Sobota 13.2.2010 – houby nerostou

 

Mykologická laboratoř vydala verdikt, že se na mé hlavě houby nevyskytují a tak s paní doktorkou bojujeme dále proti seboroické dermatitidě. Kdo neví co to je, tomu blahopřeji. Je to jen o trochu lepší taškařice, než je lupénka, jejíž děsivou formu má moje bývalá kolegyně. S paní doktorkou jsme již vystřídaly všeliké mastičky a vodičky, některé více, některé méně smradlavé a všelijak barevné. Na mé poslední návštěvě, kdy mi paní doktorka sdělila ten verdikt o houbách, se zamyslela a řekla: „Předepíšu Vám mastičku silnou jako vichr z hor, o kterém hovoří ve své hře i Jára da Cimrman, po které se konečně musí dostavit úspěch. Jestliže i tato silná mast zklame, pak budeme muset asi vymyslet už jen zaříkávání.“ Paní doktorka sedla, napsala složení té power masti na recept a povzbudivě se na mě usmála.

Vzhledem k nadstandardnímu bydlení v jednom domě se zdravotní sestrou, předala jsem jí večer recept pro lékárnu v jejich budově a oddala jsem se očekávání věcí příštích. Za dva dny mi mastičku přinesla. Odklopila jsem víčko a silný dehtový puch mi vehnal slzy do očí. No téééda. To půjde i s vlasama, možná i s kůží, bědovala jsem, ale statečně jsem nanesla dostatečné černohnědé hmoty na postižená místa. Měla jsem si mastičku na hlavě ponechat i přes noc, ale vzpomněla jsem si, že chceme jet odpoledne nakupovat a puch z mé hlavy by mohl navodit klamné představy, že se živím asfaltováním silnic, tak jsem se po obědě dala do mytí hlavy. Po prvním mytí a hlavy usušení jsem zjistila, že mast se drží mé kůže jako přilepená. Co teď. Znova mytí. Výsledek byl trochu optimističtější až po třetím mytí, a i když mast k hlavě stále lnula, asfalt už ze mě tak nevanul. Zato mi zůstaly žlutě zbarvené prsty na rukou, jako bych byla kuřák šedesáti cigaret denně.

Mastičku jsem na pár dnů odložila, nějak jsem neměla odvahu na další léčbu. Dnes ráno jsem si řekla, že nemůžu být taková poprda a že v mazání hlavy musím pokračovat. Jenže při představě, jak si na tu páchnoucí a zmastěnou hlavu nasazuji klobouk na procházku se psem, jsem si chytře řekla, že mazání započne, až přijdu z procházky. A dobře jsem ten odklad udělala. Dopoledne mi volá Katka, ať si mast na hlavu nedávám, že jí volali z lékárny, že mast špatně namíchali, že tam něčeho dali víc, a že mi přinese novou. Tak. A ještě se tomu smála. Já chudák mohla být nadosmrti plešatá a ona se tomu hihoní. Nevěřím, že ji prý ubezpečovali, že mi to nemohlo uškodit.

Mohlo, ten asfalt jsem už z hlavy vůbec nemusela dostat, mé krásně na blond proužkované vlasy mohly vykořenit a moje část hlavy by mohla vypadat jako asfaltem záplatovaná silnice… 

Psáno 12.2.2010

Čtvrtek 11.2.2010 – Dobrou noc!

 

V poslední době mizerně usínám. Určitě je to kvůli tomu, že jsme v zakletí sněhu a mrazu a proto vycházím jen na chvíli se psem a jednou týdně na nákup. I když, se denní světlo den co den prodlužuje, přesto jsou tyto dny pro mě depkoidní a nedočkavě vyhlížím alespoň začátek března, kdy už bude mít zima na kahánku. Abych si s usínáním polepšila, stáhla jsem si do empétrojky další mluvené slovo, tedy čtení knížek na pokračování, tentokrát Ivana Klímu, “Má veselá jitra”. Mám velmi pohodlná sluchátka upevněná za, nikoliv do, uší, takže mi nikde netlačí a hlas, čtoucí text knihy mě spolehlivě pošle do říše snů.

