Úterý 16.2.2010 – Kujebina

Když jsem se poprvé na tomto světě nadýchla, otevřela oči a pusu k řevu, nezjišťovala jsem, kde to vlastně je.  Měla jsem jiné starosti, jako každý narozený tvor, v mém případě, lidský. Dnes již ani nezjistím, v kolik hodin to bylo, zda byl den či noc, jaké bylo počasí a zda byl sníh. Do Vysokého Mýta, městečka ve východních Čechách jsem se přijela akorát narodit, po krátkém čase jsem se přesunula do svého bydliště v Praze na Pankráci, kde jsem prožila část svého života do roku1968.  Do svého rodného města ke své babičce a dědečkovi jsem jako dítě zajížděla hodně často a později zde i pohostinsky vystupovala na průmyslové škole stavební, řečené “Vodárna”, protože zde byla tradice v oboru vodohospodářském, který jsem studovala.

Po tomto suchopárném začátku budiž světlo, jsme v době, kdy sluníčko poctivě svítí,  má ještě blahodárné paprsky, které zvýrazňují lesk věží kostela svatého Vavřince, vzduch je průzračný, voda jiskřivá a lesy plné malin, jahod, borůvek, ostružin, brusinek a hub.

Vysoké Mýto, typické české maloměsto, svým životem podobné ostatním maloměstům, jen v jiných kulisách. I zde je místní honorace zastoupená paní doktorovou, lékárníkovou, starostovou, továrníkovou, zrovna jako opačná skupina těch nejchudších, místním bláznem, který byl snad dokonce mým vzdáleným příbuzným, kočujícími Cikány, nyní již v kamenných domech, apod. To všechno v raném budování socialismu, kdy se poctivě dbalo na stírání rozdílů mezi zavedenými skupinami a kdy bylo těchto výsledků dosahováno i krádeží a loupeží majetku majetných. Ti co nic neměli, stáli v prvních řadách na funkce, které by je katapultovaly do vyšších pater a kde by se i oni stali novou honorací městečka. A tak zde žilo více skupin honorací, jedna bývalá a jedna soudobá. Byla to léta padesátá.

V tom všem mumraji, kdy lidi zapomínali kam svým vzděláním, pracovitostí a lidskými hodnotami patří, jsme my děti prožívaly své dětství se vším všudy, ve zmatcích, které kolem nás kolotaly. Moje babička chodila do kostela, učila mě zpívat a říkat básničky, naučila mě “Andělíčku můj strážníčku”, ale zároveň apelovala na moji dušičku, ať to nikomu neříkám. Život na maloměstě plynul sice v zaběhnuté koleji, ale zároveň se ty koleje křížily s nově budovanými tratěmi, takže se ještě stále pěstovaly nedělní procházky po náměstí, byť v daleko omezenější formě, koncerty v parku – v Jungmannových sadech v altánu, kde můj dědeček hrál na fagot, ale zároveň hesla, vylepená po městě dávala najevo, že je zde nová doba, která s takovými přežitky zatočí,  a když koncerty, tak smělé skladby smělých autorů, nejlépe vhodných do pochodu.

Živě si vybavuji své bílé perforované sandály s překříženými pásky nad kotníky, zapínané na sponu, zelinkavé šaty s kanýrem nebo bleděmodrobílé se širokým obdélníkovým límcem. Celý týden běhání v trenýrkách či jednoduchých šatkách a plátěných střevíčkách a v neděli pak slavnostní oblečení … Neděle bývala časem setkávání s příbuznými, slavnostně prostřenou tabulí, časem výletů do lesa nebo na místní Tyršovu plovárnu.

