Sobota 20.2.2010 – Já a československý film

a také český …

Podle Cibulkova kalendáře pro pamětníky se dnes, v roce 1885 narodila v České Třebové Zdeňka Baldová a v Praze, v roce 1936 Jiří a Lumír Blahníkovi. Byla to ta známá dvojčata z filmu z roku 1941 Nebe a dudy. Byl to bezvadný nápad udělat kalendář, kde jsou data narození a úmrtí herců a lidí kolem filmu, ale také i data premiér filmů. Jsem ráda, že mám narozeniny společně s Natašou Gollovou, i když se narodila v roce 1912, v Brně. V náš svatební den se zase narodil Otakar Vávra a to v roce 1911 v Hradci Králové. V tentýž den, v roce 1987 zemřela Anny Ondráková v Hollenstedu v Německu. V tomto týdnu se konala premiéra filmu “Prstýnek”, přesně 16.2.1945.

Pokud jsem četla historii filmu a filmování v tehdejším Československu, točilo se během roku několik filmů za poměrně krátký čas. Přesto v těch filmech najdeme jen velmi málo nepřesností a profesionalita byla znát na každém kroku. Téměř každý film měl svoji ústřední melodii, hit, který si návštěvníci prozpěvovali na cestě domů z biografu. Od slečinek přes služky, matinky až po babičky si písničky zapisovaly do svých sešitů nebo si je kupovaly na gramofonových deskách značky Ultraphon či Esta. Nevím, zda je tehdy hrála i rádia, určitě ano, ale to by mi musel někdo potvrdit. V té době jsme ještě houbařila. Na tyto filmy se dá koukat stále, i když na některé už méně nebo vůbec. Mám docela schopnou sbírku starých filmů na DVD – vybraných perel a perliček, takže kdyby byl osud ke mně nepříznivý a skončila bych s jasnou myslí na posteli, mám na co koukat. Herecké koncerty v jednoduchých i trochu složitějších příbězích jsou věčné, v určitém věku je objevuje další a další generace, zrovna jako osudy herců, kterým do života vstoupila válka.

Když jsem jako dospívající dívka začala objevovat film, práce režiséra mi nic neříkala a já jsem se domnívala, že film je společným dílem herců. Později jsem tento názor samozřejmě opustila, abych zjistila, že nejdůležitější osobou u vznikajícího filmového, nebo divadelního díla je režisér, protože on má v hlavě vizi příběhu promyšlenou do posledního zrnka a zároveň jí musí udržet v mezích celku s plynulou návazností, jako architekt.

A takto jsem psala v roce 2008 svoji desetistránkovou závěrečnou práci na U3V, ze které uvádím jen malou část:

Ve Francii vzniká nová vlna ve francouzském filmu, jejíž představiteli jsou režiséři Francois Truffaut, Jackues Rozier, Jean Rouch, Luis Buňuel, Jean Clauda Carriér, Jean-Luc Godard. Vzniká nové pojetí jak režie, tak i herectví a všeho co s tímto fenoménem souvisí. Film se stěhuje z interiérů do exteriérů, často pracuje s neherci, s jejich civilním projevem, snaží se o úsporný provoz, kdy např. režisér natáčí film i jako kameraman a příběhy jsou z obyčejného života.

I v Československu se rodí nová vlna, ve státním filmu se objevuje nově dospělá poválečná generace režisérů, jako je Pavel Juráček, Jaromil Jireš, nebo Věra Chytilová, později slavný Miloš Forman, Ivan Passer – Jaroslav Papoušek. Poslední tři ve společné spolupráci natočili filmy Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko a Intimní osvětlení. Jejich filmy podobně jako ve Francii objevují kouzlo neherců, podaří se jim do filmů obsadit zdařilé typy, jako např. Jana Vostrčila, Josefa Šebánka, Miladu Ježkovou, hrající i v jejich dalších filmech, ale už pod samostatnou režií jmenovaných režisérů. Z herců, kteří přispěli k mimořádnosti jmenovaných filmů, byl i výborný, a bohužel pro filmové umění, emigrující Vladimír Pucholt.

Zajímavým filmem a také hojně přetřásaným mezi mladými intelektuály (lépe řečeno rádobyintelektuály) byl film – Sedmikrásky – Námět: Pavel Juráček, Věra Chytilová, scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová. Režie: V. Chytilová. Svým pojetím se hlavně v té době vymykal jakémukoliv zaškatulkování. Dadaistické rozhovory mezi protagonistkami filmu a neuvěřitelný děj, který spočíval v tom, jak se 2 dívky rozhodnou být zkažené rozděloval diváckou veřejnost na dvě poloviny. Jednu nadšenou, druhou odsuzující. Nebyl žádný střed. Velkou zásluhu má na zvláštnosti a povedenosti díla hlavně scénáristka Ester Krumbachová.