Nevím proč, ale mým častým a dlouholetým snem je, že jedu autem, řídím a nevím, kde se pouštějí blinkry, takže doprava zatáčím se strachem a se zaťatými zuby, a doleva, jako např. když jedu od Karlova náměstí vlevo do Myslíkové prostě nezatočím, ale velikou zajížďkou se zatáčkami jen doprava se dostanu na kýžené místo. Kupodivu jsem ještě nebourala, ani nikdo do mě. Je to sen opravdu zvláštní, opakující se a já ve skutečnosti nemám řidičský průkaz. Řídit se mě kdysi hodně dávno  pokoušel naučit jeden řidič z povolání, který to po pár pokusech vzdal. Měla jsem poctivou snahu, doma jsem umístila kvedlačku mezi polštáře gauče a házela tam jedničku, dvojku atd. Ukázalo se, že moje snaha je marná, protože nedokážu prostorově odhadovat vzdálenost a také trpím šeroslepostí. Tak jsem to vzdala a řídím jen ve snu.

Ke čteným knížkám, které mohu pouštět od kapitol, kterých se mi právě zachce, jsem si stáhla i Čajkovského Labutí jezero a mám to i s obrazem, i když mi má empétrojka obraz neposkytuje. Viděla jsem balet tolikrát, že při poslechu té úžasné hudby vidím i se zavřenýma očima po sobě jdoucí taneční pasáže na poslouchanou hudbu. Dokonce jsem se přistihla, že mám nutkání zvednout ruku a ladně, po labutím způsobu s ní mávnout, vyhoupnout se na špičku imaginárního baletního střevíčku a odcupitat do princovy náruče, po cestě vyšvihnout nějaké to  foneticky řečeno, “demi (grand) plié, rondežán, arabes” … Ano, v představách je všechno možné, i ztráta přebytečné hmoty, proměna v Odettu i Odylii mezi tančícími labutěmi.

Tak to je moje vítězství nad nespavostí. Místo počítání oveček, empétrojka s poslechem “pohádek” na dobrou noc.

Dobrou noc!

Tak tuhle pasáž miluju jak hudební, tak taneční, ale tyto baletky to zrovna špičkově netančí, byť tančí na špičkách, občas málo propnou nožku …

Úterý 9.2.2010 – nežeňme se, nežeňme se, hop, héj!

Zpívali členové spolku zapřisáhlých odpůrců ženění, ve filmu “Jedenácté přikázání” (?). Nakonec se určitě stejně oženili… Dnes je velkou módou žít spolu beze sňatku, je to velmi svobodomyslné, tací se zaklínají tím, že na svoji lásku, na svůj vztah nepotřebují papír. Případným dětem dá jméno matka či otec, co na tom, že se každý jmenuje jinak, oni i přesto tvoří rodinu a je to. Inu, každému podle jeho chuti.

Já jsem hrozný zpátečník a staromilec, já na svatby dám, co už  může být větším důkazem lásky, než že se dva lidé ke svému hlubokému vztahu veřejně přiznají před (někteří) Bohem nebo (jiní) úředníkem státní moci a před svědky si slíbí, že budou spolu snášet dobré i zlé. Prožijí svůj slavnostní den, který bude zapsán do jejich (možná nejen jejich, to podle příhod a mumraje s ním spojeným) paměti jako slavnostní přestřižení pásky při vkročení na společnou cestu životem.

Že to pak mnohdy neplatí, že od sebe utečou, děti neděti je smutné, ale i omyly se stávají, různé cestičky osudu, byť jsme každý svého štěstí strůjce sám, se zapletou a zkříží s cestičkami jiného, kdy si člověk řekne: “ Nebyla to Anka, ale Manka, která je ta pravá”. O tom ale mé dnešní povídání není.

Měsíc únor je pro nás startem do manželského života, před 44 lety. Podle zvyklostí bych si měla počkat na nějaké oslavování výročí ještě rok, či 6 let, neboť číslice 44 není kulatá ani půlkulatá, ale jsem již ve věku, že vyznávám rčení – co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.