Na malém městě se téměř všechno o každém ví, v obchodech prodavači znají převážnou část svých zákazníků a ví co má kdo rád a co kdo nejí, kdo je škudlil, či rozhazovač. Všude se dojde pěšky, důležité zprávy se rozlétnou rychleji v ústním podání než rádiem, či jinými zpravodajskými fantomy. Nevím, kolikrát týdně jsme navečer vzaly s babičkou kropicí konve a šly na hřbitov zalévat osázené hroby, zrovna tak jako babiččiny kamarádky, které se po zalití a pletí květeny na hrobech, sešly u hřbitovní zdi na lavičce, aby probraly to, co nestihly v jiné dny večer na lavičkách pod “štátulí” na náměstí. Bůhví, co si měly stále co povídat, dědeček trpěl, když šli s babičkou nakupovat a potkali jednu či více kamarádek, často to vypadalo, že se ten den bude obědvat až odpoledne … Když jsme potkali paní Koldovou, malinkou buclatou paní v šátku, na křivých nohách, už z dálky se na nás smála a svoji řeč začínala: “Tak jak se máš, Mařko, já, to víš tak do švestek a dost”…

Jenže maloměsto vždy tak malebně nepůsobí. Dokáže být i kruté ať už pomluvami nebo skutečným škobrtnutím člověka, vyčlení jej bez milosti ze svého středu a tento udělá dobře, když změní adresu, jinak je ztracen. Zatajit manželskou nevěru je téměř nemožné, úspěch krásné a chytré ženy neodpouští téměř nikdy. Možná je už všechno jinak. Jsme v úplně jiném století, lidi i na maloměstě mají k sobě dál a nevěra pro ně není žádné sousto …

Za mých studentských časů se kolem páté hodiny odpolední městečko vyprázdnilo, přespolní odjeli a místní, až na malé výjimky zalezli do svých domovů. Společenský život se ubíral již úplně jinou cestou než ten před, a krátkou dobu i po – válečný. Nejhorší bývaly soboty a neděle, kdy se ospalým městem šířila nuda a zápecnictví. Moji spolužáci a kamarádi často na víkend odjížděli domů, do okolních městeček či vesnic, a já bloumala poloprázdným městem a nemohla se dočkat všedních dnů, byť jsem musela ráno brzy vstávat do školy.

Život se svým řádem a chodem na maloměstě se po válce změnil také proto, že zmizely soukromé obchody ve městě dlouhodobě zafixované, protože převážně patřily židovskému obyvatelstvu a jen málo z nich se vrátil z koncentráků, a Ti, co by se mohli svých obchodů ujmout už tak učinit nemohli, protože obchody převzal do své správy lid, všechno bylo všech a … nikoho. Tvář městečka se pomalu měnila, přeci jen to nešlo ze dne na den zavelet a tak jsem ještě zažila i staré nápisy nad obchody, podloubí na Pražském předměstí, které bylo později zbouráno, váhu ve spořitelně na náměstí, kde jsem možnost vážení své dětské osoby považovala za atrakci a útulnost maloměsta bez paneláků.

Každé maloměsto má své orientační body v podobě věží kostela, náměstí, hřbitova, škol, parků, továren, obchodů, kde se prodává úplně něco jiného než kdysi, ale stále se tam říká původním jménem vlastníka, jako třeba “U Dittrichů”, co byl původně hostinec a dnes je prodejna s hadrama.

Mé rodné maloměsto založil král Přemysl Otakar II., a koho by zajímala historie, může nahlédnout zde – klik. O slavných rodácích, kterých je opravdu hodně, napsal dost objemnou knihu Dr. Augustin Andrle a nazval ji „Osobnosti Vysokého Mýta 1310 – 2001“. Některé z nich jsem dokonce znala.

Vysokému Mýtu se přezdívá Kujebina, Mejťákům se říká Kujebáci. Pověstí, jak tato přezdívka vznikla je několik, jako třeba zde: klik.

Která je ta pravá už asi nikdo nerozluští …

Jeden ze zaniklých domů na rohu náměstí – Zápalovo řeznictví, který ještě pamatuji, a na který mám velmi osobní vzpomínku. Vedle domu do ulice směřující na kopec zv. Merglák stál dům mého strýce. Je to ten nízký, přízemní, ze kterého je vidět pouhý střípek. Dům ani strýc již nejsou.

Dnešní, pro mě již nic neříkající stav, je na další fotografii.

Koho by zajímaly historické i soudobé fotografie, zde-klik.

Na všechny vypůjčené fotografie z portálu města Vysoké Mýto zde uvedené, si můžete pro jejich zvětšení zaklikat.

