obklopovaly královský palác po celý den. Královská rodina musila se vždy znovu ukazovat na balkoně – i dávno potom, kdy novomanželé odjeli na svatební cestu do zámku Broodlands, náležejícího ženichovu strýci earlu Mountbattenovi.

  

                     Svatba 20. listopadu 1947                                                    Jsou svoji přes 60 let …      

 

P.S. Fotografie a příběhy byly řazeny v pořadí tak, jak přicházely.

A nakonec si dejte svatební dort, který “upekl” a poslal Mirek Toms

Sobota 27.2.2010 – zítra se vdávám, píše se rok 1966

 

Zítra se vdávám, protože je rok 1966. Normálně se vždycky loučí se svobodou ženich, nevěsta čeká doma, tetelí se radostnou představou, že další den již zahodí titul slečna a stane se paní, a její muž s ní spočine v loži manželském, což u nás byla opravdu událost, protože místo postarších válend jsme měli manželské lože zabukované v hotelu Evropa. Nemůžu říct, že bych se také netetelila, ale jak je mým zvykem, ne podle všeobecných zvyklostí. Nakonec mám i důvod, mám dnes narozeniny.

Na loučení se svobodou jsme vyrazili ve třech. Můj budoucí muž, budoucí svědek a já, budoucí mladá paní, kteréžto označení mně vydrželo až dodnes, když na mě chce někdo udělat dojem, nebo mi chce kdosi cosi prodat. Kdyby do mě cinklo, nevzpomenu si, kolika hospůdkami jsme prošli, ale pamatuji si, že to byl krásný večer až skoro do rána. To ráno, po krátkém zdřímnutí jsem napochodovala do tehdy vyhlášeného salonu Ve Smečkách k Matuškovým a měla mě česat přímo sama paní Matušková, kadeřnice všech, co něco znamenali. Kdybych si upravila vlasy sama, tak bych nejen ušetřila, ale ještě bych mohla, bývala mít i krásné svatební fotografie.

Proč nemám krásné svatební fotografie? Takové ty tradiční, co většinou léta visely nad manželskými postelemi? Při představě takové konvence se mi tehdy protáčely panenky – tedy oční panenky. Ale, zase jsme nějaké fotografie chtěli. Spolehli jsme se na amatéry, jenže kdosi usoudil, že profesionál je profesionál a tak byl alespoň najat profesionální fotograf přímo na Staroměstské radnici. Mohl se směle vzít za ruku s paní Matuškovou. Bída.

Probdělá noc udělala na nevěstě své, devastovala její, jindy zadumaný a intelektuálně laděný pohled tím, že vytvořila pod jejíma očima excelentní pytle, orámované namodralými kruhy, oko bylo krhavé a zkrátka nevěsta neslibovala svým vzezřením žádné přísliby nejen na noc, ale už i na blížící se obřad. Proto se nevěsta uchýlila k první pomoci zdravotní a zvolila k tomuto účelu svědka, který v současné době vykonával základní vojenskou službu jako lapiduch a jako takový měl samozřejmě po ruce tehdy populární životabudič Fenmetrazin, či jak se ten ďábel jmenoval.

Důvěra v takové zdravotnictví byla absolutní a to se nemělo stát. Nevím, jak to bylo možné, ale v momentě, kdy jsem měla prožívat svoji životní úlohu nevěsty, byla jsem v takovém útlumu, že jsem vkročila do manželství nějak jakoby mimochodem. Účinek toho životabudiče se dostavil až v odpoledních hodinách, kdy bylo dávno po obřadu a já jsem začala sršet energií.

Tak proto jsou mé svatební fotografie tak příšerné a jen asi tak tři jsou možné k ukazování. Jenže, je to úplně jedno. Mnoho dvojic, které mají úžasné a perfektní fotografie, už dávno nejsou dvojice.

Ale zítra to ještě nemůžu vědět, že to bude napořád, protože se píše rok 1966 …

Pondělí 22.2.2010 – Třetízubec čekatel

 

Tak v pátek jsme se spolužačkou ve škole opravdu zlobily, rušily jsme dychtivé studenty, tedy hlavně a konkrétně jednu studentku, která seděla v lavici pod námi. Inu, jako za starých školních časů, kdy jsem jednou za rušení při biologii dostala pěkně vypečenou poznámku do žákajdy dokonce od inspektorky. Měla bych tu žákajdu najít, znělo tak nějak  “… a ani mé časté pohledy na ni jí nezabránily, aby přestala vyrušovat…”  nebo tak nějak. Vůbec si nepamatuji co tak strašně důležitého jsem musela řešit zrovna při biologii.

