Úterý 30.3.2010 – Už je to tady Libuško!

Vláda schválila stěhování nemocnice na Karlově náměstí.

Už je to tady Libuško, tenkrát jsi věštila asi na lačno, nebyla jsi ve formě, protože jsi opravdu neřešila termín, do kdy bude to město veliké existovat tak, aby se jeho sláva hvězd dotýkala, protože to co Prahu dělalo Prahou, mizí rychlostí metresku blesku.

Genius loci si vybral svoji pohřební službu, lépe řečeno, pohřební služba si vyhlédla jeho. Ano, vláda má jako vedlejšák provoz pohřebních služeb. To, co nezničil komunista, zničí demokrat. Po Praze nasel spoustu skleněných a betonových škatulí, že aby to bylo hezky pravoúhlé a hlavně stejné, aby se to přiblížilo architektuře okrajových čtvrtí. Hezky napucovaný, blýskavý novověk 21. století. Běda přeběda jen pomyslet na Kaplického kapesníček, který by se měl snést na Letnou. Taková zběsilost.

Pohřební služba plánuje pohřeb genia loci z Karlova náměstí. Rekonstrukce a opravy by přišly na moc peněz, prodejme to developerům, Ti se pochlapí a určitě tam vytvoří něco, co hlavně bude sypat do měšce. Po nás potopa. Co je nám do budoucí generace, která ani nijak nehuláká, neprotestuje.

 

Jsem ráda, že jsem stará, těžko se zrovna teď pohybuji a tak než se pohřeb rozběhne, už to neuvidím. Je mi líto našich dětí, které zažijí Prahu takovou, že si Prahu tajemnou, opředenou pověstmi a patinou  budou už jen připomínat ve filmu, protože vsadím poslední boty:

Karlákem to nekončí …

Vyšehradské nádraží prodané soukromé, zahraniční firmě.

Pátek 26.3.2010 – můj život před a po rock and roll

S překvapením jsem zjistila, že se mi začaly líbit takové sentimentální cajdáky, jako je např. tento: “Mám přání, abys lásku mou směl najít, už dnes … “, ano Vy znalci už víte, že takto zpívá Sněhurka v češtině. Kreslená Sněhurka je na youtube, je stále milá a nezestárla. To dnešní verze, které sledují dnešní děti, tedy i naše Natálka jsou sice počítačově dokonalé, ale cosi jim chybí. Já bych soudila na chybějící poetiku, dnešní verze pohádek jsou spíše horory. Ale o tom potom. Jde mi dnes o hudbu jako takovou.

Vždycky jsem měla problém s tzv. vážnou hudbou, mimo Čajkovského, který je prostě podle mě dokonalý a poslouchatelný všemi generacemi. Výchovné koncerty, které jsme se školou navštěvovaly, byly pro mě nudné, zrovna tak jako estrády s tanci a zpěvy o rodných zemích. Bylo to k neusezení. Než jsem zjistila, že na světě existuje rock and roll, později beat, ale i hudba a písničky Semafor, tak největším vrcholem vodvazu byla pro mě písnička s Milanem Chladilem – “Chtěl bych mít kapelu ze samých pozounů”. Dokonce si přesně pamatuji ten historický klip, kdy v závěru správcová honí kapelu s koštětem a pak vezme pozoun a sama na něj zaduje. Moc se mi to z gauče od televize líbilo. Taky písnička “Dáme si do bytu” byla správně v rytmu, tak jsem ji vzala na milost.

Co mě opravdu nikdy nechytlo, to byla dechovka. Teď nemluvím o lidových písních, které, ba naopak, když nejsou příliš umělecky upravovány, znějí jednoduše, jsou pro mě krásným zážitkem. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pubertálním věku zuřivý vodák, prožívala jsem také období písní u táboráku, doprovázené kytarou. Kytarista byl vždy velmi obdivovaný a tehdy jedině v mužském vydání. Píseň “Letí šíp savanou” nebo slavná “Niagára”, to byly songy té doby. Oheň plápolal jako v té písni “Táboráku plápolej”, zasněné pohledy směřovaly do plamenů a bylo tklivě milo.

