Úterý 9.2.2010 – nežeňme se, nežeňme se, hop, héj!

Zpívali členové spolku zapřisáhlých odpůrců ženění, ve filmu “Jedenácté přikázání” (?). Nakonec se určitě stejně oženili… Dnes je velkou módou žít spolu beze sňatku, je to velmi svobodomyslné, tací se zaklínají tím, že na svoji lásku, na svůj vztah nepotřebují papír. Případným dětem dá jméno matka či otec, co na tom, že se každý jmenuje jinak, oni i přesto tvoří rodinu a je to. Inu, každému podle jeho chuti.

Já jsem hrozný zpátečník a staromilec, já na svatby dám, co už  může být větším důkazem lásky, než že se dva lidé ke svému hlubokému vztahu veřejně přiznají před (někteří) Bohem nebo (jiní) úředníkem státní moci a před svědky si slíbí, že budou spolu snášet dobré i zlé. Prožijí svůj slavnostní den, který bude zapsán do jejich (možná nejen jejich, to podle příhod a mumraje s ním spojeným) paměti jako slavnostní přestřižení pásky při vkročení na společnou cestu životem.

Že to pak mnohdy neplatí, že od sebe utečou, děti neděti je smutné, ale i omyly se stávají, různé cestičky osudu, byť jsme každý svého štěstí strůjce sám, se zapletou a zkříží s cestičkami jiného, kdy si člověk řekne: “ Nebyla to Anka, ale Manka, která je ta pravá”. O tom ale mé dnešní povídání není.

Měsíc únor je pro nás startem do manželského života, před 44 lety. Podle zvyklostí bych si měla počkat na nějaké oslavování výročí ještě rok, či 6 let, neboť číslice 44 není kulatá ani půlkulatá, ale jsem již ve věku, že vyznávám rčení – co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.

A tak ve znamení vzpomínání a probírání se fotkami a zapomenutými příhodami z toho krásného slunečného dne jsem si vymyslela, že bychom se mohli nad fotografiemi a příhodami sejít i zde. Vím, že někteří již své svatební zážitky či nějaké fotografie z tohoto slavného dne publikovali, ale jistě mají i jiné fotografie a příhody, o které bychom se zde mohli všichni podělit. Zkrátka jako když sedíme u kávy či jiného moku, jeden začne a další se přidají se svými zážitky.

A proto prosím, všechny Vás, kteří jste zde v diskusi registrovaní, i Vás, kteří nejsou, ale chtěli by se našeho svatebního dýchánku zúčastnit, aby mi poslali svatební foto, které sami vyberou (s ženichem či bez, s nevěstou či bez, družičky s mládenci či bez, skupinové z ateliéru či z exteriéru, zkrátka jak je ctěná libost), svoji příhodu nebo jen svatební menu. Já to vše pak vezmu a udělám z toho posezení jako s kočárkovým tématem. Mail pro zasílání Vašich zážitků a fotek: akeyo@windowslive.com

Díky a těším se Vás!

Vypůjčeno z webu Šechtl & Voseček Mně se moc líbí fotografovo uspořádání skupinky. Je vidět, že měl cit pro proporce.

Advertisements

12 thoughts on “Úterý 9.2.2010 – nežeňme se, nežeňme se, hop, héj!

