Sobota 13.2.2010 – houby nerostou

 

Mykologická laboratoř vydala verdikt, že se na mé hlavě houby nevyskytují a tak s paní doktorkou bojujeme dále proti seboroické dermatitidě. Kdo neví co to je, tomu blahopřeji. Je to jen o trochu lepší taškařice, než je lupénka, jejíž děsivou formu má moje bývalá kolegyně. S paní doktorkou jsme již vystřídaly všeliké mastičky a vodičky, některé více, některé méně smradlavé a všelijak barevné. Na mé poslední návštěvě, kdy mi paní doktorka sdělila ten verdikt o houbách, se zamyslela a řekla: „Předepíšu Vám mastičku silnou jako vichr z hor, o kterém hovoří ve své hře i Jára da Cimrman, po které se konečně musí dostavit úspěch. Jestliže i tato silná mast zklame, pak budeme muset asi vymyslet už jen zaříkávání.“ Paní doktorka sedla, napsala složení té power masti na recept a povzbudivě se na mě usmála.

Vzhledem k nadstandardnímu bydlení v jednom domě se zdravotní sestrou, předala jsem jí večer recept pro lékárnu v jejich budově a oddala jsem se očekávání věcí příštích. Za dva dny mi mastičku přinesla. Odklopila jsem víčko a silný dehtový puch mi vehnal slzy do očí. No téééda. To půjde i s vlasama, možná i s kůží, bědovala jsem, ale statečně jsem nanesla dostatečné černohnědé hmoty na postižená místa. Měla jsem si mastičku na hlavě ponechat i přes noc, ale vzpomněla jsem si, že chceme jet odpoledne nakupovat a puch z mé hlavy by mohl navodit klamné představy, že se živím asfaltováním silnic, tak jsem se po obědě dala do mytí hlavy. Po prvním mytí a hlavy usušení jsem zjistila, že mast se drží mé kůže jako přilepená. Co teď. Znova mytí. Výsledek byl trochu optimističtější až po třetím mytí, a i když mast k hlavě stále lnula, asfalt už ze mě tak nevanul. Zato mi zůstaly žlutě zbarvené prsty na rukou, jako bych byla kuřák šedesáti cigaret denně.

Mastičku jsem na pár dnů odložila, nějak jsem neměla odvahu na další léčbu. Dnes ráno jsem si řekla, že nemůžu být taková poprda a že v mazání hlavy musím pokračovat. Jenže při představě, jak si na tu páchnoucí a zmastěnou hlavu nasazuji klobouk na procházku se psem, jsem si chytře řekla, že mazání započne, až přijdu z procházky. A dobře jsem ten odklad udělala. Dopoledne mi volá Katka, ať si mast na hlavu nedávám, že jí volali z lékárny, že mast špatně namíchali, že tam něčeho dali víc, a že mi přinese novou. Tak. A ještě se tomu smála. Já chudák mohla být nadosmrti plešatá a ona se tomu hihoní. Nevěřím, že ji prý ubezpečovali, že mi to nemohlo uškodit.

Mohlo, ten asfalt jsem už z hlavy vůbec nemusela dostat, mé krásně na blond proužkované vlasy mohly vykořenit a moje část hlavy by mohla vypadat jako asfaltem záplatovaná silnice… 

Psáno 12.2.2010