Do mého života vtrhl RaR v druhém ročníku průmyslovky, kdy jsme s mojí, v pořadí druhou láskou, poslouchali radio Luxembourg na jeho tranzistoráku s dvěma plochými bateriemi připevněnými k tranzistoráku zavařovací gumou. Posedávali jsme s Pepíčkem po lavičkách a naslouchali peckám z Laxíku. Později jsem dostala magnetofon Sonet duo, nahrávala všude možně posháněné Beatles, Litle Richarda, Buddy Holly, Jerry Lee Louise, Ray Charlese, Steve Vondera, Billie Holliday, Louis Armstrong a mnoho a mnoho jiných. Poznávala jsem tedy také blues, dixieland, jazz, atd. Nejúžasnější zážitek byl pro mě koncert Louise Armstronga. Myslím si, že už nikdy jsem takový dojem z koncertu neprožila. Ta atmosféra byla tak jedinečná, že mi to připadalo jako zázrak. Dodnes, když někdy v TV vidím  ukázku z tohoto koncertu, tak si říkám, ano jsem tam, jsem tam nahoře úplně pod střechou, byla jsem u toho zázraku.

Ve školní době jsem i já sama začala hrát na kytaru. Sice jen asi tak se čtyřmi akordy, ale poslouchat se to při dobré vůli dalo.

Ještě později jsme s mužem moji sbírku rozšiřovali o desky – elpíčka, získávané také všelijakými cestami. Mimo Valdemara Matušku (Hlavně “To všechno vodnéés čas”), Marty Kubišové (téměř všechno) a Pavla Sedláčka (téměř všechno, hlavně “Hey Paula”), pro mě tenkrát čeští zpěváci moc neexistovali. Pavel Sedláček byl můj jasný favorit a mám ho ráda dodnes, jeho koncert před pár lety ve staré dobré Lucerně s kapelou The Cadillac byl jako za mlada. Z domácí tvorby se mi líbil a stále líbí Kocábův a Pavlíčkův Pražský výběr. Mám natočený jejich koncert na rozloučenou se sovětskými vojsky, když museli konečně opustit naše území.

Na stará kolena začínám tak trochu koketovat s tzv. vážnou hudbou, hlavně se to týká klavírních koncertů a s již zmíněnými cajdáky. Našla jsem zalíbení i ve sborovém zpěvu, zní-li v dobré akustice. Co mi stále nejde, jsou opery, až na výjimku – Rusalka a árie sboru Židů z Nabucca. Opera je úplně jiný hudební projev a způsob vnímání hudby, který je mi utajený. Tohle umí Katka, asi se s tím narodila, jinak si to neumím vysvětlit.  S operetou a muzikálem problém nemám a mám i zde své oblíbence. Z operety je to “Mamzelle Nitouche” od Florimonda Hervé, kterou jsem poprvé poslouchala s uchem nalepeným na rádio a z muzikálů dva, jeden je “Chicago” a druhý  “Pygmalion”.

Z dnešní hudby pro mladé můžu poslouchat jen něco. Snažím se být tolerantní, když domem duní duc, duc, duc a dům se chvěje v základech, ale jak už to tak mezigeneračně bývá, příliš mě jejich hudba neoslovila. Hudba mi stále obohacuje život a nacházím v ní nové, nebo jak stárnu, tak i jiné, dojmy. Hudba byla se mnou ve chvílích kdy jsem byla šťastná, ve chvílích intimních, když mi bylo smutno nebo jen tak.

P.S. Tak Honzo, je to na Tvůj popud. Spokojený???

Úterý 23.3.2010 – ach jak je krása pomíjivá

Když holčička dostane do vínku krásu, je to často danajský dar.  Říká se, že to má v životě jednodušší, i když to tak povětšinou nebývá. Krásné dívky a ženy jsou sice muži obdivovány, ale často musí čelit závisti, zejména ženské a pomluvám, že když je žena krásná, musí být nutně hloupá.