  1. Stran výše umístěné historické fotky chci jen připomenout, že v dobách pořízení téhle (odhaduji to podle vycházkové c. a k. důstojnické uniformy na raná léta dvacátého století) se ateliérovému fotografování věnovali pouze profesionálové, tj. vyučenci. Kompozice záběrů z jednoho ateliéru tedy byla shodná u všech svateb stejně jako zamračených Pepíčků v námořnickém tričku a ufňukaných Mařenek s panenkou přesně v duchu mistra, který to učedníka takhle naučil. V myšlení těchto řemeslníků bylo pramálo invence, málokdo z nich byl mistr Sudek, který se s darovanou komorou (pro obživu válečného invalidy, něco na způsob trafiky u jiných) vlastní pílí vypracoval v jednoho z největších našich fotografů.Asi mně to nebude nikdo věřit, ale já nemám ze své první a předpokládám, že i poslední svatby žádnou fotku. Vzpomínám si, že byla taková krásná žlutá krabička od fotopapírů s fotkami ze svatby uložena v krabici od bot s jinými rodinnými fotografiemi, ale kam se po rozvodu poděla, opravdu nevím. Vlastně všechny rodinné fotky z mého manželství. Ze společného bytu se nejdříve odstěhovala má první žena, o pět let později i já a zůstaly v něm děti, které jej také postupně opouštěly. Všichni jsme odcházeli obrazně řečeno „s igelitkou“ věcí. Pod sarkofágem dohody o zrušení nájemního vztahu jsme v tom bytě zanechali vše v původním stavu, jako při evakuaci v roce 1986 zanechali své byty obyvatelé Pripjati, goroda atomščikov. Dokumentace mého prvního osmnáctiletého manželství bude tedy věcí badatelů, kteří by byli ochotni takový úkol podstoupit. Zatím se žádný nenašel. Odměna je totiž pramalá. Na mou duši, je to tak!To, co jsem umístil na rajče, jsou fotky po otci, který byl takovým dokumentaristickým typem a na rozdíl ode mě krom jiných rozsáhlých bezcenných sbírek skladoval i noviny a časopisy a podobnou veteš. Já jsem snad cílevědomě, abych zamezil tomu, aby si o mně někdo myslel totéž, co já o něm, když jsem ty krámy pálil, všechny své sbírky a dokumenty zlikvidoval již zaživa. Na mou duši, je to tak!Ale zato vám ze své paměti mohu posloužit jedním faktem, který by tak jako tak nebyl fotograficky zdokumentován. První manželskou soulož jsem na své ženě vykonal zhruba dvě hodiny po obřadu. Totiž podařilo se mně jí při obědě polít šaty červeným vínem a tak jsme museli spěchat na pokoj, aby si skvrny mohla zatepla zaprat. No a při té příležitosti jsem byl sveden jejím neposedným zadečkem v kombiné, když se skláněla nad umývadlem v hotelovém pokoji. Na mou duši, bylo to tak!

  2. Na´do, určitě se pochlapím a něco pošlu. A Jiří, Vaše vzpomínky a povídání opět sqělé! A jenom pro úsměv – manželka mého syna to zase se svatbami myslela tak vážně, že je vdaná potřetí …

  3. Jiří, zase by se dalo směle a dlouze diskutovat a přinášet důkazy o tom, že ne každý fotograf byť vyučený, uměl stavět skupinky. Tato se mi opravdu zdá docela netypická, ale to by nás musel někdo rozsoudit :-))). Jinak konec Vašeho příspěvku mě hodně rozveselil, protože než jsem dočetla do konce, tak jsem se zděsila, že jste se takto vrhal na nevěstu přímo na svatební hostině :-)).

  4. Díky, Petře, máte pravdu. Když jsem to psala, tak jsem měla takový lechtivý pocit za krkem, že to asi ono nebude, ale nemohla jsem si vzpomenout kde to ti Kocourkovští zpívali. To jsem ráda, že jste mi to napsal. Pro přehlednost tam už tu chybu nechám, nebudu to opravovat, ale příště tomu musím věnovat větší pozornost!