 

Reklamy

27 thoughts on “Úterý 16.2.2010 – Kujebina

  1. Nado, to je tak krásně napsané, že u toho normálně brečím. A nevzmůžu se na nic – snad jen, že jsme se v Mejtě zastavili (jen díky Tobě) a prošli si alespoň náměstí a přilehlé části, je to opravdu pořád krásné město, které má svou chuť a vůni.

  2. Je až s podivem, jak v mládí z míst svých dětských krůčků rádi utíkáme, abychom se s až nepochopitelnou nostalgií v závěru života vraceli zpět jako ti úhoři nebo lososi. A když to nejde jinak, tak alespoň vzpomínkou. Také se dívám se zalíbením na veřejných portálech, jak a čím dnes žijí lidé, kteří jen vzdáleně obličejem připomínají mé spolužáky z vesnice, jsouce jejich dětmi či spíše vnuky.Maloměsto, když už jsme to označení začali užívat, v němž pobývám v současnosti, založil také Přemysl Otakar II., a to v roce 1257. Máme po městě na pěší zóně v dlažbě zabudováno v soustředných kruzích bronzové faksimile zakládací listiny, městské pečeti a na podstavci model města z přibližně té doby. Nu což, šlapeme si po minulosti. Je to až symbolické, jak pod našima nohama a pneumatikami zásobovačů kokakolou a bagetami minulost opravdu doslova pomíjí a stírá se.Do města jsem přibyl v roce 1975 a bydlel v nejhlavnější uličce, spojující obě centrální náměstí. Dlouho mně trvalo, než jsem si po revoluci zvykl na celonoční ruch, protože za socializmu se tam bydlet ještě dalo. Po desáté vyházeli z hospod opilce, a jakmile dvakrát sem tam projel vůz veřejné bezpečnosti uličkou, byl až do ranních počišťovačů, pekařů a mlékařů naprostý klid. Ne tak dnes. Střed města je do rána živý a vlastně už neusíná. Jenže všechny ty aktivity tam provozují lidé, kteří tam nebydlí. Vlastně už tam nebydlí takřka nikdo a jít v noci středem města je dnes docela riskantní záležitost i na maloměstě.Z historických baráků se totiž starousedlíci odsunuli po restitucích a malé privatizaci, protože noví nezkušení vlastníci doufali, že obchody a kanceláře jim ponesou více. To byl i případ mé rodiny. Dnes zase své domy tito vlastníci pokorně předělávají na byty ale lidé už v tom prachu a hluku za tržní ceny bydlet nechtějí. Navíc je zde velká konkurence posledního hitu developerů, multifunkčních domů, nabízejících v hořejších patrech sice drahý ale nikdy neviděný luxus rozlehlých mezonetových bytů. Jenže takové byty si kupují převážně lidé, kteří je nepotřebují a nebydlí v nich. Jen v nich mají uloženy peníze a čekají, až si někdo bude moci dovolit nájem ve výši dvou průměrných platů. A tak z těch bytů nezavolá babička policii, když naproti parta výrostků rozbíjí výklad obchodu, jak tomu bylo dříve.Přesto mám maloměsto rád, ale už bych nechtěl bydlet v jeho centru. Jen se tam projít jako Mirka a honem pryč, do klidu.

  3. Mirko, jak jsem psala, na toto téma jsem pořád něco trousila, tak teď jsem jej tímto snad už úplně uzavřela …Jiří, je to tak jak píšete hned ve své první větě. Člověk v mládí dychtivě dobývá svět, aby na počínajícím konci spočítal své prohry i výhry a plný boulí a modřin rád vzpomene na dobu, kdy měl jen starosti sám o sebe a když si natloukl, tak mu postačilo dát se do breku a vždycky se našel někdo blízký, který jej utěšil a ránu mu ošetřil. Později už na ty bolístky byl sám a sám byl ten, který přebíral tu zodpovědnost za ostatní a z bezstarostnosti se musel naučit starat … To se pak rádo vrací do těch poklidných vod. Já už si nejsem jistá, zda-li bych chtěla na stará kolena dožívat v Mějtě, protože Praha by mi strašně scházela, ale ve vzpomínkách se do Mejta strašně ráda vracím.