A tak ve znamení vzpomínání a probírání se fotkami a zapomenutými příhodami z toho krásného slunečného dne jsem si vymyslela, že bychom se mohli nad fotografiemi a příhodami sejít i zde. Vím, že někteří již své svatební zážitky či nějaké fotografie z tohoto slavného dne publikovali, ale jistě mají i jiné fotografie a příhody, o které bychom se zde mohli všichni podělit. Zkrátka jako když sedíme u kávy či jiného moku, jeden začne a další se přidají se svými zážitky.

A proto prosím, všechny Vás, kteří jste zde v diskusi registrovaní, i Vás, kteří nejsou, ale chtěli by se našeho svatebního dýchánku zúčastnit, aby mi poslali svatební foto, které sami vyberou (s ženichem či bez, s nevěstou či bez, družičky s mládenci či bez, skupinové z ateliéru či z exteriéru, zkrátka jak je ctěná libost), svoji příhodu nebo jen svatební menu. Já to vše pak vezmu a udělám z toho posezení jako s kočárkovým tématem. Mail pro zasílání Vašich zážitků a fotek: akeyo@windowslive.com

Díky a těším se Vás!

Vypůjčeno z webu Šechtl & Voseček Mně se moc líbí fotografovo uspořádání skupinky. Je vidět, že měl cit pro proporce.

Neděle 7.2.2010 – Kontrola dodržování zákonů

 

Tak prý by bylo záhodno, aby zdravotní pojišťovny vybírali pojistné, podle toho zda lidé pečují o své zdraví, zdravě jí a cvičí. Jak by vypadala jejich kontrola?

Dobrý den, tak jsme tady, zde jsou naše legitimace. Jsme komisaři pro zjišťování, zda dodržujete tabulkové předpisy pro správnou výživu a budete být moci ponecháni v kolonce pro nejnižší poplatky pro zdravotnickou pojišťovnu. Jste povinni pustit nás do domu (do bytu), na to je zákon. Připravte si odběrné nádoby na moč a připravte se na biopsii jater. Nebojte, jen malý kousíček Vám uštípneme. Předveďte své pasty na zuby, zrovna jako potvrzení lékaře, že jste byli na pravidelném preventivním převážení hmotnosti. Víte dobře, že tolerance je kilo a půl.

Na rovinu Vám řekneme, že Vás prásk…co to povídám, že náš oficiální a utajený zdroj informací nám sdělil, že jste v poslední době vypili víc než 1 láhev vína za týden. To víte, když třídíte odpad a ta láhev je při dopadu do nádoby na sklo slyšet, máte smůlu. Také jsme byli informováni, že jste kupovali čokoládu, dorty, špek a tabáček. Že jste měli oslavu narozenin? Že je tabáček pro dědečka, za kterého platí stát?

To, nás holenkové nezajímá, snadno byste si zvykli a využívali nejnižší poplatek, ačkoliv byste zdravě nežili. Jen se přiznejte, že jste si tento týden nebyli zaběhat! A v posilovně, Vás také nikdo neviděl. Šachový kroužek neplatí, zrovna jako hra v kostky a člověče nezlob se.

No vidíte, tady v potvrzení lékaře se praví, že jste za poslední měsíc přibrali dvě kila, že z Vás při návštěvě táhlo jak ze sudu a z vejfuku, takže zdravě nežijete. Hulíte a nezřízeně požíváte alkoholické nápoje. Že jste si před návštěvou lékaře vyplachovali pusu francovkou? Že Vás ošlehnuly spaliny z výfuku auta? To říkejte jiným prosťáčkům, než jsme my.

Tak si uděláme zápis o kontrole zdravé životosprávy. Moč, jak koukám, zakalená, na lakmusovém papírku prokázáno jedno pivo. Zuby máte sice čištěné, ale na horním řezáku ulpělo kus čokolády. Svaly máte povadlé, oko kalné a vzorek z jater nemá správnou barvu. Když k tomu připočítáme potvrzení lékaře, vidíme, že Vás musíme přeřadit do vyšší kolonky, že se Vám tedy zdravotní odvody pro příští měsíc zvednou o 50%.

Usušte slzy, za měsíc jsme zde znovu, možná, kdo ví, když bude dobrá atmosféra, udělá to divy a odvody se Vám sníží ….