  5. Tedy Naďo, Vy mně dáváte, jen co je pravda. Já dokonce zrak vyzbrojil optikou, abych zjistil, co na té kompozici může být zvláštního, a pořád na nic nepřicházím. Používá se už sto let a pořád stejně. Dokonce při vítání občánků do života (moje dcera patřila s datem narození 28.3.1977 mezi patnáctimilionté občánky Československa a tak to byla veliká sláva i se stromem života atd.) jsem pro účely publikování v tisku vyfotografován na radnici v naprosto shodné kompozici, kterou tamější ceremoniář naaranžoval. Maminka a další ženy sedí, za nimi stojí jejich partneři. A tahle prastará fotka je naprosto stejná centrální projekce se standardním uspořádáním. Skupinky se lišily zpravidla jen uspořádáním podle velikosti, tj. do středu nejvyšší a k okrajům sestupně, či naopak. Zvláště rafinovaný fotograf ještě proházel skupinku podle světlých a tmavých obleků, pokud to šlo s ohledem na sounáležitosti. Ale to se zpravidla přesunul celý pár, pokud by se tím například rodiče nepřesunuli na svatební fotografii na okraj záběru.Před mnoha lety jsem se dostal ke krabici skleněných desek z bouraného domu, v němž býval známý a populární hradišťský fotoateliér. Vzhledem k tomu, že se citlivá vrstva dala smýt, desky se používaly stále dokola, a tudíž na nich nebyly bůhvíjak staré záběry. Čtyřicátá a padesátá léta. Starší záběry už byly několikrát smyty a přeexponovány. Proto je taková sláva, když se objeví někde zapomenuté úložiště skleněných negativů s opravdu starými původními záběry. Tehdy jsem si několik desek ponechal, jen tak z nostalgie, kdovíkde jim je konec. Ale proč o tom mluvím, všechny kompozice byly takřka shodné. Skupinky i jednotlivci byli naaranžováni do nejmenšího detailu stejně. Dámy a pánové s rukou na stolečku (kvůli stabilitě, tehdejší materiály, nasazované přímo z chemikálií, nebyly příliš citlivé a tak komory při své relativně malé světelnosti neoplývaly krátkými expozičními časy, u těch nejstarších se ještě sejmulo víčku, řeklo „jednadvacet, dvaadvacet“ a zase na objektiv nadsadilo. Takže expozice trvala přibližně dvě sekundy), takže dámy a pánové se opírali, skupinky se tísnily rameno na rameni v podobném kompaktním uspořádání jako je tahle námi zkoumaná. Jen v té krabici bylo více šohajů a dcéreček v slováckých krojích (a to byl problém, protože rukávce krojů byly nažehlené a objekt zpravidla musel stát osamoceně v prostoru, pak se musel za něj umístit nějaký stativ, o který se mohl opřít a který v záběru nebyle), než je v jiných krajích zvykem, ale to je vcelku pochopitelné.Když mně rodiče pořizovali první snímky ve venkovských maloměstských ateliérech, byly zachyceny na skleněných deskách dlouhou expozicí. Klasické černé víčko, jakých nacházíme na turistických chodnících přehršle, na oleštěné mosazné obrubě objektivu. Teprve zhruba se začátkem mých školních let nastupovaly v těchto podnicích kamery s bovdenovou spouští na plochý film, adjustovaný do kazet, nejdříve shodných formátů s deskami, později se zmenšoval na standard 6×9. Celý svět už tehdy pracoval na svitkovém filmu, ale tihle profesionálové se drželi plochého filmu větších formátů, protože se jim na něm lépe retušovalo. Také ty obrázky byly neporovnatelně kvalitnější, než dnešní surovosti, co lezou z minilabů bez úprav. Nejen, že zmizely poruchy pleti, ale i oči a řasy se zvýrazňovaly a dělala se „světýlka“, fotka kvalitní retuší dostávala život.Jakmile se tedy začal používat plochý film, teprve poté jsme se i my zákazníci při objednávce ateliérové práce dostali i k negativu. To se k fotografiím začal přidávat do té jemně béžové standardní složtičky vizitek i retušovaný negativ. Do té doby člověk dostal jen čtyři pozitivy a nazdar, deska zůstala doma. Ale vzhledem k tomu, že plochý film se kroutil, při zpracování v amatérských podmínkách bylo náročné ho udržet celý potopený v lázni a sušení bylo obtížné, (vím, o čem mluvím, navztekal jsem s tím dostatečně), zase tak moc se nerozšířil. Ale zase když jsem naexponoval na takovou A4 plochého negativního filmu obyčejný negativ 6×6 a přinesl z fotokomory pozitiv na plochém filmu, byla to kouzla a čáry velkého Járy. Vlastně takový amatérský velkoplošný diapozitiv, který šel použít jako průhledná dekorace na skle.Z desek se obecně přecházelo na svitkový film, negativů formátu 6×9 vlezlo na jedno balení osm, a když se každý záběr dělal povinně dvakrát, pro jistotu, vešly na jeden film čtyři zakázky. Pro fotky se stejně chodilo nejdřív za 14 dnů a tak nebyl problém i pro malinké ateliéry v té době film doplnit.No a o čem to vlastně mluvím? Už vím, o tom že jsem nenašel, čím je ta fotka zvláštní. A tak víte co? Udělám to tak, že bez přechodu řeknu něco jiného, jako to dělávám, když se ve své řeči například v hospodě u stolu, ztratím a zapomenu, o čem jsem začal. Plave si velrybí samec vedle své velrybí družky a samec mrmlá: "Celý svět se snaží zachránit náš druh, vědci zasedají, ekologové se bouří, Greenpeace se z toho může celý pokálet národníma barvama, ale TEBE HOLT BOLÍ HLAVA…"