  4. Ano, přečetl jsem to pozorně, Naďo, je to jistě hezky, pečlivě a pracně napsáno, je to ovšem specificky zaměřeno na rodáky z Mýta a tudíž po stránce obsahové k tomu nemohu nic dodat, nikdy jsem v tomto městě nebyl a nevím o něm vlastně nic. Také mě napadlo napsat něco o mém rodném městě Benátkách n/Jiz., ale nemám na to, chybí mi taková nějaká kronikářská žíla…

  5. To je ale zklamání, já bych očekával, že na takové nosné téma se zde strhne lavina příspěvků se vzpomínkami a ono to připomíná situaci v literatuře označovanou výrazem „pumprdentlich“. Jako že je to krásné, je to fajn, ale stojí to za nic. Nevěřím, že všichni jsou dojati tak, pro slzy nemohou psát.Abyste nebyla na svých čtenářských právech krácena, zkopíruji Vám sem pasáž z obecní kroniky Rudic, vísky, v níž jsem trávil dětství, a která jakoby byla popisem letošní zimy.Rok 1930Zima kteráž započala začátkem prosince, protáhla se až do poloviny dubna. Sněhu bylo až na 50cm, a místy byly závěje jako v Alpách. Mrazy byly silné a v první polovici února dostoupily 38-42 st. Takové zimy nebylo pamětníka, mnoha lidem omrzly uši a nos. Kdo nemusel ani ze stavení nevycházel. Následkem těchto silných mrazů trhaly se kmeny u silných stromů, zejména u dubů a hrušní. Mladší stromy, hlavně ořechy, třešně a různé slívy byly zmrzlé nadobro, některé z nich na jaře ani nepukly, a i ty které rozvinuly během 1 až 2 let odumřely, že musely býti vykáceny. Ovocnářství bylo katastrofálně postiženo. Taktéž budovy byly silně mrazy poškozeny, zdivo se mrazy trhalo a krov praskal pod tíží sněhu. Řepa a brambory mnoha lidem v komorách, sklepoch a v kopách namrzla. V tomto roce zbudováno 6 studní s pumpami na různých místech v obci. Přípravy k tomu vlastně učiněny v roce předešlém. Přijel od firmy Novák a syn Hrádek ing.Janiš a pomocí proutků hledal prameny. Nalezeno jich dosti a přikročeno k vrtání první studny v Šumické ulici. První studna se osvědčila. Pramen byl vydatný a zdálo se, že ani se nikdy nevyčerpá. Pak vrtaná studně druhá, třetí, a postupně až do šesti, kteráž se vrtala na drahách proti domku Jana Zlámala č.134, a tím byla stavba studní, kteráž si vyžádala nákladu 32.000Kč, skončená. Byly sice projektovány dvě studny, ale již k tomu nedošlo, za což mohou býti občané vděčni, neb z těch šesti studní, kteréž byly zbudovány obnosem 32 tisíc, jen jedna se osvědčila. Dále upraveny cesty a zejména cesta, jež vede podle lesa "Dražky" k Újezdcu a kteráž byla v ubohém stavu, se řádně zhotovila. Hráze, jež stínily, byly skáceny a vykučovány. Z uličky temné jako tunel upravená světlá široká cesta. Dále upraven přejezd u domku Blahového, kdež bývala nesjízdná rokle. V tomto roce přišly do zdejší obce první lístky tzv. státní stravovací akce pro nezaměstnané. Byly to poukázky na odběr potravin pro nezaměstnané a omezeně pracující nemajetné dělníky. Těmito poukázkami se mělo odpomoci bídu strádajícím námezdným živitelům rodin, kteří nezaviněně byli postiženi nezaměstnaností, kteráž tou dobou citelně mnoho rodin postihla.