Nedalo se nic dělat, pan profesor sice nepřednášel stále stejnou látku jako minule a předminule, ale nějak se převelice věnoval historii zemědělství, která nám byla povětšinou obecně známa a to nás tedy nebavilo. Nejdřív jsme se srdečně chichotaly tomu, že spolužačka přišla do školy oslňovat vskutku krásným trikem, ale měla to triko oblečené naruby, čehož si všimla až při přednášce. Jsem už taková, že jsem to zjistila, až když mi to sama řekla, protože jsem si myslela, že je to záměr, že je to takový model. Jo, jo, smály jsme se a smály jako za mlada.

Pak začala spolužačka šustit papíry v kabelce a vyndala tiket na sportku. Ten naruby oblečený oděv ji inspiroval, že by mohla podat sportku, že bude mít určitě štěstí. Žádala mě šeptem, abych ji vysvětlila, jak se taková sportka vyplňuje, že to neumí, tikety má pro sousedku. Také šeptem jsem jí začala ujasňovat postup, ale zadrhla jsem se, protože jsem nevěděla vše. Poradila jsem jí, ať se raději zeptá na poště. Jenže, to už ta dychtivá studentka na nás ze spodního patra zle syčela, což má nadšená spolužačka ve své vidině zbohatnutí, přehlédla. Musela jsem zvýšit decibely šepotu, abych rozjásané spolužačce vysvětlila situaci a od té doby jsme si místo šeptání psaly, šly jsme do sebe, abychom nemařily druhým touhu po vzdělání.

Pečlivá studentka popsala několik stránek v sešitě, a jak jsem zjistila, tak i můj soused, co minule klimbal, byl nějaký čilý a také pilně zapisoval. Já jsem pokreslila stránku v sešitě několika obrazci různorodými, geometrickými a částečně vystínovanými, několikrát jsem na písemný dotaz spolužačky odpověděla rovněž písemně kolik je hodin, ale k zapsání zajímavých informací jsem měla tak dvě tři poznámky. Nezlobily jsme samy, jeden student, sedící šejdrem od nás, šustil pod lavicí novinami a četl si je. Inu, jsme specifičtí studenti. Prý nám, studentům třetího věku, mladí a řádní studenti z fakulty přezdívají – “třetí zuby”.

Ó jak výstižné, i když jsem sice příslušnice této skupiny, tak jsem ale zatím jako faktický třetízubec – čekatel …   

Sobota 20.2.2010 – Já a československý film

a také český …

Podle Cibulkova kalendáře pro pamětníky se dnes, v roce 1885 narodila v České Třebové Zdeňka Baldová a v Praze, v roce 1936 Jiří a Lumír Blahníkovi. Byla to ta známá dvojčata z filmu z roku 1941 Nebe a dudy. Byl to bezvadný nápad udělat kalendář, kde jsou data narození a úmrtí herců a lidí kolem filmu, ale také i data premiér filmů. Jsem ráda, že mám narozeniny společně s Natašou Gollovou, i když se narodila v roce 1912, v Brně. V náš svatební den se zase narodil Otakar Vávra a to v roce 1911 v Hradci Králové. V tentýž den, v roce 1987 zemřela Anny Ondráková v Hollenstedu v Německu. V tomto týdnu se konala premiéra filmu “Prstýnek”, přesně 16.2.1945.

Pokud jsem četla historii filmu a filmování v tehdejším Československu, točilo se během roku několik filmů za poměrně krátký čas. Přesto v těch filmech najdeme jen velmi málo nepřesností a profesionalita byla znát na každém kroku. Téměř každý film měl svoji ústřední melodii, hit, který si návštěvníci prozpěvovali na cestě domů z biografu. Od slečinek přes služky, matinky až po babičky si písničky zapisovaly do svých sešitů nebo si je kupovaly na gramofonových deskách značky Ultraphon či Esta. Nevím, zda je tehdy hrála i rádia, určitě ano, ale to by mi musel někdo potvrdit. V té době jsme ještě houbařila. Na tyto filmy se dá koukat stále, i když na některé už méně nebo vůbec. Mám docela schopnou sbírku starých filmů na DVD – vybraných perel a perliček, takže kdyby byl osud ke mně nepříznivý a skončila bych s jasnou myslí na posteli, mám na co koukat. Herecké koncerty v jednoduchých i trochu složitějších příbězích jsou věčné, v určitém věku je objevuje další a další generace, zrovna jako osudy herců, kterým do života vstoupila válka.