  6. Jiří, nejsem fotografický znalec jako Vy, i když jsem to byla já, kdo v naší rodině většinou fotografoval děti a rodinné události. Na chuť starým fotografiím jsem přišla až v pozdějším věku a dovedu si jich opravdu užívat. Je spousta balastu, ale i v tom balastu jsou to lidé se svými osudy tužbami a očekáváními a já si vždycky říkám, jakýpak je asi stihl osud, když ty aktéry neznám. Zpět k té této fotografii. Svatební fotografie se většinou (dle mých poznatků) fotografovaly tak, že ženich s nevěstou zpravidla seděli a hned vedle nich seděli jejich rodiče, hezky správně, kdo ke komu patřil. Když ženich s nevěstou stáli, tak se skupinky řadily do řad nad sebou, někde, když jich bylo moc stály i na lavicích jako u dětí ve škole. To, že se postavy všelijak opíraly o stolečkek, seděly naaranžovány v křesílkách, židlých a kanapíčkách, o jejichž postranice se opírali jejich partneři bylo normální, ale tato skupinka má pro mě tyto zvláštnosti. Ženich s nevěstou jakoby vyrůstají z první řady, nevěsta se prostřednictvím svého závoje dostává až před sedící postavy, rodiče nejsou rozeznatelní (možná úplně chybí), družičky a civilní postavy jsou pečlivě prostřídány (3 a 3, což již může být to řemeslo). To sedící dítě na klíně mohlo být klidně sedící místo toho hocha, jak se nabízí a ten sám mohl klidně postávat v druhé řadě nebo tak něco… A pak, je celá dobře oříznutá, taková kompaktní.Právě zachráněné desky ateliéru Šechtl & Voseček nádherně dokumentují nejen historickou dobu, slavné i méně slavné události, slavné i méně slavné osoby, ale i povýšení řemesla fotografického na umění. Zkuste se ponořit do jejich stránek a pak mi řekněte: "Pche, je to jen řemeslo" …