  6. Jiří, v Rudicích (nebo v Rudici?) mnoha lidem omrzly uši a nos …, to bylo ještě dobré, teď mrzne celý člověk, až umrzne úplně. Nevím kolik bezdomovců už zmrzlo, naposledy to bylo suma sumárum 20.Jiří, myslím si, že lavina příspěvků se nekoná ne kvůli tématu samotnému, ale buďto nemají lidi čas nebo chuť, jsou rozmrzelí, možná proto, že je ta zima tak úporná a dlouhá, když už jsme ji, tu pravou, tak dlouho nezažili. Možná je část lidstva zdepkovaná …Jsem ráda, že jste zašel a přičinil ten kronikářský zápis. Je zde zajímavá zpráva o těch potravinových lístcích pro nezaměstnané, to jsem snad nikde nečetla takovou vymoženost. Jo a ty brambory nám namrzly taky :-)))

  7. ty Rudice, od železné rudy, která se tam těžila a odvážela do "šmelcovny" v Bojkovicích, bylo tam pár minerálních pramenů (do Luhačovic je to přes kopec tři km) a voda v nich byla hodně železitá, nádoby byly druhý den rezavé jako liška, když se čerstvě přinesená "kyselka" nechala stát přes noc v chodbě v chládkuta Rudice leží na okrese Blansko poblíž jeskyně Balcarkavidíte, to je ta nostalgie, nikdy mě historie příliš nebrala a dnes si listuji kronikou a na netu hledám staré historie a čtu si o dávných dobách a předcích, tohle všechno do tohohle tématu patříale teďka už se seberu, natankoval jsem hodně muziky, Händla, Iana Andersona, Doobie brothers, Johna Mayalla, Paca de Luciu a Carlose Santanu, no a po osprchování odeberu se do hospody, kde si to budu pouštět do hlavy, než se kolem stolu vytvoří dělná atmosféra a budu moci začít pábit, za nějaký drobný čas přijde i Anička a jenom mávne rukou nad našimi řečmi a dvořením, vyloží na stůl nějaká očka nebo sýry a budeme jí zobat z ruky, hospodský mě lákal v poledne na míchaná vajíčka, která bude ráno připravovat pro hokejové obecenstvo, které přijde na Česko-Slovensko v šest ráno, ani si nepředstavuji, co tam bude v deset dopolednemějte hezký zbytek dne!

  8. My jsme vyměnili velkoměsto (Toronto – 2.5 miliónů obyvatel, 5 miliónů včetně předměstí) za něco mezi pidiměstem a vesnicí (Duncan – 5,000 obyvatel, 75,000 v celém Cowichan Valley). Už jsme tady 20 let, a život plyne mnohem klidněji. Je tu všecko co potřebujeme a navíc to je nejteplejší část Kanady, takže se nemusíme obávat že nám omrznou uši nebo něco jiného. Děti nemáme, a zpátky do Toronta nás tudíž nic netáhne. Naposledy jsme tam byli v roce 2006 – za těch necelých pět týdnů jsme najeli 12,000 km – a nestačili jsme z toho blázince pospíchat zpátky domů. Jinak mým rodným městem je Hradec Králové, který si ovšem vůbec nepamatuju. Tam jsem tam stačila tropit neplechy jenom do čtyř let, a pak v Praze jsem v této činnosti zdárně pokračovala. Naďo, hezky napsaná vzpomínka.

  9. Jarko, je to príma, že si v poklidu žijete v místě kde se Vám líbí, že nejste závislí na tom, co by Vás drželo v místech, kde by to nebylo ono, ale nebylo by jiného zbytí. Hradec znám málo, více znám Pardubice, věčného rivala Hradce :-)))., Koukám, že máme společný rodný kraj – východočeský, bydliště Prahu a ještě stejný rok sňatku :-))). Díky za návštěvu.

  10. Díky Petře za pochvalu a za návštěvu.,Líbí se mi, že se Vám v různých situacích vybavují filmy, které na ty situace pasují. Jsem také fanda do filmů, ale jak jste viděl, tak se mi to někdy hezky plete. Pozdrav do Ostravy.

