Čtvrtek 4.2.2010 – to je tak, když člověk není fotogenický.

Vyvstal pro mě velký problém. Mám odevzdat svoji fotografii a kratinký životopis. Copak životopis, o ten by nebylo. Myslím si, že se mi podařil opravdu kratinký, ale ta fotografie, ta mi tedy dala. Je zvláštní, že někteří lidé jen tak mrknou do objektivu a vyjde z toho krásná tvář, i kdyby to byla ve skutečnosti tvář tuctová. Pak jsou samozřejmě tváře krásné jak ve skutečnosti, tak i na fotografii. Tam už není vůbec co řešit. I tak slavné filmové hvězdy třicátých a čtyřicátých let měly své osvětlovače a kameramany vycvičené tak, aby jejich tváře vynikly co nejlépe. Já si myslím, že moje tvář nepatří nikam, jedině mezi ty, které prostě nemá fotografický objektiv rád, a to už odevždy, i když neodhaloval vrásky, přebytky kůže a jiné nemravnosti, jako to dělá nyní.

Jako první autorku nástřelu snímků jsem určila Kristýnu a zvolila jejich kuchyň. Z chyb jsem se poučila, rtěnku už tedy ne. Další den jsem opět ráno umyla vlas, vyfoukala, nalíčila oči, udělala pár tahů tvářenkou a dost, abych zase nevypadala jako vysloužilá madam pochybných salonů a pověřila zhotovením snímku muže. Ten svůj úkol zvládal jen velmi těžko, protože se mu chvěla ruka a i když má foťák stabilizátor, přesto většina jeho snímků byla mázlá. Já bych s tím byla srozuměná, protože to rozostření zakrylo moji celkovou sešlost, ale požadavek na fotografii zněl krutě, snímek musí být kvalitní a ostrý. Předložila jsem získané fotografie od obou dobrovolných fotografů Katce a ta měla vybrat tu pravou.

Posunovala jsem v počítači jeden snímek za druhým a její reakce zněla: “Tenhle ne, tenhle taky ne, to je hrůza, tohle už vůbec ne, to ne, děs…”

Shrnula přehlídku snímků do hodnocení: “Zamysli se nad sebou, něco s tím udělej, podívej jak vypadáš, v očích nemáš žádnou jiskru, všude vypadáš utahaně, co ten bambulatý nos, ten hrozný podbradek, podívej se na takovou Gérovou (nevím zda myslela tu letitou herečku nebo kterou Géroovou, raději jsem nepodávala podrobnější dotazy), tohle tam nemůžeš dát.” Marně jsem  se snažila ji vrátit nohama na zem, že nemůžu mít jiskrné oko, že jsem prostě zestárla, že můj obličej je holt zmuchlanej, podbradek že mají i leckteré mladice a po tom všem co mám za sebou za žádnou cenu nemůžu vypadat mladě…

Všechnu moji obhajobu odmávla, vzala foťák, určila jako pozadí naše dveře s plakátem historické kuchyně z Uměleckoprůmyslového muzea, odpráskla tři fotky, prohlásila, že se neumím vůbec tvářit, jakmile na mě zaměří foťák, že chytím nepřirozený pohled atd., že to se mnou nejde.

Po celkovém hodnocení, kdy jsme znovu probíraly snímky, uchechtané, smíchem uslzené, jsme zjistily toto:

Fotky od Kristýny: – Sedím u stolu a vypadám znaveně jako majitelka vykřičeného domu po konzumaci lihových nápojů.

Fotky od muže: – Podobné Kristýniným, jen s tím oživením, že je přede mnou na stole sklenice medu, takže vypadám jako medvěd ze socialistické reklamy – “A kde je vlastně brácha? Šel pro med do jednoty”  

Fotky od Katky: Na snímcích nejen skvělý plakát na dveřích, ale i vedle stojící lednice, takže z toho vyšlo – Nerozlučná dvojice, Otylka se svojí věrnou kamarádkou lednicí…

Fotky tvořené vlastní rukou: Želva, diblík, apod.

A tak stále fotku nemám, dnes je další pokus…