Pro krásnou ženu není někdy jednoduché se se svým vzhledem vyrovnat. Jsou typy, které přikládají větší důraz na vzdělání a svoji krásu berou jako třešinku na dortu, ty pak nemají starost se stárnutím. Hůře jsou na tom ty, které svoji existenci a životní úspěch na své kráse postaví. Jsou to na př. herečky, modelky, mnohdy i tzv.. zlatokopky, které si svým vzhledem zajistí buď manželství nebo alespoň partnerství s bohatým mužem, tedy prodají svoji krásu za pohodlný život.

Viděla jsem na internetu fotografii staré a nemocné Elizabeth Taylor. Při pohledu na fotografii jsem si uvědomila, jak je život krutý ke krásným ženám, když jejich krásu podrží jen nakrátko. I když už ona sama o bytí na tomto světě příliš netouží a je na konci své životní cesty, bylo mi líto té její strašné proměny.

Už jako dětská hvězda ve filmu Lassie se vrací předvedla nejen herecké umění, ale zaujala i svojí mimořádnou a zvláštní krásou. Ve své době patřila k několika vyvoleným kráskám. I když Liz Taylor vytvořila spoustu rolí, vč. slavné Kleopatry, mně se nejvíc líbila ve “Zkrocení zlé ženy”. Elizabeth se narodila ve stejný den jako já.

 

                                                                                          čas je neúprosný a zlý  …

Nemohu si pomoci, ale dříve krásné ženy oslňovaly svojí nezaměnitelnou originální krásou, dnes mi připadají, až na drobné výjimky všechny na jedno brdo, někdy to vypadá, jakoby byly klonované.

Muži to mají o moc jednodušší. Jejich vrásky a stárnutí jim většinou sluší. Dokladem této skutečnosti je starý známý Jean Paul Belmondo a také náš herec Raoul Schránil.

Za některé krásné ženy to vyřeší jejich osud. Tak, že zemřou mladé, nestihnou zestárnout a proto zůstanou v mysli svých obdivovatelů navždy krásné. Je to ale neúměrná cena za zachování krásy na věčnost. Jako třeba u Jany Rybářové nebo Zorky Janů, sestry Lídy Baarové. Nedokázaly překonat své životní problémy a zvolily dobrovolný odchod z tohoto světa. Každá z jiného důvodu, ale obě tak strašně mladé …

                                                                                                                 Navždy krásné …

Zítra, tj. 24.3. to bude 64 let, co svůj život dobrovolně ukončila Zorka Janů – 24.3.1946

a také uplyne 100 let od narození herce Raoula Schránila – 24.3.1910

Sobota 20.3.2010 – jarní remake staršího článku :-)

Jaro je za dveřmi, dnes navečer se ujme své vlády. Sluníčko pilně nacvičuje putování po obloze, jeden den zkouší, zda má dost sil svítit celý den, druhý den pospává, ukáže se jen na chvíli, aby další den prospalo celý, protože je z toho nacvičování celé zmožené. Paní zima se své vlády letos nechce vzdát jen tak, vždyť je to jen jednou za rok, využívá do posledka svého vyměřeného času. Ale jaro už jí bere žezlo ze slábnoucí ruky, vlévá mízu do stromů, nasazuje pupeny lístků a teple dýchá na první poupata, které rozkvetou po poslech prvních kytiček, které mají dosti sil přežít chladný dech ustupující zimy. Ano, bledulky, sněženky, jaterníky brzy vystřídají modřence, kozí pysk, tulipány a pomněnky, aby se tyto vystřídaly s kytičkami letními.

Nesmělé sluníčko ukazuje svými prstíky na zaprášená okna, uklizené prostory, že zas tak uklizené nejsou a ačkoliv uklízení není mé hobby, těším se, jak všechno po zimě vycídím, aby sluníčko mělo kde odrážet své paprsky.

Při velkém jarním úklidu beru do rukou věci, ze kterých po celý rok akorát utírám prach.