Když jsem jako dospívající dívka začala objevovat film, práce režiséra mi nic neříkala a já jsem se domnívala, že film je společným dílem herců. Později jsem tento názor samozřejmě opustila, abych zjistila, že nejdůležitější osobou u vznikajícího filmového, nebo divadelního díla je režisér, protože on má v hlavě vizi příběhu promyšlenou do posledního zrnka a zároveň jí musí udržet v mezích celku s plynulou návazností, jako architekt.

A takto jsem psala v roce 2008 svoji desetistránkovou závěrečnou práci na U3V, ze které uvádím jen malou část:

Ve Francii vzniká nová vlna ve francouzském filmu, jejíž představiteli jsou režiséři Francois Truffaut, Jackues Rozier, Jean Rouch, Luis Buňuel, Jean Clauda Carriér, Jean-Luc Godard. Vzniká nové pojetí jak režie, tak i herectví a všeho co s tímto fenoménem souvisí. Film se stěhuje z interiérů do exteriérů, často pracuje s neherci, s jejich civilním projevem, snaží se o úsporný provoz, kdy např. režisér natáčí film i jako kameraman a příběhy jsou z obyčejného života.

I v Československu se rodí nová vlna, ve státním filmu se objevuje nově dospělá poválečná generace režisérů, jako je Pavel Juráček, Jaromil Jireš, nebo Věra Chytilová, později slavný Miloš Forman, Ivan Passer – Jaroslav Papoušek. Poslední tři ve společné spolupráci natočili filmy Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko a Intimní osvětlení. Jejich filmy podobně jako ve Francii objevují kouzlo neherců, podaří se jim do filmů obsadit zdařilé typy, jako např. Jana Vostrčila, Josefa Šebánka, Miladu Ježkovou, hrající i v jejich dalších filmech, ale už pod samostatnou režií jmenovaných režisérů. Z herců, kteří přispěli k mimořádnosti jmenovaných filmů, byl i výborný, a bohužel pro filmové umění, emigrující Vladimír Pucholt.

Zajímavým filmem a také hojně přetřásaným mezi mladými intelektuály (lépe řečeno rádobyintelektuály) byl film – Sedmikrásky – Námět: Pavel Juráček, Věra Chytilová, scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová. Režie: V. Chytilová. Svým pojetím se hlavně v té době vymykal jakémukoliv zaškatulkování. Dadaistické rozhovory mezi protagonistkami filmu a neuvěřitelný děj, který spočíval v tom, jak se 2 dívky rozhodnou být zkažené rozděloval diváckou veřejnost na dvě poloviny. Jednu nadšenou, druhou odsuzující. Nebyl žádný střed. Velkou zásluhu má na zvláštnosti a povedenosti díla hlavně scénáristka Ester Krumbachová.

Současnost:

Jedna z výjimek dobrých filmů ze současnosti je pro mě film Marcela, od režisérky dokumentárních filmů Heleny Třeštíkové (1949). Tento film má podle mě znaky nové vlny, pracuje s neherci, v ulici, s malým štábem, ale není to hraný film. Tento časosběrný tvar vyústil v celovečerní film o obyčejném člověku – ženě, které se nevyvedlo manželství, její pinožení se životem se všemi starostmi o děti, vyúsťující do tragické smrti dcery. Příběh je velmi silný, místy působí syrově, na nic si nehraje, režisérka jej natočila bez patosu a zpracování je možné přirovnat ke geniálně jednoduché lince malíře Oty Janečka. Na závěr bych k tomuto filmu dodala, že mě velice dojal a takový pocit jsem mnoho let u filmu nezažila.

Další výjimkou je film …a bude hůř, natočený režisérem Petrem Nikolaevem podle stejnojmenné knihy Jana Pelce a rovněž nese znaky nové vlny šedesátých let, ale hovoří o letech osmdesátých. Tento černobílý film je syrovou výpovědí o nesvobodné době, o beznaději mladých lidí, kteří žili bez možnosti pohybu mimo zadrátované území, pod tlakem příslušníků bezpečnosti, když se vymykali standardu a s udavači v zádech. Film, se nepromítá v biografu, ale pouze na objednání, starým šestnáctimilimetrovým projektorem, buď v zakouřených hospodách, nebo klubech, ale také ve zrušené fabrice, kde jsme ho také viděli. Bezútěšnost prostředí, kde jsme film sledovali, umocňoval zážitek z něj. Dle mého názoru je filmové zpracování příběhu o moc zdařilejší než sama kniha.