Současnost:

Jedna z výjimek dobrých filmů ze současnosti je pro mě film Marcela, od režisérky dokumentárních filmů Heleny Třeštíkové (1949). Tento film má podle mě znaky nové vlny, pracuje s neherci, v ulici, s malým štábem, ale není to hraný film. Tento časosběrný tvar vyústil v celovečerní film o obyčejném člověku – ženě, které se nevyvedlo manželství, její pinožení se životem se všemi starostmi o děti, vyúsťující do tragické smrti dcery. Příběh je velmi silný, místy působí syrově, na nic si nehraje, režisérka jej natočila bez patosu a zpracování je možné přirovnat ke geniálně jednoduché lince malíře Oty Janečka. Na závěr bych k tomuto filmu dodala, že mě velice dojal a takový pocit jsem mnoho let u filmu nezažila.

Další výjimkou je film …a bude hůř, natočený režisérem Petrem Nikolaevem podle stejnojmenné knihy Jana Pelce a rovněž nese znaky nové vlny šedesátých let, ale hovoří o letech osmdesátých. Tento černobílý film je syrovou výpovědí o nesvobodné době, o beznaději mladých lidí, kteří žili bez možnosti pohybu mimo zadrátované území, pod tlakem příslušníků bezpečnosti, když se vymykali standardu a s udavači v zádech. Film, se nepromítá v biografu, ale pouze na objednání, starým šestnáctimilimetrovým projektorem, buď v zakouřených hospodách, nebo klubech, ale také ve zrušené fabrice, kde jsme ho také viděli. Bezútěšnost prostředí, kde jsme film sledovali, umocňoval zážitek z něj. Dle mého názoru je filmové zpracování příběhu o moc zdařilejší než sama kniha.

Dá se říci, že ve filmu bylo již řečeno vše, zejména počítačové zpracování otevřelo nedozírné možnosti animací. Současný film, až na  výjimky, mi v české tvorbě neumožňuje najít poezii, příběh, herecké výkony, srovnatelné s mistry stříbrného plátna minulého století a v neposlední řadě i režiséry, jejichž rukopis by byl výjimečný. Tomuto mému názoru odpovídá i názor režiséra Vladimíra Morávka:

Pravzorem filmu Nudy v Brně byly první filmy Miloše Formana. On sám se však neobává, že by ho někdo mohl nařknout z epigonství, protože dneska prý už nikdo nevymyslí nic nového a všechny věci se opakují v kruhu až se závratnou cyničností.

Fotografie „sálu“, kde se promítal film …a bude hůř, pořízené mobilem.

La Fabrika, Praha – Holešovice roku 2006, i když to vypadá jako v roce 1976

 

Reklamy

9 thoughts on “Sobota 20.2.2010 – Já a československý film

  1. rozhodopádně nechci být za hnidopicha, ale přestože Buñuel pár filmů ve Francii natočil, stejně jako v Hollywoodu, tak jej nelze považovat za francouzského režiséra stejně jako americkéhojá vím, do novovlnných sociálně kritických filmů patří, ale řadit ho jen do francouzské nové vlny (šla přece jen trošku jinudy než španělská, která v mých očích měla hlubší ponor) by se mně nelíbilo, já bych ho viděl spíše ve společnosti lidí jako Juan Antonio Bardem, Carlos Saura, až po nejmladšího Pedra Almodóvara například

  2. Jíří, tleskám Vaší poznámce, je vidět s jakou pečlivostí čtete mé texty. To autora vždy velmi těší. Máte pravdu, v mém textu je Buňuel vzpomenut ve zkratce a vzhledem k tomu, že je text 2 roky starý, musím nahlédnout do svých pramenů, které uvádím na konci své práce. Musím říct, že když jsem ji po té době četla, tak bych tam některé věci z fleku předělala. Už se nedá nic dělat, práce leží na fakultě (jestli se neztratila jako v Plzni :-)) a myslím si, že ji nikdo nečetl a ani číst nebude .-))).

  3. No vidíš, Baldová byla moje prateta! Byla tetou mojí maminky! No a v Nudě v Brně hrála moje drahá starší sestra Lenka jednu z kamarádek. Její věta: "Řízky, udělej mu řízky.." vejde do dějin filmografických! Jak je svět malý….