A připravte se, za námi jde kontrola ČEZ a to nejsou takoví dobráci, jako my!

Čtvrtek 4.2.2010 – to je tak, když člověk není fotogenický.

Vyvstal pro mě velký problém. Mám odevzdat svoji fotografii a kratinký životopis. Copak životopis, o ten by nebylo. Myslím si, že se mi podařil opravdu kratinký, ale ta fotografie, ta mi tedy dala. Je zvláštní, že někteří lidé jen tak mrknou do objektivu a vyjde z toho krásná tvář, i kdyby to byla ve skutečnosti tvář tuctová. Pak jsou samozřejmě tváře krásné jak ve skutečnosti, tak i na fotografii. Tam už není vůbec co řešit. I tak slavné filmové hvězdy třicátých a čtyřicátých let měly své osvětlovače a kameramany vycvičené tak, aby jejich tváře vynikly co nejlépe. Já si myslím, že moje tvář nepatří nikam, jedině mezi ty, které prostě nemá fotografický objektiv rád, a to už odevždy, i když neodhaloval vrásky, přebytky kůže a jiné nemravnosti, jako to dělá nyní.

Jako první autorku nástřelu snímků jsem určila Kristýnu a zvolila jejich kuchyň. Z chyb jsem se poučila, rtěnku už tedy ne. Další den jsem opět ráno umyla vlas, vyfoukala, nalíčila oči, udělala pár tahů tvářenkou a dost, abych zase nevypadala jako vysloužilá madam pochybných salonů a pověřila zhotovením snímku muže. Ten svůj úkol zvládal jen velmi těžko, protože se mu chvěla ruka a i když má foťák stabilizátor, přesto většina jeho snímků byla mázlá. Já bych s tím byla srozuměná, protože to rozostření zakrylo moji celkovou sešlost, ale požadavek na fotografii zněl krutě, snímek musí být kvalitní a ostrý. Předložila jsem získané fotografie od obou dobrovolných fotografů Katce a ta měla vybrat tu pravou.

Posunovala jsem v počítači jeden snímek za druhým a její reakce zněla: “Tenhle ne, tenhle taky ne, to je hrůza, tohle už vůbec ne, to ne, děs…”

Shrnula přehlídku snímků do hodnocení: “Zamysli se nad sebou, něco s tím udělej, podívej jak vypadáš, v očích nemáš žádnou jiskru, všude vypadáš utahaně, co ten bambulatý nos, ten hrozný podbradek, podívej se na takovou Gérovou (nevím zda myslela tu letitou herečku nebo kterou Géroovou, raději jsem nepodávala podrobnější dotazy), tohle tam nemůžeš dát.” Marně jsem  se snažila ji vrátit nohama na zem, že nemůžu mít jiskrné oko, že jsem prostě zestárla, že můj obličej je holt zmuchlanej, podbradek že mají i leckteré mladice a po tom všem co mám za sebou za žádnou cenu nemůžu vypadat mladě…

Všechnu moji obhajobu odmávla, vzala foťák, určila jako pozadí naše dveře s plakátem historické kuchyně z Uměleckoprůmyslového muzea, odpráskla tři fotky, prohlásila, že se neumím vůbec tvářit, jakmile na mě zaměří foťák, že chytím nepřirozený pohled atd., že to se mnou nejde.

Po celkovém hodnocení, kdy jsme znovu probíraly snímky, uchechtané, smíchem uslzené, jsme zjistily toto:

Fotky od Kristýny: – Sedím u stolu a vypadám znaveně jako majitelka vykřičeného domu po konzumaci lihových nápojů.

Fotky od muže: – Podobné Kristýniným, jen s tím oživením, že je přede mnou na stole sklenice medu, takže vypadám jako medvěd ze socialistické reklamy – “A kde je vlastně brácha? Šel pro med do jednoty”  

Fotky od Katky: Na snímcích nejen skvělý plakát na dveřích, ale i vedle stojící lednice, takže z toho vyšlo – Nerozlučná dvojice, Otylka se svojí věrnou kamarádkou lednicí…

Fotky tvořené vlastní rukou: Želva, diblík, apod.

A tak stále fotku nemám, dnes je další pokus…