  11. Milý Jiří, máte pravdu, už nebulím :-)). Tvůj článek, Naďo, jsem si přečetla po několikáté. Je opravdu inspirativní. K přemýšlení, porovnání, zastavení. Také to dělám, jen to nějak neumím vtělit do povídání. Už jsem to kdesi psala – jak se vykecávám na svém blogu, tak jsem pak stručnější v diskuzi (někdy ke škodě věci, obzvlášť když použiju nějakou zkratku úvahy, kterou jiní nemají :-).Já jsem žila na mnoha místech, už jsem se o tom párkrát zmínila. Samoty, vesnice a dokonce pár let i velkoměsto Praha. Od 30. listopadu 1979 žijeme v Benešově. Takže už mohu říct, že větší půlku života jsem strávila ve městě. Je to maloměsto jak vyšité, mám to tu moc ráda.P.S. Ačkoliv jsem -běžník, tak ne světo -, ale po celý svůj život s asi deseti bylišti = středočeskoběžník!

  12. To nevadí, Mirko, že jsi stručná, nejsme všichni stejní a to je právě proto bezvadný.Díky, pane Jiří za odkaz na bezvadná panaromata) (evokovalo mi to Homolkovi :-)). Bezvadně to doplňuje můj text . Hezky jsem se pokoukala. Máte také pravdu, že – Každý si může najít "svoje doma" (překopírováno ze smazaného odkazu). Ten chybný odkaz jsem mázla.

  13. Moc pekne napsane, Nado. Pripomnela jste mi moje rodne mesto ve vychodoceskm kraji. Tam se pry v nedeli korzovalo po hlavni tride. Maminka mi vypravela, ze jeden jeji ctitel prisel oficialne pozadat jejiho otce o dovoleni, zda by se mohl s jejich Lidunkou v nedeli VE VSI POCESTNOSTI prochazet po korze. Taky vzpominam, jak jsem s babickou chodla na hrbitov zalejvat hrob. Mela na zahrade zahon kytek {jiriny, astry, meciky}, ktere nosila dedovi na hrob. A jak jsem kazdou nedeli chodila se dzbankem pro pivo. Tatinek ho po obede vypil sklenicku, zbytek vetsinou maminka rozredila vodou a zalivala s tim kytky, ktere pekne rostly.

  14. Týjo, tak koukám, že mám pěkný resty, že jsem ještě nevzpomenula mou rodnou Moravskou Třebovou…jenže já mám teď tolik práce, že nevím, co dřív psát a kam dřív skočit. Už se těším, jak to všechno proberem v Café Louvre!

  15. Lído, taky máte hezky útulné vzpomínání, hezky se to čte, škoda, že jste zaťatý nepsavec, myslím , že bychom si hezky u Vás početli! :-)))Jo, Zuzko, semelem to všechno :-), už se těším, jak mě uvedeš do té vyšší kavárenské společnosti :-)))

  16. Mila Nado, jsem sokovana. Ctu si takhle Blesk na internetu a je tam video : Odvazna 75 leta STARENKA se postavila zlodeji. Ja si o sobe myslela, ze jsem jeste devce k svetu a vida, uz za 6 let mne muzou vsichni titulovat starenka. Kdysi jsem cetla o oslavach vyroci 50. let zivota nejakeho vyznamneho ceskeho basnika {tusim, ze to byl J.Vrchlicky, ale nejsem si jista} a v oslavnem projevu ho titulovali VELEBNY KMETE. Ale to bylo jeste v dobach,kdy se lide nedozivali tak vysokeho veku. Ale ted, kdy jeste chlapi jednounohou v rakvi si najdou mladici ?{Pokud maji slusne konto, pak na vzhledu a vykonnosti pry nezalezi}. No, mne nezalezi ani ted. Muj nazor je, ze chlap vubec nema byt hezky, nakonec kdyz na to dojde Vam muzou prebrat i toho oskliveho. Chlap ma vypadat tak, aby se s nim zenska nestydela vylezt na namesti a to staci.