  4. To je moc zajímavé čtení, Naďo, pokud už nemáte následující knížky, doporučuji si je koupit:HVĚZDY ČESKÉHO FILMU, díl 1. až 4., Vydal Fragment 1998, napsal Václav Merhaut a Karel Čáslavský, je to na křídovém papíře s krásnými ilustracemi Ondřeje Zahradníčka a fotografiemi z NFA. Doporučuji všema deseti…

  5. Zuzko, tedy pocházíš opravdu ze slavné rodiny, pak se člověk nediví, že jsi ty i sestra políbená hned několika múzama … :-))Mirku, máme doma 2 první díly, ostatní jsme nějak prošvihli, ale to nevadí, lze si je půjčit v knihovně. Dlouho jsme tam nebyli, stále se tam chystám kvůli knížkám o Praze.

  6. každý máme svou temnou minulost, týkající se nějak filmu, protože ať chceme či ne, patříme mezi generace, které film v době svého největšího rozmachu ovlivnil a dá se do jisté míry říci kultivoval, ruku v ruce s dalšími obory uměníjá sbíral filmové plakáty, ta "malá" umělecká díla na velkých plochách, očarovala mě zkratka, kterou musel umělec (ano, tehdy je vytvářeli umělci a ne "ajťáci" jako dnes) použít, aby na tu plošku přinesl smysl, myšlenku, atmosféru filmového dílapro dobrý plakát jsem se dopouštěl i krádeže, to v případech, kdy se se mnou nechtěli v kině bavit nebo už neměli, prostě jsem jim ho v hale čórnul za strašného bušení mého již tehdy chorého srdceměl jsem jich doma v regále již pěkný sloupec, samé navybírané krásné kousky na filmy z padesátých a šedesátých, když jsem odešel na vojnu. Po návratu jsem se zhrozil, mí pragmatičtí předkové začali tu sbírku používat na balení větších předmětů a tak jsem našel staré boty v plakátu na film Něžná a podobné šokymožná zde je prvotní impuls pro fakt, že veškeré sbírky považuji za veteš, protože už v romantickém a nesmiřitelném mládí jsem dostal od pragmatických rodičů a ještě jednodušších rázných prarodičů (výhody soužití generací v jednom domě, v šestnácti jsem tamodtud odešel a dodnes mám z toho radost) důraznou lekci v oboru "prach jsi a v prach se obrátíš", prostě jsem byl víceméně přinucen své úmysly se sbírkou pustit po větru a začít nejen svou sbírku ale celé mé místo na světě chápat jako mandalu, pracně sestavenou, krásnou a symbolizující nás samotné jako prach ve větru, po němž odletíme a nezbude po nás nic než vzpomínkaod té doby už jsem sbírky nezakládal, a že těch dětských bylo, jako ostatně u každého, jenom známek s Hitlerem jsem měl půl stránky alba, pochopil jsem, že své sbírky nemohu zhmotňovat, protože jim hrozí poškození nebo ztráta, moje sbírky jsou od té doby charakteru velmi zvláštního, mám rozsáhlou sbírku zapomenutých zážitků, která můj život nesmírně obohatila a zjednodušila…u nás se chystá na krásný den, přesně jak mně to předpověděli Norové na nejpřesnější předpovědi na internetu, která pro Uherské hradiště sedí na knap, když jsme se včera navečer s mou paní chystali ven, říkal jsem jí, že Norové tvrdí, že v sedm u nás bude pršet, odcházeli jsme z bytu za lehce oblačné oblohy a moje paní si dělala z Norů srandu, sešli jsme v rozhovoru ona čtyři patra a před domem se začala shánět po deštníku, protože z té roztrhané oblohy začalo krápat, dnes však bude sluníčko, asi se doma příliš nezdržím a proto všem přeji další zapomenutelný zážitek do sbírky, jo a kde se Norové skrývají? zadám jim do vyhledávače Prahu a adresu zkopíruji, jo?http://www.yr.no/sted/Tsjekkia/Praha/Praha/

  7. Jiří, plakáty byly dříve skutečně umělecká díla, ale i dnes se taková zjevují, protože fenomén plakát nevymizel a dále ho mimo ajťáků navrhují i umělci, ale nakonec i ajťák může být umělcem. Zrovna tak, jako Vy, měla zajímavou sbírku i Jindřiška Smetanová, kterou popsala ve své knížce, o které stále melu, jakobych jinou nečetla, tedy "Ustláno na růžích a pod nebesích", takže bych se, být Vámi hluboce a zodpovědně nad sebou zamyslel a rovněž ze své sbírky zážitků uvázal knížku. Za Nory děkuji, čekám toužebně tak na 14 stupňů C …Zde odkaz na filmový plakát: http://www.filmovy-plakat.cz/Taky přeji všem krásný den, některým i noc …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s