  7. Na mě ta nostalgie až tolik nedýchá, já na každou fotku, ať starou či včerejší, koukám z hlediska oka za okulárem a hlavy, která ji vymyslela. Kontext doby je pro mě sekundární. Ten patlal, co nakreslil antilopu v Altamiře, byl nepochybně největší umělec mezi soudobými patlaly. Tedy alespoň v tom ohledu, že na první pohled poznáme antilopu a nepovažujeme ji za anorektické prase bradavičné. Stejně tak ve své době vyčnívali Vermeerové a Raffaelové nad soudobými portrétisty a Man Rayové a André Bretonové nad zbytkem tehdejšího fotografického světa.Tuhle fotku jsem od počátku nechápal jako ryze svatební právě pro absenci rodičů, pro mě je to dost nesourodá skupinka, kde je svatební pár a anonymní společnost přátel, byť stejné kytky v rukou starších dívek naznačují, že se asi o družičky jedná. Ale jinak je to pro mě každý pes jiná ves a sdělení na fotce na mě působí dost chaotickým dojmem, byť právě formální uspořádání jednotlivců je v kontextu dlouhodobého úzu podle mě v pořádku. Pokud vlevo nahoře stojí duchovní, tak v tom mám ještě větší zmatek, celkově to na mě dělá dojem, že se nechali vyfotit u příležitosti svatby přátelé či spolužáci se svatebním párem. Ten starý pár vpravo mě mate naprosto dokonale. Proč jsou to jediní starší lidé na fotce? Rodiče by snad byli usazeni jinak. Nevím. Jsem z toho jelen.Tohle je dokumentární fotka a jako dokument by měla nést informaci. Pro mě ovšem ta informace zůstává zašifrována. Pokud zde není někdo, kdo by mně obsah téhle momentky objasnil, projdu kolem ní bez povšimnutí, protože mně osobně nesděluje nic. A není to v tom, že aktéry neznám, je to v nejasné zprávě, kterou ten obrázek nese.Rozdíl mezi uměním a řemeslem v tomto oboru podle mého názoru tkví v tom, že řemeslo naprosto přesně a čistě zobrazí realitu, zatímco umění ji upraví zásahem umělce. Proto řemeslně zdatní fotografové té doby dokonce v zájmu dokonalého dokumentárního sdělení své práce opatřovali svá dílka popisem a datováním, například fotografii šedesáti chlapů v uniformách opatřovali zdobným nápisem (pokud už ho netřímali v ruce dva v první řadě na ceduli, či nebyla cedule opřena o soudek plzeňského v popředí) Výroční schůze Sboru dobrovolných hasičů, Dobruška L.P.1922. Umělec tehdejší fotografické doby však rozestavil hasiče malebně kolem stříkačky a nechal je předstírat akci, vytvářel vlastně živý obraz. Zásah jeho talentované mysli stvořil obrázek, který v nás zažehne pocit, lhostejno jaký ale zažehne, zatímco identita aktérů a lokalizace scény zůstává utajena. Tyhle fotografie potom slouží pánům od Cimrmanů k jejich mystifikacím.Ale co na tom záleží? Důležitý je pocit, který to v nás vzbudí a zanechá. Ve Vás libý a příjemný, ve mně rozporuplný a nejasný. A tak je to správně, protože nejsme stroje. Příště zase Vy budete koumat, jak můžu hledat záhady v takové triviálnosti, jako je rukodělná výroba rolničky.P.S. Všimla jste si, že jsem znalec na všechno? Počkejte až narazíme při řeči na kvantovou mechaniku, jako pan Budař při sobotním předávání jakýchsi cen, jak jsem zaslechl v nějakém šotu.

  8. O té fotografii vím, že je to svatba pana Štěpánka. Neznám pana Štěpánka, ale soudě podle jeho vysokého čela řekl bych čet a četu, že je to ženich postarší, proto chybí rodiče nebo jsou neúplní. Pan Štěpánek si bral o moc mladší nevěstu, tedy mně se tak jeví. V osobě duchovního můžeme usuzovat na příbuzného jedné z rodin (však padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina – tedy důstojník a duchovní, proč ne :-)). Vpravo mezi dvěma drůžicemi, podle mě, sedí matka nevěsty, nad ní šejdrem nevěstin otec. Sestra nevěsty sedí zcela vpravo, zatím co sestra ženicha je sedící třetí zleva. Mohla bych hádat i ostatní, ale čeho je moc, toho je příliš. Jsem ráda, že jsem Vás vtáhla do zkoumání děje fotografie.Jinak, na umění se dá hledět širokým spektrem vidění, protože co je umění, o to se hádá lidstvo věky… :-)). Vás zajímá technika, mě pocity. Však je to tak, jsem nenapravitelný nostalgik a jak říkáte, nejsme stroje…Ale jinak jsem ještě taky ráda, že se fakt ve všem vyznáte :-), alespoň netápu. Jste zde opravdu dobře!

  9. Teda, normálně byste si mohli, Jiří a Naďo, založit detektivní kancelář! Na všechno jdete tak zgruntu, ty rozbory, ty dedukce…zítra, Naďo, naskenuju svatební fotku mé sestřenice a svatební fotku mé drahé starší sestry a štandopéde pošlu. Svou mám, jak mě vede táta, ale nějak ji nemůžu najít, měla jsem ji na blogu.