Dá se říci, že ve filmu bylo již řečeno vše, zejména počítačové zpracování otevřelo nedozírné možnosti animací. Současný film, až na  výjimky, mi v české tvorbě neumožňuje najít poezii, příběh, herecké výkony, srovnatelné s mistry stříbrného plátna minulého století a v neposlední řadě i režiséry, jejichž rukopis by byl výjimečný. Tomuto mému názoru odpovídá i názor režiséra Vladimíra Morávka:

Pravzorem filmu Nudy v Brně byly první filmy Miloše Formana. On sám se však neobává, že by ho někdo mohl nařknout z epigonství, protože dneska prý už nikdo nevymyslí nic nového a všechny věci se opakují v kruhu až se závratnou cyničností.

Fotografie „sálu“, kde se promítal film …a bude hůř, pořízené mobilem.

La Fabrika, Praha – Holešovice roku 2006, i když to vypadá jako v roce 1976

 

Úterý 16.2.2010 – Kujebina

Když jsem se poprvé na tomto světě nadýchla, otevřela oči a pusu k řevu, nezjišťovala jsem, kde to vlastně je.  Měla jsem jiné starosti, jako každý narozený tvor, v mém případě, lidský. Dnes již ani nezjistím, v kolik hodin to bylo, zda byl den či noc, jaké bylo počasí a zda byl sníh. Do Vysokého Mýta, městečka ve východních Čechách jsem se přijela akorát narodit, po krátkém čase jsem se přesunula do svého bydliště v Praze na Pankráci, kde jsem prožila část svého života do roku1968.  Do svého rodného města ke své babičce a dědečkovi jsem jako dítě zajížděla hodně často a později zde i pohostinsky vystupovala na průmyslové škole stavební, řečené “Vodárna”, protože zde byla tradice v oboru vodohospodářském, který jsem studovala.

Po tomto suchopárném začátku budiž světlo, jsme v době, kdy sluníčko poctivě svítí,  má ještě blahodárné paprsky, které zvýrazňují lesk věží kostela svatého Vavřince, vzduch je průzračný, voda jiskřivá a lesy plné malin, jahod, borůvek, ostružin, brusinek a hub.

Vysoké Mýto, typické české maloměsto, svým životem podobné ostatním maloměstům, jen v jiných kulisách. I zde je místní honorace zastoupená paní doktorovou, lékárníkovou, starostovou, továrníkovou, zrovna jako opačná skupina těch nejchudších, místním bláznem, který byl snad dokonce mým vzdáleným příbuzným, kočujícími Cikány, nyní již v kamenných domech, apod. To všechno v raném budování socialismu, kdy se poctivě dbalo na stírání rozdílů mezi zavedenými skupinami a kdy bylo těchto výsledků dosahováno i krádeží a loupeží majetku majetných. Ti co nic neměli, stáli v prvních řadách na funkce, které by je katapultovaly do vyšších pater a kde by se i oni stali novou honorací městečka. A tak zde žilo více skupin honorací, jedna bývalá a jedna soudobá. Byla to léta padesátá.

V tom všem mumraji, kdy lidi zapomínali kam svým vzděláním, pracovitostí a lidskými hodnotami patří, jsme my děti prožívaly své dětství se vším všudy, ve zmatcích, které kolem nás kolotaly. Moje babička chodila do kostela, učila mě zpívat a říkat básničky, naučila mě “Andělíčku můj strážníčku”, ale zároveň apelovala na moji dušičku, ať to nikomu neříkám. Život na maloměstě plynul sice v zaběhnuté koleji, ale zároveň se ty koleje křížily s nově budovanými tratěmi, takže se ještě stále pěstovaly nedělní procházky po náměstí, byť v daleko omezenější formě, koncerty v parku – v Jungmannových sadech v altánu, kde můj dědeček hrál na fagot, ale zároveň hesla, vylepená po městě dávala najevo, že je zde nová doba, která s takovými přežitky zatočí,  a když koncerty, tak smělé skladby smělých autorů, nejlépe vhodných do pochodu.

Živě si vybavuji své bílé perforované sandály s překříženými pásky nad kotníky, zapínané na sponu, zelinkavé šaty s kanýrem nebo bleděmodrobílé se širokým obdélníkovým límcem. Celý týden běhání v trenýrkách či jednoduchých šatkách a plátěných střevíčkách a v neděli pak slavnostní oblečení … Neděle bývala časem setkávání s příbuznými, slavnostně prostřenou tabulí, časem výletů do lesa nebo na místní Tyršovu plovárnu.