  17. Vy, Naďo, už chystáte další téma, ale já si ještě neodpustím připojit pár myšlenek, z nichž některá by mohla být i k věci.Drtivá většina z nás má za svůj život několik domovů. Trvalých a přechodných. Za prací a studiem, za vztahem a na dožití.Ale ze statistického hlediska (dostal jsem konečně ročenky centrální správy dat od roku 2005 po 2009) jsme naprosto nepochybně světová anomálie. Na nějakých deset milionů obyvatel momentálně máme evidováno (statistika „nevidí“ tzv. černé stavby) na dva a čtvrt milionu budov s číslem popisným. Jistěže jsou v tom i průmyslové a jiné objekty, ale to je zanedbatelné, protože celé fabrice se přidělí jedno, které zpravidla nese administrativní budova, ostatní stavby jsou příslušenstvím věci hlavní.To není zdaleka vše. Je zde ještě dalších tři sta tisíc budov s číslem evidenčním, což jsou chaty. A dalších čtvrt milionu budov bez čísla, to jsou třeba osamocené zemědělské hospodářské budovy a podobné blíže neurčené objekty. A u každé z nich evidujeme vlastníka.Dá se tedy říci, že takřka každý třetí včetně kojenců vlastníme statisticky jednu budovu. Troufám si říci, že takový stav je ve světě ojedinělý. Jistěže takový pan Bakala a bezdomovec, který v některém z domů pana Bakaly bydlel, když ještě byl horníkem, jsou nebe a dudy co do počtu vlastněných domů, ale statisticky mají každý třetinu baráku. Stejně jako fabrika o sto lidech má průměrný plat o tisíc korun vyšší, když jeden z nich bere sto tisíc.Tolik suchá čísla. Ale za každým, i tím nejsušším číslem, jsou vždy lidské osudy. Jeden z nich je osudem syna, který spravuje zděděný majetek po otci a jeho předcích, snaží se jej zvelebit a vychovává svého syna k obrazu svému, aby jednou, až přijde jeho čas, předal správu rodinného sídla další generaci. Je dojemné a soucit vzbuzující, když si vybavím, jak na vesnických slavnostech z jednoho domu vycházejí děd, otec a syn, možná i maličký vnouček, v mysliveckých uniformách, jsouce si podobni nejen těmi uniformami ale i tvářemi a chováním. Mnohý jimi pro jejich zápecnictví, protože nikdy natrvalo neopustili svůj hrad, pohrdá. Směje se jim, když každý den včetně dovolených trávili v lese na místech, kudy prošli tisíckrát, zatímco on procestoval svět a byl ve všem atraktivních destinacích, jak dnes hlásají cestovní kanceláře.A jiný, což je i můj případ, se trhne takříkajíc zavčasu, protože už v mládí dospěl k názoru, že jej v jeho životě určitě nebude naplňovat každodenní sekání trávy pro králíky, pustí se do bližšího nebo vzdálenějšího světa, a naloží s chápáním domova po svém. Pak ovšem nesmíme zapomenout na globetrottery, kteří se narodili s botami z kůže toulavého telete a nemají na jednom místě stání, jednou vám napíší z Jižná Afriky, s odstupem několika let z Grónska a na závěr dostanete od jejich spolubydlícího z vyhořelé ubytovny v severním Japonsku kondolenční dopis.Ale každý máme statisticky jednu třetinu nějakého baráku, i kdyby to mělo být nakonec kolumbárium.

  18. Lído, moje babička říkala, že když je chlap jen trochu pěknější jak čert, už je dost pěkný.Po rozvodu jsem měl vztahy s dámami o patnáct a devatenáct let mladšími. Dnes jsem strašlivě rád, že s žádnou z nich jsem svůj další život nesvázal a žiji s paní, která je mladší o pouhých sedm let. To je docela přiměřené jako vitalitou, tak mentalitou. A docela lituji chudáky své vrstevníky, kteří podlehnou posledním záchvěvům svého libida a pořídí si ještě vlastního sirotka. O dámách, kterým k lásce postačí pánovo konto, raději pomlčím. To mně připadají kněžky lásky počestnými paničkami proti těmto zlatokopkám. Ale pokud to těm senilnějším chlapům tak vyhovuje, proč ne?Koneckonců i stav společnosti v tomhle ohledu může být jedním z podnětů, proč si raději povídáme o starých časech, kdy slovo čest a hrdost měly ještě svůj význam, než o dnešku.