  10. To nic není, drahá Zuzano, proti archeologům. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště kdosi našel kousek ztvrdlé hlíny s třemi rovnoběžnými podlouhlými rýhami. Pan vedoucí vykopávek prohlásil, že se jedná o zlomek jílové vymazávky ohrady z proutí a z toho úlomku rekonstruoval slovanské sídliště z doby stěhování národů včetně lidí a zvířat, kultovních předmětů a kuchyňského nádobí. Tehdejší móda a šperky mě zcela uchvátily. Když jsem spatřil dokonalý model slovanského sela a vedle něj položený kousek hlíny, z něhož to celé vzešlo, odvrátil jsem svou tvář a hořce zaplakal. Do té doby jsem totiž domýšlivě požíval názoru, že jsem obdařen invencí a fantazií natolik bezbřehou, že mohu psát básně. Onen model mě trpce vyvedl z omylu.Před mnoha lety jsem zaměřoval panu profesoru Hrubému, otci veligradských vykopávek, o prázdninách, kdy měl v lokalitě plno studentů a chtěl tedy přirozeně s odkrýváním pokročit co nejvíce, dokud tam ty laciné a nadšené ruce má, jedno patro výkopu. Měl v něm asi padesát nebo šedesát označených míst nálezů, jakési ohniště a odpadkovou jámu neurčitého původu, o níž nebylo jasné, zda to bývala studna či krecht na zásoby. Vykonal jsem, co jsem měl, a pan profesor naši tříčlennou skupinku pozval na kávu do domku, který stát na okraji vykopávkové lokality raději vykoupil, protože tady se k archeologii přistupuje dosti přezíravě.Při jiné své práci pro občana v nedaleké vesnici jsem objevil pod kolnou na zídce naskládané kameninové střepy, železné předměty jako jílce mečů, ostruhy a jakési ozdoby. Občan prohlásil, že to vykopal, když budoval základy stavby, kterou jsem přijel zaměřovat. Na otázku, proč to neukázal někomu kompetentnímu, ten bodrý občan odpověděl: „To tak, řeknu jim a možu sa odstěhovat. Budú sa tu chytráci pět roků rýpat v zemi jak krtice a já možu zatým bývat pod mostem, co?“ Kdyby tak archeologové věděli, jaké zlomky pokladů se jim dostanou do ruky z toho množství, které zatím země vydala do rukou našeho pilného leč prostého lidu…Abych se vrátil k panu profesorovi, usadili jsme se v onom domku a trošku si začali povídat. Jako zdraví mladí chlapi jsme spíše očumovali jeho asistenku, pěkně rostlou brunetku, která se ujala role hostitelky a o níž se říkalo, že s panem profesorem spolupracuje nejen na vykopávkách, ale to mohou být jen pomluvy, protože nálezy je třeba studovat dlouho do noci. Při loučení pan profesor pronesl mnohými slovy poděkování za pochopení jeho situace a promptní vyhovění objednávce, neboť za socializmu se naše dodací lhůty počítaly spíše v rocích než v týdnech, jak jsem mu byl slíbil; na závěr uznalý pan profesor pronesl řečnickou otázku „Jak já se vám jenom odvděčím?“ a já, aby viděl, že nejedná s nějakým ořezávátkem, jsem suše opáčil: „Pane profesore, od těch dob, co Féničané vynalezli peníze, netřeba hledat zvláštních forem díků!“ Doufám, že se tím bavil stejně dlouho jako my.Takže jak říkám, proti archeologům jsme s paní Naďou břídilové. My pro své dedukce máme alespoň jakás takás vodítka, oni však pouze dohady svých předchůdců. Proto se jejich věda novými převratnými pohledy na věc jen hemží. To my jsme jiná káva. Je na fotce nevěsta? Je! Je ženich v uniformě? Je! Bere si tedy baba vojáka? Bere! O čem tady tedy je řeč? A jestli vlevo sedí sestra ženicha a vpravo bratr nevěsty nebo naopak, je naprosto lhostejné. Důležité je, že tam oba jsou!!!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s