Na malém městě se téměř všechno o každém ví, v obchodech prodavači znají převážnou část svých zákazníků a ví co má kdo rád a co kdo nejí, kdo je škudlil, či rozhazovač. Všude se dojde pěšky, důležité zprávy se rozlétnou rychleji v ústním podání než rádiem, či jinými zpravodajskými fantomy. Nevím, kolikrát týdně jsme navečer vzaly s babičkou kropicí konve a šly na hřbitov zalévat osázené hroby, zrovna tak jako babiččiny kamarádky, které se po zalití a pletí květeny na hrobech, sešly u hřbitovní zdi na lavičce, aby probraly to, co nestihly v jiné dny večer na lavičkách pod “štátulí” na náměstí. Bůhví, co si měly stále co povídat, dědeček trpěl, když šli s babičkou nakupovat a potkali jednu či více kamarádek, často to vypadalo, že se ten den bude obědvat až odpoledne … Když jsme potkali paní Koldovou, malinkou buclatou paní v šátku, na křivých nohách, už z dálky se na nás smála a svoji řeč začínala: “Tak jak se máš, Mařko, já, to víš tak do švestek a dost”…

Jenže maloměsto vždy tak malebně nepůsobí. Dokáže být i kruté ať už pomluvami nebo skutečným škobrtnutím člověka, vyčlení jej bez milosti ze svého středu a tento udělá dobře, když změní adresu, jinak je ztracen. Zatajit manželskou nevěru je téměř nemožné, úspěch krásné a chytré ženy neodpouští téměř nikdy. Možná je už všechno jinak. Jsme v úplně jiném století, lidi i na maloměstě mají k sobě dál a nevěra pro ně není žádné sousto …

Za mých studentských časů se kolem páté hodiny odpolední městečko vyprázdnilo, přespolní odjeli a místní, až na malé výjimky zalezli do svých domovů. Společenský život se ubíral již úplně jinou cestou než ten před, a krátkou dobu i po – válečný. Nejhorší bývaly soboty a neděle, kdy se ospalým městem šířila nuda a zápecnictví. Moji spolužáci a kamarádi často na víkend odjížděli domů, do okolních městeček či vesnic, a já bloumala poloprázdným městem a nemohla se dočkat všedních dnů, byť jsem musela ráno brzy vstávat do školy.

Život se svým řádem a chodem na maloměstě se po válce změnil také proto, že zmizely soukromé obchody ve městě dlouhodobě zafixované, protože převážně patřily židovskému obyvatelstvu a jen málo z nich se vrátil z koncentráků, a Ti, co by se mohli svých obchodů ujmout už tak učinit nemohli, protože obchody převzal do své správy lid, všechno bylo všech a … nikoho. Tvář městečka se pomalu měnila, přeci jen to nešlo ze dne na den zavelet a tak jsem ještě zažila i staré nápisy nad obchody, podloubí na Pražském předměstí, které bylo později zbouráno, váhu ve spořitelně na náměstí, kde jsem možnost vážení své dětské osoby považovala za atrakci a útulnost maloměsta bez paneláků.

Každé maloměsto má své orientační body v podobě věží kostela, náměstí, hřbitova, škol, parků, továren, obchodů, kde se prodává úplně něco jiného než kdysi, ale stále se tam říká původním jménem vlastníka, jako třeba “U Dittrichů”, co byl původně hostinec a dnes je prodejna s hadrama.

Mé rodné maloměsto založil král Přemysl Otakar II., a koho by zajímala historie, může nahlédnout zde – klik. O slavných rodácích, kterých je opravdu hodně, napsal dost objemnou knihu Dr. Augustin Andrle a nazval ji „Osobnosti Vysokého Mýta 1310 – 2001“. Některé z nich jsem dokonce znala.

Vysokému Mýtu se přezdívá Kujebina, Mejťákům se říká Kujebáci. Pověstí, jak tato přezdívka vznikla je několik, jako třeba zde: klik.

Která je ta pravá už asi nikdo nerozluští …

Jeden ze zaniklých domů na rohu náměstí – Zápalovo řeznictví, který ještě pamatuji, a na který mám velmi osobní vzpomínku. Vedle domu do ulice směřující na kopec zv. Merglák stál dům mého strýce. Je to ten nízký, přízemní, ze kterého je vidět pouhý střípek. Dům ani strýc již nejsou.

Dnešní, pro mě již nic neříkající stav, je na další fotografii.

Koho by zajímaly historické i soudobé fotografie, zde-klik.

Na všechny vypůjčené fotografie z portálu města Vysoké Mýto zde uvedené, si můžete pro jejich zvětšení zaklikat.