  19. Lído, jsou ženy, které nikdy nebudou stařenkami, a to je Váš případ. Jinak máte stopro pravdu s tou krásou u mužských. Taky je to s tou krásou relativní. Kdo se líbí mně, nemusí se líbit Vám. Taky třeba žasnu, jak byl herec Miloš Kopecký oblíbený u žen, asi to nebude v té kráse, ale v něčem jiném. A ohledně těch vztahů s mladšími ročníky a to už se obracím i k Jiřímu, je to taky individuální. Něco by si asi k tomuto tématu řekl Jirka Hermánek, který je v současné době se svojí mladou ženou na dovolené.Některé ženštiny jsou jasné zlatokopky, ale jsou i takové, kterým to vyhovuje ve vší počestnosti z lásky. Já bych si to představit tedy nedovedla, ale proti gustu žádné dišputie. Ty děti v 60 letech jsou jen obrazem doby. Nakonec i děti mladých otců někdy vyrůstají bez nich. když tento se na ně vybodne a jde za jinou (jinými). Tak nevím…Jiří, ohledně statistiky. Naše rodina ji těžce narušuje, z devíti lidí jsou jen dva vlastníci bytové nemovitosti, takže je to jako s tím řízkem. Když Vy sníte jeden celý řízek a já nic, tak statisticky jsem snědla já i Vy z toho řízku polovinu. Co na tom, že Vy budete mít mastnou pusu a já škrundání v hladovém břiše .-)))

  20. Dekuju Vam, Nado, za tu poklonu, kterou nezaslouzim. Jsem moc rada, ze tu jsme u Vas mezi svymi. Uz jsem mela obavy,aby se do mne neupustil nekdo s kritikou, jako kdysi na blogu lidvek. Nebo, nedej Buh, jako na disuzi Blesku. Kdyz to tam ctu, tak se nestacim divit, jaky jsou dnes lidi nenavistni. To za nasich mladych casu nebyvalo. A co se tyka vzhledu, s tim u jsem se davno smirla, ze u nikdy nebudu tak dobre vypadat, jako zamlada. Co ani neni k zivotu nutny. Kdyz se divam na ty "celebrity" {dostla jsem e-mailem obrazky ,jak vypadaji v civilu a jak nalicene}, tak si myslim, ze sikovny masker udela i ze stary dakoty krasavici. Kdesi jsem cetla, ze ve stari ma clovek takovy oblicej, jaky si zaslouzi. Ja se malovala, kdyz to vubc nebylo zapotrebi. Kdyz mi bylo 17. Jenze jsem to prehanela a vypadal jsem jak cinskej plakat. Od minuty bych tenkrat se svym vzhledem mohla nastoupit tak k Prasny brane {nebo do Perlovky ?} Ted ani nemam doma rtenku. Myslim, ze dulezity je, jaky je clovek uvnitr a ne zvenku. Zamlada jsem se koukala jen po hezkych hosich a dosla jsem k nazoru, ze cim vetsi krasavec, tim mensi je jeho cena. A totez , myslim, plati i o devcatech. Mohla byste na tento namet taky napsat neco o svych zkusenostech ?

  21. Milá Lído, moc zkušeností s krasavcema nemám, vždy se mi líbili mužští, ze kterých vyzařovalo, že jsou mužští. Dost brzy jsem poznala svého muže (cca v 17), tak jsem toho mnoho nestihla … :-))). Jinak moc ráda čtu Vaše trefné příspěvky. myslím si, že návštěvnost tohoto blogu je na dobré úrovni, protože je podpořena diskusními příspěvky zde vedenými mými návštěvníky :-))

  22. Nebude, pane Jiří a děkuji … napsal jste minule v dalším 2. vstupu, že se jedná o opravu. Kdybyste napsal, že se jedná o doplnění, tak bych na Váš předcházející – 1. vstup ani nesáhla. Takto se omlouvám.

  23. Pěkné počtení. Jsem tu jen od 85′ roku (přesně řečeno v Hrušové, v Mýtě jen 11 let) a neumím si představit, že bych měl žít někde jinde. Škoda jen těch zásahů, které se v poslední době ve městě a okolí udělaly a samozřejmě i těch z předešlé doby.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s