Prach se však neusazuje na vzpomínky na milovanou osobu, která tu věc užívala. Jako třeba  proutěný košíček na šití. Místo proutěného ouška je kousek drátu, který tam dal můj děda, v duchu tehdejší generace, nic nevyhodit, vše spravit, ještě to udělá svojí službu.

V košíčku štupovací bavlnky, nějaké bavlnky na vyšívání, nitě na dřevěných špulkách, patentky, knoflíčky, zbytky kraječek, gum do kalhot, jehly všech možných velikostí, stužky, špendlíky, háčky do sukní, nůžky, hříbek na spravování ponožek, centimetr. Ty všechny předměty byly používány k  drobné domácí práci. Ty milované, pilné ruce jednoho dne košíček zavřely a už jej nikdy neotevřely.

Dnes děravé ponožky vyhodíme, protože kdybychom je zaštupovali, tak se stejně po pár vypráních rozpadnou. Co bychom doma zašívali a šili? Vyhodíme a koupíme nové, tolik hader bez kvality, za přístupnou cenu, no nekupte to. Nespravujeme, nahrazujeme. Dokonce umíme nahradit i lidské součástky, ale to je dobře. 

Plyšové album. Ozdoba z jeho desek už dávno vzala za své, plyš je sedřený, někde vylysalý. Ale to co obsahuje, je nevídané, s láskou a pečlivostí vepsané. Jak dlouho pisatel vymýšlel, jaký text by vepsal, jak dlouho maloval složitý, nebo prostý obrázek? Jakou radost zápisy působily, jak často v životě braly ruce album k potěše a vzpomínání majitelky?

 

Zavírám album, košíček uložím na své místo a hybaj do reality, takto bych toho mnoho neuklidila … 

Středa 17.3.2010 – Srdceryvný a slzopudný příběh

 

je film s názvem Osmnáctiletá z roku 1939. Ten titul k datu jsem si vypůjčila z programu CS filmu, protože výstižnější by mě nenapadl. Jak jsem ledovala to stávkující koleno, tak jsem shlédla poměrně dost filmů, číst se mi nějak nechtělo. Musím říct, že si mimo filmu “Báječní muži s klikou” ty ostatní nepamatuji, protože jak jsem je shlédla, tak jsem je hned stihla zapomenout. Ten včerejší ale předčil hodně perel …

režie: Miroslav Cikán
scénář: Marie Doležalová, Karel Steklý
kamera: Jan Stallich
hudba: Josef Stelibský střih: Antonín Zelenka 

hrají:
Hana Vítová (Bela Olivová)
Gustav Nezval (Antonín Perný)
Marie Blažková (Antonínova matka)
Ladislav Boháč (Ing. Jan Bavor alias Jan Novák)
Vlasta Hrubá (Kateřina Olivová)

Nejdříve musím vytknout portálu – Port.cz, že se nenamáhal uvést ve svém programu herečku Zitu Kabátovou v roli advokátky Bavorové, protože tato role byla ve filmu klíčová a navíc jí to tam ze všech nejvíc slušelo a hned po ní padouchovi Ladislavu Boháčovi, který sice není můj typ, ale musím být nad věcí. Jaktěživ jsem neviděla takový hororový propletenec, Hollywood se může jít stydět do koutku.

To, že bývaly dívtky naivnější a nepoučené, to bych ještě tak trochu chápala, i když zde to hraničilo přímo se zaostalostí. Hana Vítová jako Bela měla smůlu jako hrom, když hned první noc po náhodné známosti s člověkem, o kterém nevěděla vůbec nic, otěhotněla, dalo by se říci z panny hned matkou, zrovna tak, jako asi letos poskočíme ze zimy hned do léta. Navíc mít tak děsnou švagrovou, to už byla přímo poťouchlost filmového scénáře. Švagrová nejen že zahýbala svému muži, upachtěnému venkovskému hospodáři, bratrovi Bely, ale z nebohé Bely, odsunuté na hospodářství tohoto bratra, si udělala služku, která musela na hospodářství všechno zastat, protože hospodář stále nebyl doma, (kamsi stále obchodně cestoval). Vrcholem všeho bylo, když nebohá Bela porodila a mrcha švagrová ji krátce poté vyhnala i s dítětem k řece, prát prádlo, aby se mohla pelešit se svým milcem. Bela, v jedné ruce mimino v zavinovačce, v druhé košík prádla, opírajíce košík z druhé strany o bok (trnula jsem, protože když jsem takto kdysi nesla košík s prádlem na zahradu, tak mi po tom boku sjel na zem a prádlo se vysypalo, ale Hana Vítová měla asi festovnější bok, nebo jí ten košík nějak šikovně upevnili) uháněla k řece. Když k ní dorazila, vyházela prádlo z košíku na zem, vložila do něj mimino a velmi pečlivě ukotvila košík na nejméně bezpečné místo.

Zatímco prala prádlo v řece, kamera pana Stallicha sledovala vrtění mimina v košíku, kolébání košíku, až se tento vykolébal, sám skočil do vln a nebohé robě v těch vlnách zmizelo. To ale milosrdná kamera neukázala, neb by v temnotách sálu biografů určitě došlo k masovému omdlévaní paní a dívek. Tak, zdálo by se, že už toho je na starou Belu, tedy pardon na Belu (pořád jsem to měla na jazyku) vrchovatě a ono ne.

Mstivá švagrová, která se bála prozrazení svých nevěr, dohnala chuderu zaostalou a submisivní Belu až před soud, kde pod přísahou prohlásila, že Bela dítě cynicky vhodila do vln, aby se zbavila důkazu svého hříchu. No, situace k uzoufání. Paní a dívky v sálech biografů určitě proplakaly několik batistových, či plátěných kapesníčků, ručně vyšívaných, to podle toho, z jakých poměrů pocházely.

A hle ta jasná náhoda. Na scénu vstoupila advokátka, krásná Zita Kabátová a ta hned svým bystrým okem postřehla, že Bela v tom bude nevinně. Zařídila nějakou právnickou fintou nové soudní projednání, kde došlo k úplné očistě Bely, když se prokázalo, že lhala švagrová i její milec. Na jednu stranu opravdu osvícený film, když se v té patriarchální době ženská projevila jako chytřejší než muži, ale aby to nebylo zas tak moc avantgardní, tak jedině proto, že se Bela konečně svěřila, jako žena ženě, tedy po slepičím způsobu …

Vrcholem zápletky bylo, že ten mizera, svůdce té hlupky Bely, byl manžel té chytré advokátky, zde v podání fešáka Ladislava Boháče (dívkař to byl, však ve své, životopisné knize naznačil i poměr s Olgou Scheinpflugovou).

Jo, jo, byl to na mě tak silný kousek, že mě vůbec nepřekvapil šťastný konec. Chudá dívka ke štěstí přišla, když vyvázla z vězení a odešla s hochem, který ji poté, co jí vyznal lásku, neb ji dříve tajně miloval, hospodařit na hospodářství svého bratra ňoumy. Bratr ňouma se rozvedl a byl rád, že má na svém hospodářství dva páry pracovitých rukou, aniž by jim za to musel platit, no a zlo bylo potrestáno, protože ten milec si tu rozvedenou nevzal. Jen mně uniklo, jak to dopadlo s paní a panem Bavorových. Zrovna do toho přišla Katka s něčím „důležitým“.

 

sympaťák kameraman Jan Stallich    krásná a vtipná Zita Kabátová          Ladislav Boháč, který se na stará kolena zapletl s politikou, místo s ženskou

Tento týden mi kalendář ukazuje tato výročí:

*15.3.1913 – Antonín Novotný, Tábor

+ 15.3.1962 – Anna Steimarová, Liberec

+ 15.3.1983 – Oldřich Nový, Praha

*16.3.1860 – Josef Šváb -Malostranský, Praha

+18.3.1981 – Darja Hajská, Praha

+19.3.1967 – Gustav Hilmar, Praha

*20.3.1868 – Jan Kříženecký, Praha

+20.3.1957 – Míla Pačová, Praha

+20.3.1960 – Bedřich Veverka, Praha